Článek
Jaká jsou očekávání vývoje ruské agrese na Ukrajině po přesunutí pozornosti Američanů na Blízký východ? Jaký vliv to bude mít na bezpečnost střední Evropy a Česka? Neodkláníme se v této situaci od Ukrajiny? Jaká je pravděpodobnost rozšíření ruské agrese do našeho regionu a dokážeme se jako Evropa ubránit? Jak dlouho bude trvat ostřelování Perského zálivu Íránem nebo uzavření Hormuzského průlivu? Bude válka expandovat do většího konfliktu od Libanonu k Sýrii nebo ještě dál?
Je evidentní, že pocit bezpečí a stability mizí. Dnes a denně oživují experti v médiích obraz slabé a neschopné Evropy, silné Ameriky a globálního rozdělování světa mezi USA, Čínu a Rusko silou. Kdo sílu nemá, bude v podřízené pozici. Kam směřuje za této konstelace Evropa? A kam Česko?
Odpovědi na tyto otázky možná probírají bezpečnostní experti, ale rozhodně to nedělají vládní aktéři. Nebo to alespoň nedělají tak, aby občané dokázali jejich odpovědi nejen slyšet, ale také je vstřebat a rozumět jim. A rozhodovat se podle toho, jakému řešení chtějí pomoci a koho podpoří.
Vláda urputně řeší navyšování cen nafty o několik korun, vymýšlí krkolomné regulace, nicméně obraně před ruskými raketami nebo drony jako by nevěnovala ani zlomek svého úsilí. Důležitější než národní bezpečnost jsou peněženky občanů a voličů.
Je ale cena benzinu podstatou naší bezpečnosti, nebo důsledkem jejího rozkolísání? Nevíme. Ministr obrany mlčí, neznáme jeho hodnocení vývoje ukrajinského a perského bojiště. Zmatek rozšiřuje ministr zahraničí, který se zaplétá s ruskými exponenty a protievropskými agenty v Budapešti na konferenci CPAC. Agenty usvědčenými ze spolupráce s Ruskem, jako je maďarský ministr zahraničí.
Odpovědnosti za hlavní obranné a bezpečnostní agendy se pečlivě vyhýbá zejména premiér Andrej Babiš, který se ovšem zavázal je garantovat. Nyní, kdy se vyrovnáváme s dopady poklesu bezpečnosti v Evropě, ztrácí čas pokusy o řízení cen na pumpách místo práce na eliminaci příčin.
Bavme se ale také o opozici, která by měla vzniklou mezeru zaplnit a převzít iniciativu. Vzhledem k vnitřním rozporům – ať už v hodnocení válečných aktivit Izraele, či ohledně politiky Donalda Trumpa – však ani ona v oblasti bezpečnosti a obrany nemá (nad rámec diskuze o nízkém vojenském rozpočtu) příliš co nabídnout.
Jde přitom o to, jak postupovat na evropské úrovni z hlediska dalšího tlaku na Vladimira Putina, Trumpa a v neposlední řadě i izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Jenže nic, ticho.
Jako vrchní velitel by mohl i prezident vést debatu s vládou o tom, jak a kdy vybudujeme protiraketovou obranu, zda v Evropě či v NATO, a jak se můžeme připravit na obranu proti vlnám útoků dronů například na naše jaderné elektrárny. Nebo si někdo myslí, že Rusové s takovou věcí budou váhat a brát ohledy? Exekutivní odpovědnost a odpovědnost vůči Parlamentu má nicméně nakonec jen Babišův kabinet.
Diskutovat o vývoji cen paliv na pumpách znamená věnovat pozornost dílčím důsledkům. Těžiště povinností vlády i opozice je ale v podmínkách dvou válečných konfliktů okolo Evropy úplně jinde.
Dámy a pánové ve vládě i v Poslanecké sněmovně a v Senátu by se měli pustit do práce právě na hlavních tématech. Neměli bychom opakovat chyby meziválečného Československa, které všechno nechalo na Edvardu Benešovi a on selhal. Jako by nám tato historická zkušenost dýchala se stávající vládou na záda.
