„Řekli mi, že je mrtvý. Dvakrát.“ Příběh ženy, jejíž muž přežil ruské zajetí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Setkáváme se v kavárně v centru Prahy, kde na první pohled panuje klid. Pro ni je to ale jen krátká přestávka mezi událostmi, které jí zásadně změnily život.

Její manžel, který tiše sedí vedle ní, byl po vleklých bojích v mariupolských ocelárnách Azovstal zajat Rusy. Ona několik měsíců nevěděla, zda přežije.

„Dlouho jsem nemohla uvěřit, že Bohdana skutečně propustili,“ vzpomíná Natalija Zarycká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Každý den jsem si ho fotila, abych měla důkaz, že je opravdu naživu,“ pokračuje žena, která o zajetí říká, že šlo o systematické mučení. „Bití, ponižování, neustálý tlak a strach.“

Zkušenost s válkou ji ale nezlomila. S dalšími třemi ženami, jejichž blízcí slouží na frontě, založila iniciativu Ženy z oceli. „Cílem bylo přivést k tomu tématu co největší pozornost, protože právě ta může zachraňovat životy,“ vysvětluje.

Nyní navíc o své zkušenosti napsala divadelní hru s názvem Překročit hranice, která měla před pár týdny premiéru v Praze.

I po manželově návratu je její každodenní realita náročná.

Napsala jste divadelní hru o ženě, která během války hledá sílu, když čeká na návrat svého muže z ruského zajetí. Jsou hlasy žen a jejich zkušenost s válkou dostatečně slyšet?

Ženy na Ukrajině jsou opravdu silné a jejich příběhy by měly být slyšet mnohem víc. Stojí při svých mužích, podporují je a často je musí i zastoupit v jejich rolích. Ne všechny, některé ženy odešly do zahraničí a začaly nový život, někdy i s novými partnery. Ale to není můj příběh ani příběh mých blízkých.

Já sama cítím dost síly pokračovat v tomhle boji. I proto jsem založila Ženy z oceli. Vytvořily jsme tým čtyř žen: tři manželky a jedna matka vojáků z různých jednotek. Společně jsme cestovaly do různých zemí a snažily se upozorňovat na situaci válečných zajatců. Například v Istanbulu se našeho brífinku zúčastnilo 167 světových médií.

Naším cílem bylo přivést k tématu co největší pozornost, protože právě ta může pomáhat zachraňovat životy. Rusko totiž ví, že když se na to dívá celý svět, je těžší ty lidi nechat zemřít.

Jak se vám daří tu pozornost udržovat v situaci, kdy se toho ve světě děje tolik?

Je to velmi těžké, protože svět je dnes neklidný a zprávy žijí strašně krátce – někdy jen pár sekund, maximálně den. Proto je nutné hledat nové způsoby, nové úhly pohledu, jak o tom mluvit. A já si myslím, že jazyk divadla a kultury je jednou z cest.

Někdy mám pocit, jako bychom žili ve filmu K zemi hleď!. Jako bychom popírali, že válka už přišla. Je potřeba být připravený.

Kdy vám poprvé došlo, že by se vaše osobní zkušenost dala přenést na jeviště?

Ten moment přišel postupně, ale silně se propsal do jedné konkrétní scény v té hře, která je zcela autentická. Dlouho jsem nemohla uvěřit, že Bohdana skutečně propustili. A ten pocit ve mně částečně zůstává dodnes – někdy mám zvláštní dojem, jako bych sama nebyla úplně „naživu“, jako by to všechno bylo jen v mé představě.

Každý den jsem si ho proto fotila, abych měla důkaz, že je opravdu naživu.

Když jsem pak tu zkušenost začala převádět na jeviště, vnímala jsem to jako něco až zázračného. Zároveň jsem ale měla - a pořád mám - velmi silný pocit, že nemám čas. Každou chvíli nás může zasáhnout ruský dron nebo raketa. A právě proto cítím potřebu tu zkušenost sdílet, dokud to jde.

Říkáte, že jste nemohla uvěřit tomu, že byl propuštěn. Kdy jste se dozvěděla, že k tomu skutečně dojde? Můžete nás tím momentem provést?

Bylo to při druhé velké výměně válečných zajatců. Bohdana propustili spolu s veliteli 21. září 2022. Bylo to pro mě naprosto neuvěřitelné, protože jsem věděla, že patřil k pluku Azov. Bránil Mariupol. A od prvního dne plnohodnotné invaze byl v areálu Azovstalu - až do úplného konce.

A vojáci z Azovu jsou pro Rusy jedněmi z největších nepřátel, i kvůli ruské propagandě. O to méně jsem věřila, že by ho mohli propustit.

Když prezident Volodymyr Zelenskyj vydal rozkaz, aby se vojáci v ocelárnách nakonec vzdali, jaké byly vaše pocity, když jste věděla, že vašeho manžela čeká ruské zajetí?

On mi ještě předtím dal vědět, že jsou obklíčeni, ale že mají rozkaz pokračovat v boji. Byla jsem v šoku. Bylo jasné, že jsou v naprosto nerovné situaci – jeden ukrajinský voják proti zhruba jedenácti ruským. Neměli žádnou vzdušnou obranu, zatímco Rusko mělo letectvo i obrovské vojenské kapacity.

Věděla jsem, že můj manžel je silný, ale zároveň jsem si uvědomovala, že proti takové mašinérii to nemusí stačit. Snažila jsem se s ním zůstat v kontaktu, modlila jsem se.

Ve chvíli, kdy přišel rozkaz ke stažení a já věděla, že ho čeká ruské zajetí, to bylo strašně těžké. Na jednu stranu to znamenalo šanci, že přežije, na tu druhou jsme všichni věděli, co může zajetí znamenat.

Navíc mi v určité chvíli došlo, že to, co se v Azovstalu děje, už není jen válka. Bylo to systematické zabíjení. Když začali používat chemické látky a fosforovou munici, zažila jsem panický záchvat. A tehdy jsem se rozhodla, že musím požádat svět o pomoc.

To bylo ještě v době, kdy byl v ocelárnách?

Ano. Na začátku května jsme odjely do Turecka a v polovině května vojáci dostali rozkaz odejít do zajetí.

Stalo se někdy, že jste s manželem úplně ztratila kontakt?

Dvakrát. A v obou případech mi řekli, že je mrtvý. Poprvé to byl voják, kterému se podařilo z Azovstalu uniknout. Podruhé to bylo po výbuchu v Olenivce. Tehdy mi napsala manželka jednoho z velitelů, Kateryna, že je jí líto, že můj manžel zemřel. Začala jsem si to okamžitě ověřovat. Ptala jsem se, jestli je to jisté, protože jsem jeho jméno nenašla na žádném seznamu.

Jak se k vám tehdy vůbec dostávaly informace?

Přímo od muže prakticky nijak. Spojení nefungovalo. Několik měsíců jsem vůbec nevěděla, jestli je naživu, nebo ne.

Jaký to byl pocit?

Byly to bezesné noci, obrovský tlak a silný pocit bezmoci. Zároveň jsem ale měla syna, kterému tehdy bylo devět, a svou maminku, která už není nejmladší. Musela jsem se o ně postarat a myslím, že právě to mi pomohlo ty dny zvládnout.

Dokonce i moje máma mi říkala, ať přestanu bojovat a mluvit s novináři. Báli se, že to může situaci ještě zhoršit. A upřímně, naděje byla tehdy velmi malá.

Já jsem ji ale uvnitř neztratila. Věřila jsem, že musíme zůstat spolu.

Zmínila jste věznici Olenivka, kde Rusové vašeho muže drželi. Když se Bohdan vrátil, co vám vyprávěl o tom, jak se k němu v zajetí chovali?

Bylo to naprosté, systematické mučení. Fyzické i psychické. Vyprávěl mi o bití, ponižování, neustálém tlaku a strachu. Snažili se je zlomit, připravit o důstojnost i o jakoukoli naději.

Podmínky byly extrémní. Nedostatek jídla, špína, vyčerpání. Člověk tam ztrácí pojem o čase i o sobě samém. A možná ještě horší než to fyzické násilí byla ta psychická stránka – nejistota, izolace, neustálá hrozba smrti. Nikdy nevěděli, co bude další den, jestli vůbec nějaký další den přijde.

Napadlo vás někdy po jeho návratu z Ukrajiny odejít?

Spíš až ve chvíli, kdy válka nebude v tak akutní fázi. Až moje země a můj domov nebudou v takové situaci.

Upřímně řečeno, na Ukrajině narážíme i na byrokracii, která je někdy velmi vyčerpávající. A uvědomuju si, že proces rehabilitace by byl v zahraničí pravděpodobně jednodušší.

Doma jste každý den znovu vystaveni traumatizujícím situacím. Tady v Praze jsme úplně v bezpečí a je to zvláštní pocit. Máme tu teplou sprchu, což je něco, co nám na Ukrajině v zimě často chybělo. Je tu teplo, můj manžel tu chodí v tričku, i když je venku chladno.

Otevřeme okno v hotelu, slyšíme tramvaj a ruch ulice a mně to zní jako bombardování. A pokaždé si musím připomenout: „Jsi v bezpečí. Uklidni se.“ Ale ten pocit ve vás zůstává.

Jak se cítíte, když vidíte, co z Mariupolu udělali Rusové?

Cítím se, jako by jednal paranoidní psychopat. Mají potřebu zničit něco opravdu krásného jen proto, aby ukázali svou moc.

Připadá mi, že Rusové a jejich vláda chtějí předvést svou sílu a nadřazenost, a proto ničí vše, co má hodnotu. Mariupol nebyl jen průmyslovým městem, měl krásné parky, dramatické divadlo a kulturní centra - a všechno to zničili. Pro mě je tahle válka bojem o přežití, o identitu a o hodnoty – válkou mezi světlem a tmou.

A když světoví lídři tlačí Ukrajinu k ústupkům, cítím velkou frustraci a nedůvěru. Jak řekl Otto von Bismarck: dohoda s Ruskem „nestojí za papír, na kterém je napsaná“. Můžeme podepsat cokoliv, ale nemá to žádnou váhu, pokud se druhá strana nedrží pravidel. Ukrajina nemůže ustupovat jen kvůli tlaku – jde o naši existenci, identitu a hodnoty, a ty se nesmí obětovat.