Na první olympiádu Češi nejeli. Příliš se tam soutěží, vadilo jim

Šestý duben roku 1896 také připadl na pondělí, shodou okolností rovněž velikonoční. Byl to den, který navždy změnil budoucnost sportu - v Athénách byly totiž slavnostně zahájeny první novodobé olympijské hry.

Přitom sport jako takový už se tenkrát měl čile k světu. V Kanadě bojovali hokejisté o Stanley Cup, na britských ostrovech se hrály mezistátní fotbalové zápasy, Wimbledon oslavoval tenisové šampiony a Praha byla čerstvě svědkem prvního derby Sparty se Slavií.

Všechno to však byly skromné akce regionálních rozměrů. Globální sport, jak ho známe dnes, neexistoval ani v náznacích.

Až první olympijské hry to začaly měnit. Zúčastnilo se jich 241 sportovců, kteří zastupovali 14 národů.

Češi však mezi ně nepatřili. Problém vůbec nebyl v tom, že české země ještě byly součástí Rakouska-Uherska; až mnohem později začal Mezinárodní olympijský výbor uznávat pouze reprezentanty samostatných států.

Hlavní důvod byl mnohem prostší - nikomu z Čechů se do Athén nechtělo. Navzdory popularizačním snahám Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského, profesora klatovského gymnázia a spoluzakladatele Mezinárodního olympijského výboru (MOV), se mocní mužové zdejšího sportu dívali na obnovení olympijského svátku s nedůvěrou a kupou námitek.

Pravdou však je, že na začátku „hry olympické“ (jiný název čeština přelomu 19. a 20. století neznala) nebudily všeobecné nadšení ani v samotném Řecku.

Někomu vadilo, že se mají konat v Athénách, nikoli v Olympii. Jiní nelibě nesli, že v představách francouzského barona Pierra de Coubertina a jeho přátel, kteří v roce 1894 přišli s nápadem na jejich znovuzrození, jsou zbaveny starověké náboženské tradice.

Zdaleka největším problémem byly ovšem peníze. Řecká pokladna byla po státním bankrotu vydrancovaná a premiér Charilaos Trikupis dával najevo, že chystanému sportovnímu svátku se od vlády dostane podpory pouze morální.

Situace byla natolik vážná, že se dokonce zvažovalo přesunutí olympijské premiéry do Budapešti.

Nakonec se však do věci vložil král. Přijal premiérovu demisi a k moci se dostala opozice, jež měla pro olympijskou myšlenku větší pochopení. Navíc byl do organizačního výboru jmenován princ Konstantin, který se ukázal být dobrým manažerem. Uspořádal národní sbírku, další výrazné sumy věnovali řečtí bankéři a podnikatelé, takže na Velikonoční pondělí roku 1896 se mohl začít slavit největší sportovní svátek epochy.

Princ prohlásil hry za zahájené a pár minut nato už sprinteři soutěžili v rozbězích na 100 metrů. Prvním olympijským vítězem se ale stal trojskokan - jmenoval se James B. Connolly, byl studentem Harvardu a reprezentoval USA.

Za největšího hrdinu desetidenních soutěží byl ovšem považován domácí vytrvalec Spiridon Louis, vítěz maratonského závodu, jenž měl historickou premiéru. Členitou trať z Marathonu na Panathénský stadion, dlouhou 40 kilometrů, zvládl za 2 hodiny 58 minut a 50 vteřin - tedy jen o něco málo pomaleji, než by to dokázaly tehdejší automobily.

Ačkoli se jako ideál coubertinovské éry opěvoval ušlechtilý amatérismus, právě po konci maratonu byl poprvé - a nikoli zdaleka naposledy - ohnut ve prospěch vyvoleného sportovce.

Nový národní hrdina Louis dostal za vítězství peněžní odměnu v hodnotě odpovídající dnešním 75 tisícům eur, královna mu hned na místě věnovala náhrdelník, zahanbit se nenechali ani další bohatí krajané.

Diskvalifikace? Ani náhodou. Činovníci okamžitě svět ujistili, že jde o soukromé dary, a tudíž amatérská pravidla porušena nebyla.

O většině těchto příběhů byli zpraveni také čtenáři v českých zemích. Noviny a časopisy pravidelně informovaly o potížích s přípravou olympijských her, ale otiskovaly i rozsáhlé reportáže z místa dějiště.

Všechno se neslo v lehce cimrmanovském duchu. Autorem většiny textů byl totiž Guth-Jarkovský, který je psal pod vlastním jménem i pod různými pseudonymy. Ke všemu ještě v roce 1896 vydal knihu Hry olympické za starověku a za dob nejnovějších. Na 200 stranách čtenářům přiblížil nejen historii olympiád, ale přidal i podrobné zpravodajství z právě skončené akce v Athénách, včetně kompletních výsledků.

Knihu zároveň pojal jako polemiku se sokolským hnutím, odmítajícím olympijskou myšlenku. Národně orientovaným cvičencům zněly univerzální hodnoty propagované baronem Coubertinem poněkud podezřele - a vadil jim i samotný princip sportovního soutěžení. Smysl tělovýchovy viděli v posilování lidského ducha, ne v tréninku a poměřování se s ostatními. V tom byli zajedno například s německými turnery.

Guth-Jarkovský se marně snažil sokolské funkcionáře přesvědčit, aby do Atén vyslali nejlepší cvičence. Argumentoval, že tím pomohou národnímu sebevědomí, neboť šance na úspěch je poměrně veliká. Ale občas se nedočkal ani zdvořilé odpovědi.

Proti ovšem nebyl jen Sokol. Například vlivný katolický týdeník Čech už s předstihem vykreslil olympijské hry jako komerční projekt hodný zatracení. „Rozumí se, že v celém tom kšeftovém podniku mají prsty hlavně židi,“ měl jasno autor, jehož pobouřil i plán, že by sportovní akci měla každé čtyři roky hostit jiná země.

Po návratu z Athén dával Guth-Jarkovský najevo rozčarování z české absence. Protože na místě viděl, jak ostatní země dokázaly olympijskou scénu využít pro vlastní propagaci. Tedy pro věc, jež se ve 20. století stala běžnou a dnes je možná ještě důležitější než dříve.

„Litoval jsem toho tím více, když jsem byl svědkem, jak na př. Maďaři přesto, že vítězili jen málo, dobyli si sympatií jen prostým svým účastenstvím,“ postěžoval si v dopise zaslaném časopisu Sokol. „Nechci říct, že podobné vítězství athletické vytrhne nás z našich běd a že máme zanechat věd, umění a jiných snah - ale k zahození to snad přece není.“

Ještě před koncem 19. století se Guthu-Jarkovskému podařilo založit Český výbor pro hry olympické, předchůdce dnešního Českého olympijského výboru. Při snaze zapojit zdejší sport do světového dění se však dál musel potýkat s řadou těžkostí.

V první řadě to byl nedostatek financí, proto se před cestami olympioniků musely pořádat lidové sbírky. A přetrvávaly spory s Českou obcí sokolskou. Ostatně před další olympiádou v roce 1900 její vedení oznámilo, že kdokoli ze cvičenců se do dějiště her vypraví, bude tam soutěžit jako soukromá osoba, nikoli reprezentant Sokola.

„Při konkurenci z celého světa, která se v Paříži sejde, není sebe menší naděje na sebe nepatrnější úspěch našich sportsmanů. Jestli že však předce některý klub nebo jednotlivec míní, že by se v Paříži o nějaký úspěch pokusiti mohl, nechť velice pochybný tento pokus podnikne na své útraty,“ napsal v dubnu 1900 Věstník sokolský.

To američtí Sokolové podobnou malomyslností netrpěli. Byli oporami reprezentace USA a hned v roce 1904 získal pražský rodák Antonín Hejda (Anton Heida), člen jednoty v Chicagu, pět zlatých olympijských medailí! Dodnes mu v pořadí nejúspěšnějších gymnastů historie patří jedno z předních míst.

Vztah zdejších Sokolů k olympijským hrám se začal měnit až ve 20. letech, pod vlivem založení Československa a rostoucího státního patriotismu.

Do Antverp 1920 už poslali gymnastické družstvo, stejně jako o čtyři roky později do Paříže. S jasným cílem. Stát se olympijskými vítězi v nejprestižnější soutěži družstev a ukázat, že sokolstvo je nejlepším gymnastickým spolkem na světě.

To se sice nepodařilo, kvůli zranění jednoho z členů týmu, ale brněnský cvičenec Bedřich Šupčík nečekaně vyhrál soutěž ve šplhu na laně. Byla to i vůbec první zlatá medaile pro Československo.

Historický okamžik z pozice zasloužilého člena MOV s uspokojením sledoval i sportovní vizionář Jiří Stanislav Guth-Jarkovský.