Funkcionalistická katedrála. Stavba Baťova památníku trvala jen čtyři měsíce

Baťovský funkcionalismus je proslulý cihlami. Jedna z nejvýraznějších staveb ve Zlíně však v sobě žádnou cihlu nemá. Památník Tomáše Bati, vzhlížející na město z mírného svahu, je jako skleněný krystal. Zvlášť vyniká po setmění, kdy září jako lucerna.

Působivý je i zevnitř, návštěvníka ohromí téměř prázdný prostor. Zároveň na něj dýchne magická atmosféra, kterou vytváří hra světla a stínů pronikajících dovnitř matným sklem v oknech.

Světelná nálada se stále mění. „Ten prostor působí každý den a v každou hodinu jiným dojmem. Jinak to tady vypadá, když je zima a okolí je bílé. Jinak to vypadá teď, když sem jde svit a okolí je zelené. Jinak to vypadá na podzim, kdy jsou stromy barevné,“ popisuje vedoucí památníku Magdaléna Hladká. Večer náladu dotváří desítky loučových lamp se světlem zaměřeným ke stropu.

Ještě nedávno budova tak efektní nebyla. Kazily ji přístavby a dovnitř byl přes dvě patra zabudovaný koncertní sál obložený dřevem. Tuto podobu stavba získala za komunismu, kdy se změnila na Dům umění.

Dnes je možné památník opět obdivovat v původní kráse díky obnově provedené před pár lety dle návrhu architekta Petra Všetečky a kanceláře Transat architekti. Nově návštěvu zpestřuje interaktivní expozice Vysněné město. Připravená byla k výročí 150 let od narození Tomáše Bati, jež uplynulo 3. dubna. Na jednom místě si tak lze připomenout Baťovo narození i tragickou smrt, která ho zasáhla ve věku 56 let.

Bylo úterý 12. července 1932 brzy ráno, na letišti v Otrokovicích seděla hustá mlha. Když tam továrník a zlínský starosta Tomáš Baťa dorazil, zkušený pilot Jindřich Brouček měl připravené letadlo. Kvůli špatnému počasí však odmítl startovat.

Baťa ovšem na cestě trval. Nechtěl chybět při otevření nové továrny ve Švýcarsku. Nechal obvolat letiště v okolí a odevšad hlásili jasno. Dospěl tedy k názoru, že mlha je jen lokální a pilota přemluvil k odletu. Netušil, že tím jeho i sebe odsoudil k smrti.

Zřejmě aby pomohl s navigací, sedl si výjimečně dopředu vedle Broučka. Nijak to však nepomohlo. Po sedmi minutách malé letadlo Junkers F 13 narazilo kousek od letiště rychlostí 140 kilometrů v hodině přímo do země.

Existuje několik teorií, co se stalo. A spekuluje se, zda Baťa mohl přežít, kdyby seděl vzadu jako jindy. Letoun se po zřícení rozlomil na tři kusy, přední část s oběma pasažéry byla zcela zničená. Nepomohly ani bezpečnostní pásy, Baťa v nich zůstal bezvládně viset.

Pro firmu i město to byl šok. Kolem Bati se tu všechno točilo. Proto se místní rozhodli uctít jej stavbou památníku. Z dnešního pohledu překvapí, jak rychle se záměr podle návrhu předního zlínského architekta Františka Lýdie Gahury podařilo uskutečnit. Stavba třípodlažní budovy trvala jen necelé čtyři měsíce a památník byl otevřen přesně rok po Baťově smrti.

Pro baťovce to nebylo nic zvláštního. Právě systém rychlé výstavby ze železobetonu v modulu 6,15 × 6,15 metru umožnil koncernu i městu tolik vyrůst v krátkém čase. Beton se lil do bednění, hotová kostra se vyzdila cihlami a vyplnila okny. Pavel Novák v knize Zlínská architektura 1900–1950 popisuje, že pětipodlažní tovární halu byla firma schopná postavit a uvést do provozu za pět měsíců.

Je výstižné, že stejný systém použil Gahura i na památník. Jen celý prostor mezi sloupy vyplnil okny. Sáhl po katedrálním skle, které je matné a často se využívá v kostelích, kde rozptýlením světla pomáhá vytvářet mystickou atmosféru.

„Gahura chtěl navodit v památníku pocit sakrálního prostoru, katedrální sklo využíval i u návrhů dalších sakrálních staveb,“ vysvětluje Ladislava Horňáková, vedoucí odborného oddělení a kurátorka sbírky architektury Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně.

Dosáhl podle ní dokonalé čistoty architektury, souladu konstrukce a formy, působivosti a přesvědčivosti a  výtvarné dokonalosti. „Vnitřní halový prostor byl rytmizován pouze sloupy, akcentem interiéru bylo jednoramenné schodiště, koncipované ve tvaru písmene Z jako Zlín,“ popisuje Horňáková.

Památník stojí na návrší v čele Gahurova prospektu – svažitého parkového náměstí lemovaného budovami bývalých internátů a škol. Dle Hladké Gahura záměrně vybral vyvýšené místo. „Památník každý večer svítí, takže to byl jakýsi ideový maják nad údolím, ve kterém probíhal všední dělnický život,“ přibližuje. Původně tu mělo stát muzeum, po Baťově smrti se projekt změnil na památník.

Gahura se snažil vystihnout továrníkovu povahu. „Vybral si pět vlastností Tomáše Bati, které považoval u něho za typické, a ty tady zhmotnil. Ty vlastnosti jsou velkorysost, vzlet, jasnost, optimismus a prostota,“ popisuje Magdaléna Hladká.

Velkorysost představují moderní materiály a vstupní prostor zasahující přes dvě podlaží. Optimismus a vzlet autor vtělil do vertikálních linií, které směřují k obloze, vzlet je možné vidět i v zavěšeném letadle. Jasnosti docílil průhlednými fasádami a prostoty minimalistickým interiérem.

Ve 30. letech památník nebyl prázdný jako dnes. „Byly zde umístěny busty vsazené do husté zeleně. Bylo tady přes 500 kusů rostlin,“ říká vedoucí památníku. Viselo zde vyspravené letadlo, v němž Baťa zahynul, a z počátku tu bylo i pietní místo s věčným světlem.

„Postupně se sem začaly přinášet i osobní předměty Tomáše Bati, včetně kapesních hodinek. Byla tady také instalována jeho kancelář,“ říká Hladká. Zlín neměl muzeum, horní patra tak začala sloužit výstavám. „De facto to byl prezentační nástroj firmy Baťa, která potřebovala místo, kde by mohla ukazovat svoje vize i úspěchy,“ doplňuje vedoucí památníku.

V listopadu 1944 Zlín bombardovalo americké letectvo. Cílilo na továrnu, ale tlaková vlna vysklila i velkou část oken památníku. Podle historických snímků byla pak spodní část budovy zazděna kvůli ochraně před boji.

Znevažování hodnoty stavby pokračovalo i po únoru 1948, kdy už oslava továrníka nepřipadala v úvahu. „Hned po válce byla vyvolána diskuze, co s památníkem a zda ho raději nezbořit,“ říká Horňáková. Nakonec se rozhodlo o kulturním využití. „Po dílčích úpravách architektem Františkem Kadlecem a stavitelem Josefem Gargulákem byl památník 6. června 1948 přejmenován na Dům umění a slavnostně otevřen u příležitosti XI. Zlínského salonu výtvarného umění,“ doplňuje kurátorka.

Zpočátku zde propagační oddělení podniku Svit, nástupce firmy Baťa, pořádalo výstavy, kulturní akce a koncerty. V půlce 50. let budovu převzal kraj a prošla přestavbou podle architekta Eduarda Staši na sídlo filharmonie a krajskou galerii.

„Orchestr původně sídlil v budově Velkého kina,“ říká Jitka Pethö z Filharmonie Bohuslava Martinů. Akustika však nebyla pro orchestr ideální. „Už na počátku 50. let proto začaly vznikat první úvahy o přesunu do vhodnějších prostor,“ doplňuje.

Staša přidal na každou boční stranu cihlovou přístavbu a dovnitř vestavěl koncertní sál s varhanami. „Akustika tam díky dřevěnému obložení byla dobrá, jen dívat se z některých úhlů sálu na orchestřiště bylo přes sloupy poněkud komplikované,“ hodnotí Horňáková.

V přízemí přibyly záchody a šatny, v jedné přístavbě měl orchestr zázemí a ve druhé byly schody do druhého podlaží. V něm našla uplatnění kavárna s balkonem do sálu, třetí etáž zabrala galerie. V 70. letech prostory znovu upravil architekt Jiří Šindler, který přidal třeba odpočinkové sezení a mramorovou podlahu v přízemí.

Už tehdy však budova přestávala orchestru vyhovovat. „Začalo se hovořit o výstavbě nového koncertního sálu, který měl vzniknout na místě bývalého hřbitova u Kudlovské přehrady. K realizaci tohoto plánu však nikdy nedošlo, a tak Dům umění zůstal domovem orchestru po další čtyři desetiletí,“ vypráví Jitka Pethö.

Po roce 1989 se začaly vést debaty o návratu budovy k původnímu účelu. Nejdřív však bylo nutné najít místo pro filharmonii a galerii. Nejen pro orchestr proto město postavilo na dolním konci Gahurova prospektu Kongresové centrum podle návrhu Evy Jiřičné. „Varhany odkoupila jedna farnost z východního Slovenska,“ říká Jitka Pethö. Krajská galerie našla místo v renovované 14. budově zaniklého Svitu. Rekonstrukci pak už nic nebránilo.

Architekt Všetečka se držel původní podoby památníku. „Zastával názor, že by měl být zcela prázdný, jen s letadlem Junkers. Tuto představu měl zpočátku i Gahura, ale již při otevření památníku v roce 1933 byla nakonec uvnitř řada exponátů,“ říká Ladislava Horňáková.

Přístavby i vestavby zmizely, vrátilo se schodiště v původní podobě a okna vyplnilo katedrální sklo. „Bylo vytvořeno nově na základě odlitku dochovaného původního skla,“ popisuje Magdaléna Hladká. Uvnitř opět visí letadlo – věrná maketa Baťova stroje. Jen kola jsou originál ze stejného typu letounu, zakoupená od sběratele.

Památník není vytápěný ani klimatizovaný, zázemí s pokladnou je v sousední budově gymnázia. Busty Tomáše Bati, jeho matky a bratra Antonína pocházejí ze sbírky krajské galerie a jsou to odlitky stejných soch, které zdobily památník ve 30. letech. S odstupem přibyly i Baťovy hodinky. Podlahy v horních podlažích jsou původní, ta v přízemí je replika dle původního vzoru.