Čech, který Japonce učil kaligrafii. Výstava připomíná bonvivána Geislera

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když návštěvník pražského Centra současného umění DOX vystoupá do posledního patra a usadí se v jednom z připravených křesílek, před očima se mu začne odvíjet videopříběh. Tak jako se člověk noří do vzpomínek, přibývají mu postupně před očima slova jednoho z nejslavnějších buddhistických textů Sútra srdce. Kaligrafii, jejímž hlavním poselstvím je věta „forma se neliší od prázdnoty a prázdnota od formy“, vytvořil v polovině 90. let minulého století na zdi nedaleko své kanceláře v pražském Paláci Metro japanolog Petr Geisler.

„Několik prvních sloupců sútry zaznamenal štětcem a černou barvou zprava doleva na bíle natřenou a ošoupanou desku panelu, který zakrýval jakýsi právě rekonstruovaný obchod,“ popisuje japanologova dcera Ester Geislerová. Vystudovaná multimediální umělkyně, často pracující právě s videem, se stala tahounem několik let chystané výstavy, jež v DOX potrvá do 7. června.

Zvukově obrazová rekonstrukce Geislerova počinu vznikla díky několika náhodným snímkům, které tehdy v pasáži Paláce Metro pořídila japonská bohemistka a překladatelka Kijomi Hirano.

Kaligrafické znaky na ošoupané desce a spontaneita i vnitřní potřeba, ze které vznikly, mimoděk potvrzují, co o Petru Geislerovi říkají nejen dcery Ester a herečka Anna, ale také jeho žák, japanolog Petr Holý. „Byl nejen naším učitelem na pražské japanologii, ale i symbolem lidské a tvůrčí svobody. V jedné osobě představoval pedagoga, novináře, překladatele, kaligrafa, umělce. Klíčem k výstavě je proto on sám a jeho nepředstíraný, nonšalantní, bonvivánský a víceméně punkový způsob života, podpořený nesmírným nadáním a pílí, které jsme se s Ester snažili zachytit ve třech polohách,“ poznamenává.

Geisler žil v letech 1949 až 2009. Jeho kaligrafická tvorba v DOX zabírá celé jedno menší patro. Vystavené jsou tu i jeho kousky ze sbírky pražské Národní galerie, náčiní nebo kaligrafie, které během života rozdal přátelům.

Coby samouk a experimentátor často pracoval i s jiným materiálem, než je papír a tuš. Divákovu pozornost na výstavě přitáhne například stříbřenka nebo karton, výjimkou ale nebyly ani spreje, savo či faxový papír. Na první pohled pak zaujmou i atypické rámy, které běžně patří spíš ke grafickým listům nebo klasickým obrazům. I díky nim lze Geislerovu kaligrafii vnímat hlavně jako zajímavý artefakt a teprve ve druhém plánu se pídit po významu. Ten je v některých případech o dost prozaičtější, než by si člověk myslel: V DOX visí například kaligraficky ztvárněná sójová omáčka.

Humor a netradiční materiály ale podle Petra Holého rozhodně nesnižují Geislerův kaligrafický talent. „Nikdy mu nešlo o to, aby jeho kaligrafie byly nejkrásnější. Snažil se spíš o projev srdce a slz. Dopadlo to tak, že ani Japonci nepoznají, že Petrovy kaligrafie nedělal Japonec,“ říká.

Jeden ze dvou asijských pobytů, které Geisler stihl absolvovat, dokonce s jeho kaligrafickým talentem přímo souvisel. V roce 1998 jej malíř Naoaki Jamamoto pozval do Jokohamského muzea umění, aby se podílel na kaligrafickém workshopu. „Mysleli si, že pozvu malíře či sochaře. Když zjistili, že chci pozvat cizince, který píše kaligrafii, koukali na mě jako na blázna,“ vzpomínal Jamamoto v dubnu 2025 v rozhovoru pro chystaný dokumentární film Dvě deci tuše.

Do Japonska odjel Geisler dvakrát, studijní pobyt na podzim 1987 byl součástí přijetí ke spolupráci s japonským deníkem Jomiuri šimbun. Právě s tímto obdobím je spojena ta část výstavy, již Ester Geislerová a spolupracovníci pojali jako tatínkovu pracovnu.

Křeslo, váza s květinou a stůl plný knih, dokumentů či poznámek působí, jako kdyby si japanolog jen odběhl něco zařídit. Pracovní zápřah ilustruje na rohu stolu ležící postřeh z Japonska, jaké Geislerovi pravidelně tiskl právě list Jomiuri šimbun. Autor v něm líčí střet s tamní výraznou barevností.

„Upřednostňuje se škála od červené po odstíny zelené, v Japonsku nazývané také barvou čerstvých listů. Aby tyto barvy co nejlépe vynikly, dovedně se kombinují s černou a bílou. Při procházce areálem Tódaidži jsem se kochal scenerií, která de facto tvoří podstatu japonské barevné škály. Kamkoliv jsem se podíval, rozprostíraly se výhledy, které se překrývaly se vzory lakovaného podnosu s mým jídlem. Tuňákově zbarvené podzimní listí, tempura barvy jinanu, podlouhlé papírky s věštbami omikudži v barvě bělavé sépie, borovicově zbarvená nakládaná zelenina ošinkó. Chrám barvy sójové omáčky šóju. Smysl pro barvy je zrcadlem té které země,“ napsal.

Do novin přispíval Geisler přes 30 let a podle jednoho ze spolupracovníků, který mluví v chystaném filmu, byl jediným cizincem odevzdávajícím své sloupky v japonštině. Fakt, že není rodilý mluvčí, byl sice ze specificky užívaného jazyka znát, editoři jej ale nechávali beze změn: Styl totiž považovali za autentický.

Citlivost Petra Geislera vůči světu se odráží i na fotografiích lemujících galerijní místnost. Jednobarevné prádlo třepotající se na šňůře, dívky na kolečkových bruslích nebo ruch ulic i redakce jsou díky cizokrajné estetice přitažlivé samy o sobě. Geisler si ovšem tehdy osvojil techniku víceexpozic: Analogovým foťákem pořídil snímek, film opatrně převinul zpět a přidal další záběr. Právě tyto fotky, jež roky ležely ve sklepě, jsou pro Ester Geislerovou největším překvapením otcova archivu.

Návštěvníky ale mohou stejně dobře zaujmout archivní záběry z japanologických dýchánků na chalupě nebo odkaz na román spisovatelky Anny Cimy nazvaný Probudím se na Šibuji, kde Petr Geisler posloužil jako volná předloha pro postavu zaníceného japanologa.

Výstava reflektující svět protkaný láskou k Japonsku, umění i lidem kompozicí připomíná nedávnou přehlídku Útěcha věcí, kterou DOX věnoval spisovateli a výtvarníkovi Orhanu Pamukovi. Do velké míry je to dané výtvarným i bystře konceptuálním viděním dvaačtyřicetileté Geislerovy dcery Ester.

O otce přišla v pětadvaceti, příprava výstavy tak pro ni byla i příležitostí doskládat neúplnou mozaiku jeho obrazu. „Mezi všemi kaligrafiemi, poznámkami, maily a během dalšího hledání se občas objeví i rodinné pohlednice, naše dětské kresby, jeho vlastní básně, nebo dokonce pohádky. Nejvíc se mi ale táta odtajňuje během natáčení dokumentu Dvě deci duše, kdy o něm mluvím s lidmi, kteří ho znali. Dozvěděla jsem se o jeho jemné, křehké, vnitřní soustavě, ale i o jeho démonech a rozpolcenosti. Díky jeho fotografiím, které už roky procházím, také vidím, co ho zaujalo, jak byl kreativní a jaký měl smysl pro humor. Je z nich ale cítit i to, jak byl milující. A že byl taky milován,“ říká.

Ten pocit se jí nakonec podařilo překlopit do hravé i fakticky hutné výstavy, která do Geislerova světa dokáže vtáhnout i úplně cizí lidi.