„Já nebyl soused se sekerou.“ Otevíráme případ, v němž odsoudili nevinného

Dva svědci a jednoznačná výpověď. Rychlý postup policie a verdikt soudu. Tak vypadal případ Václava Bejčka, který měl podle sousedů vylézt na střechu a sekerou ničit cizí majetek. Jenže byl desítky kilometrů daleko - měl alibi.

Byl horký den, středa 12. června 2019. Na střeše řadového rodinného domu v pražském Břevnově dělníci celý den sbíječkami bourali beton.

Hluk se přes společné zdi domů, které leží jeden vedle druhého, nesl celou ulicí, až vystupňoval napětí mezi sousedy. Navečer někdo vylezl na střechu, roztrhl plachtu, přesekal kabely ke sbíječkám a poničil další vybavení. Celý incident trval jen pár minut – ale jeho následky se táhly roky.

„Problém se sousedem,“ křičeli dva dělníci, vystrašení sousedem se sekerou, když běželi ze střechy domem dolů. Na místě činu zůstaly škody – a otázka, kdo za ně může.

Odpověď přišla rychle. A bez jakýchkoliv pochybností.

„Byl to pan Bejček. Jsem si naprosto jistá. Svého souseda poznám,“ uvedla majitelka domu Eva Pilátová. Stejně vypovídal i její zeť Jan Hamerník. Oba policii tvrdili, že Bejčkovi viděli do tváře, že stáli jen pár metrů od něj - a nemohlo tudíž dojít k omylu. Policii to stačilo.

Spor, který vyústil v trestní kauzu, měl hlubší kořeny. Rodina Václava Bejčka a rodina Evy Pilátové spolu vedly dlouhodobé sousedské konflikty, které se nejednou řešily i na úřadech.

V rámci investigativního podcastu Ve stínu začínáme dnešním dnem zveřejňovat třídílnou sérii Sousedi. V ní v detailech odkryjeme, jak se ze sousedského sporu vyklubala trestní kauza. První díl si můžete poslechnout v audiu umístěném nahoře v textu.

Václav Bejček od začátku tvrdil, že na střeše se sekerou nic nezpůsobil, protože tam prostě nebyl. V době útoku byl na chalupě na Kokořínsku, zhruba sedmdesát kilometrů od Prahy. Ten den tam měl domluvenou instalaci internetu a strávil s techniky celé odpoledne – to stejné odpoledne, kdy měl podle svědků řádit na střeše.

Když policie Václava Bejčka předvolala, očekával, že se ho na to zeptá. Nestalo se.

„Vůbec mi nedali slovo. Jenom mi sdělili obvinění,“ popisuje. Když se snažil policistům naznačit, že mají ověřit, kde byl, odbyli ho. „Vy nám nebudete radit, na co se vás máme ptát,“ líčí jejich reakci i po letech značně rozčilený Bejček.

Z jeho pohledu tak vznikla absurdní situace: policie měla v případu jasno, aniž by si ověřila základní skutečnost – kde se obviněný v danou dobu nacházel.

Když jsme se teď, s odstupem sedmi let, na tento postup ptali mluvčího pražské policie Richarda Hrdiny, podíval se do spisu a druhý den sdělil: „Postup vyslýchajících policistů jejich nadřízení následně prověřovali a nezjistili žádné skutečnosti, které by prokazovaly jejich pochybení.“

Případ Václava Bejčka se v létě 2019 rychle posunul dál. Státní zástupce na základě policejního dokumentu podal návrh na potrestání a soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6 Kateřina Kohoutková vydala 17. července takzvaný trestní příkaz. Bez hlavního líčení, bez konfrontace svědků, bez provedení důkazů.

Bejček byl uznán vinným.

„Odsoudila mě k zaplacení škody asi třicet tisíc a dala mi jeden měsíc vězení s podmíněným odkladem na jeden rok,“ vzpomíná Václav Bejček. „Tohle, když jsem si vyzvedl na poště, tak se mi začaly třepat ruce – a začal jsem to brát vážně.“

To, co do té chvíle bral jako nedorozumění, se změnilo v jeho několikaletou noční můru. Najednou stál proti systému, který měl jasno: policie, státní zástupce i soud.

Teprve po podání odporu proti trestnímu příkazu nařídil soud hlavní líčení. To se konalo 21. srpna 2019. A tam zaznělo to, na čem celé obvinění proti Václavu Bejčkovi stálo.

Eva Pilátová u soudu detailně popsala, jak měl Bejček přelézt ze své střechy, rozsekat plachtu a kabely a házet nářadí dolů. Tvrdila, že mu viděla do obličeje, že byl „vzteklý, brunátný, přehazoval sekeru z jedné ruky do druhé“ a že si je jeho identitou naprosto jistá. Stejně vypovídal i její zeť.

Právě tahle jistota byla klíčová.

Jak později upozornil Bejčkův advokát Jan Burdych, rozdíl je mezi tím říct „myslím si, že to byl on“ a „jsem si stoprocentně jistý“. V okamžiku, kdy svědek tvrdí, že pachatele bezpečně poznal – a ukáže se, že to objektivně není možné – vzniká zásadní problém.

„Když někdo s neochvějnou jistotou tvrdí, že někoho viděl, a ten člověk tam nebyl, tak prostě nemluvil pravdu,“ říká Jan Burdych.

Obhajoba Václava Bejčka mezitím k soudu přinesla důkazy, které do té doby chyběly – nikdo se na ně neptal, policii nezajímaly a Bejček sám je policii na začátku nenabízel.

Svědci z Kokořínska u soudu potvrdili, že Bejček byl v době incidentu na chalupě. A ještě důležitější byly lokalizační údaje z jeho mobilního telefonu. Ty přesně ukázaly, kde se 12. června pohyboval – a kdy se večer vracel zpět do Prahy. Až po incidentu na střeše.

Data byla jednoznačná.

Státní zástupce Roman Balej nakonec sám uznal, že důkazy si protiřečí způsobem, se kterým se ve své praxi nesetkal. „Nikdy jsem se nesetkal s případem, kdy by důkazy byly tak ostře proti sobě,“ uvedl u soudu.

Navrhl proto zproštění obžaloby. Soud mu vyhověl.

Tím by mohl příběh křivě obviněného Václava Bejčka skončit: muž byl očištěn, stát uznal chybu a vyplatil odškodnění ve výši zhruba čtrnáct tisíc korun.

Jenže Václavu Bejčkovi to nestačilo. Nešlo mu jen o peníze. Nechápal, proč má škodu, kterou podle něj způsobili konkrétní lidé, hradit stát – tedy všichni. Chtěl, aby odpovědnost nesli ti, kteří ho obvinili.

Právě tady se případ láme. Protože druhá část příběhu ukazuje, že i když se prokázala nevina, systém není nastavený tak, aby napravil to, co se stalo – a určil osobní odpovědnost.

Ve druhé části podcastu, kterou zveřejníme v neděli, odkryjeme, co se stane, když se člověk pokusí domoci odpovědnosti za křivé obvinění - a proč to nemusí dopadnout tak, jak by čekal.

V podcastu, který najdete nahoře v textu, uslyšíte autentické výpovědi hlavních aktérů – včetně vyhrocených scén ze soudní síně a reakce sousedky, která dodnes odmítá připustit omyl.