Hon na profesionály. Z olympiády byli vykázáni hráči NHL i lyžařský idol

Hvězdou německé hokejové reprezentace na zimních olympijských hrách v Miláně bude Leon Draisaitl, který je se smlouvou na 16,5 milionu dolarů v aktuální sezoně nejlépe placeným hráčem NHL. Jen o něco méně berou další nominovaní borci: Nathan MacKinnon, Auston Matthews, David Pastrňák…

Tři zlaté medaile bude obhajovat akrobatická lyžařka Eileen Guová, rodilá Američanka reprezentující Čínu. Ročně si díky reklamním kontraktům vydělá 22 milionů dolarů.

Na nedostatek peněz na účtu si nemůžou stěžovat ani slavné sjezdařky Mikaela Shiffrinová a Lindsey Vonnová.

Kdyby to viděli šéfové MOV z minulého století, asi by úžasem oněměli. Až do 80. let totiž profesionálové - nebo přesněji všichni, kdo dostali tuto nálepku - měli na největší sportovní svátek vstup zakázán.

Funkcionáři starého ražení je byli schopni vyhazovat přímo z olympijských her i jim dodatečně odebírat medaile. Někdy ke zničení kariéry stačilo obléct tričko s logem sponzora nebo vzít odměnu pár set dolarů.

Když se rakouský sjezdař Karl Schranz vracel počátkem února 1972 ze zimních olympijských her v Sapporu, vítalo ho ve Vídni 100 tisíc fanoušků. Bylo to výjimečné pozdvižení. Podle pamětníků se takového přijetí nedostalo ani JFK nebo Alžbětě II.

Vypadalo to podobně jako v Praze po příletu hokejistů z Nagana.

S drobným rozdílem. Schranz se nevracel jako olympijský vítěz. Nepřivezl ani žádnou z medailí.

Do soutěží totiž vůbec nezasáhl - kvůli obvinění z profesionalismu byl jeden z největších favoritů sjezdu krátce před startem ZOH vyloučen. Spustil se tím prvotřídní skandál.

Rakušané se cítili vyobcováním trojnásobného mistra světa pořádně dotčeni a zvažovali odjezd celé výpravy ze Sappora. Ale nakonec od tak razantního protestu ustoupili. Zůstalo jen u emotivních slov a pocitů křivdy.

O to větších ovací se nový národní hrdina dočkal doma. Z letiště ho odvezl vůz ministra školství, v úřadu ho přijal kancléř Bruno Kreisky, a když předstoupil před zaplněný Ballhausplatz, ozývalo se nadšené skandování: „Karli! Karli!“

Nedaleký Kärntner Ring byl dočasně přejmenován na Karl Schranz Ring a dva místní zpěváci dokonce složili protestsong, který pár dnů zněl ze všech rádií.

Něco takového olympijská historie ještě nepoznala.

Paradoxně o Schranzově vyloučení rozhodla úplná banalita. Fotografie z fotbalové benefice hrané v létě 1971, kde všichni účastníci nastoupili v tričku se sponzorským logem.

Šéf MOV Avery Brundage konečně získal důkaz, že sjezdařský fenomén porušuje pravidla. Přitom bylo evidentní, že celý případ měl hlavně posloužit jako výstraha ostatním sportovcům. Neboť další rakouský lyžař Karl Cordin, který je rovněž na dotyčném snímku a ve stejném dresu, v Sapporu startovat mohl.

Olympijští funkcionáři vyloučili Schranze poměrem hlasů 28:14, aniž by mu dali šanci se hájit. Sen o zlaté medaili, která mu ve sbírce úspěchů chyběla, se rozplynul.

„Nikdo z nás už opravdový amatér dávno není,“ bránil se tehdy Schranz. „Kdyby se sport měl dál řídit takovými pravidly, stal by se zábavou bohatých. Ostatní by v něm neměli šanci.“

Bohužel pro něj MOV stále ještě vedl funkcionář, kterému bylo 84 let a lpěl na představách z dob svého mládí, že sport by měl být především zábavou pro studenty, aristokracii a děti z bohatých rodin. Povolit finanční odměny - a tedy vrcholový sport otevřít všem sociálním vrstvám - bylo pro něj nemyslitelné. Kdo si takhle vydělával, měl dveře na olympijské hry zavřené.

Sportovci na celém světě to řešili různě. V komunistických zemích předstírali, že pracují v dolech a továrnách a trénují výhradně ve volném čase. I na Západě časem přišli na to, že profesionalismus se dá dobře kamuflovat službou u policie a hasičů. Nebo pořadatelé závodů propláceli účastníkům přemrštěné částky za letenky, ubytování, diety, aby je aspoň tímto způsobem odměnili.

Schranz se také cítil dokonale krytý. Vyučil se u firmy Kneissl, jednoho z nejvýznamnějších výrobců lyžařského vybavení, a pak podepsal smlouvu jako specialista technického vývoje. Oficiálně dostával peníze nikoli za závodění, nýbrž za práci v továrně.

Bylo mu to však málo platné. Brundage měl ze všech sportovců nejvíce spadeno právě na sjezdaře a údajně vypracoval seznam 40 závodníků porušujících pravidla.

Nakonec se ale spokojil s jedním obětním beránkem.

Satisfakce se Schranz dočkal teprve v roce 1988, kdy mu předseda MOV Juan Antonio Samaranch předal čestnou olympijskou medaili. Jako symbolické odškodnění za sapporskou aféru.

Rakouský lyžař byl poslední hvězdou, která byla potrestána kvůli porušení amatérských pravidel. Nikoli však posledním sportovcem. Při ZOH 1984 v Sarajevu si funkcionáři došlápli na pět hokejistů řekněme druhého sledu, jejichž jediným proviněním bylo, že kdysi nastoupili k pár zápasům v zámořských profesionálních ligách.

Aféru odstartovali Finové, kterým se nelíbilo, že MOV už s předstihem zamítl start gólmana Hannu Kamppuriho. Kvůli tomu, že v sezoně 1978/79 odchytal 90 minut (!) za Edmonton Oilers. Když si před turnajem prošli soupisky soupeřů, našli tam hokejisty s podobným životopisem a podali protest proti jejich startu.

Úspěšně. Pouhých 18 hodin před prvním zápasem vyloučil olympijský výbor dalších pět hráčů: Dona Dietricha, Marka Morrisona (oba Kanada), Jima Corsiho, Ricka Bragnala (oba Itálie) a Grega Holsta (Rakousko). Kdo měl ve statistikách byť jediný zápas v NHL, byl označen za profesionála a poslán domů.

„MOV ukázal, že je bandou nekompetentních lidí,“ nehrál si na diplomata gólman Corsi. „Jediný, kdo je tady amatér, jsou oni.“

Byla to naprosto absurdní situace. Sovětský i československý tým totiž tvořili výhradně hráči, jejichž jedinou pracovní náplní byl hokej - a platil je za to stát. Zadarmo v domácích klubech nehráli ani nejlepší Švédové a Finové. A nejproduktivnějším hráčem turnaje se stal západoněmecký útočník Erich Kühnhackl, který bral v Bundeslize tolik peněz, že se mu nevyplatilo jít zkoušet štěstí do NHL.

„Je úsměvné, že hokejisté, kteří v Evropě mají vysoké smlouvy, jsou považováni za amatéry. Ale kluk, co na jedno střídání a za minimální plat naskočil do NHL, je profesionál,“ divil se Alan Eagleson, vlivný zámořský agent a šéf hráčské asociace NHLPA.

Sarajevská blamáž byla jedním z důvodů, proč funkcionáři postupem času zmírnili pravidla a nakonec se olympijské hry profesionálům plně otevřely.

Už v Calgary 1988 směly kluby NHL podle vlastního uvážení uvolnit hráče na turnaj. Šanci dostalo několik hokejistů, co buď zrovna působili na farmě, nebo je tým mohl na dva týdny v klidu postrádat. Jedním z nich byl Jim Peplinski, kapitán místních Flames, kteří byli na špici NHL a mohli si takové gesto dovolit. Kanadský tým doplnili i Randy Gregg a Andy Moog, trojnásobní vítězové Stanley Cupu s Edmontonem.

Definitivní zlom přišel v roce 1994, kdy se NHL - zejména pod vlivem šílenství, jež se strhlo kolem basketbalového Dream Teamu na olympiádě v Barceloně - zatoužila s plnou parádou ukázat pod pěti kruhy.

Jednání o Naganu 1998 ale nebyla jednoduchá.

Kupodivu největší odpor kladl kanadský hokejový svaz. Vyhovovalo mu, že evropské země jsou oslabené odchody nejlepších hráčů do NHL a reprezentace javorových listů si díky tomu v prořídlé konkurenci dvakrát sáhla na medaile. Po téměř čtvrt století.

Majitelé klubů byli pro, ovšem za podmínky, že soutěž se přeruší na pouhých deset dnů. To nepřipadalo v úvahu, už z logistických důvodů. Přelet do Japonska, turnaj, cesta zpátky.

Nakonec rozhodující krok udělali hráči, kteří dokázali přesvědčit všechny zainteresované strany. V diplomatickém úsilí byli aktivní zejména Eric Lindros s Paulem Kariyou z Kanady (oba držitelé stříbra ze ZOH 1992, resp. 1994) a Igor Larionov a Vjačeslav Fetisov, pamětníci sovětské éry 80. let. Mluvili s majiteli klubů, jednali s představiteli MOV i IIHF. Paradoxem je, že v Naganu si nakonec zahrál jen první z nich.

Jednání byla završena 29. září 1995 na setkání v Budapešti a další den se výsledek oznámil na velké tiskové konferenci v New Yorku. Na světě byl olympijský turnaj best-on-best a NHL přerušená na 16 dnů.

Teď v Miláně se napíše šestá kapitola tohoto příběhu.