Největší olympijská blamáž. USA měly velké plány, pak s ostudou vycouvaly

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čepice a odznáčky s logem zimních olympijských her v Denveru 1976 jsou mezi sběrateli sportovních suvenýrů považovány za cenné kousky.

Důvod je prostý: tato akce se nikdy nekonala. Zrušena byla více než tři roky před plánovaným zahájením, protože američtí organizátoři se dostali do finančních problémů i sporů se spoluobčany.

Bylo to jedinkrát v mírových časech, kdy se olympijské hry nekonaly tam, kde se konat měly. Prvotřídní blamáž.

Ne že by sportovní svět podobné případy neznal. Například fotbalové MS 1986 se mělo původně odehrát v Kolumbii a také hokejový šampionát v roce 2003 byl z Česka přesunut do Finska, neboť se v Praze nestihla postavit moderní hala.

Denver se ale ve všech ohledech vymykal. Bylo to, jako kdyby se do pořádání olympiády pustili Pat a Mat.

USA v roce 1976 slavily 200. výročí vyhlášení nezávislosti a stát Colorado sto let, proto se olympijská kandidatura Denveru jevila jako úžasný nápad. Tím spíše, že region se stával rájem lyžařů a turistický byznys prosperoval. Americké Švýcarsko - tak se tehdy Coloradu říkalo.

Poťouchlostí osudu uspěl v Denver ve volbě proti opravdovému Švýcarsku. Při napínavém hlasování členů MOV zdolal ve třetím kole Sion, další adepti Tampere (Finsko) a Vancouver (Kanada) byli bez šance.

To byla i nejsvětlejší chvíle americké kandidatury. Pak se vše začalo pomalu hroutit, jeden komický přehmat byl následován dalším.

Tedy na papíře nevypadal projekt špatně. Sportovní svět měl stále menší radost z rostoucích nákladů na pořádání olympijských her, zvláště těch zimních, proto se po Grenoble (1968) a hlavně Sapporu (1972) měl Denver stát místem, kde se tradiční akce vrátí ke skromnějším časům.

Economical Games. Pod tímto sloganem organizační výbor propagoval své ZOH. Celkový rozpočet měl být 14 milionů dolarů, z toho jen pět milionů z kapes daňových poplatníků. „Je pět milionů moc, aby se utratily za dokonalost, hrdost a mezinárodní oslavu sto let státu Colorado a dvě stě let od vzniku našeho národa?“ ptal se pateticky guvernér John Love.

Nejvíc peněz se mělo ušetřit tím, že všechna sportoviště budou v blízkosti Denveru a využije se již existující infrastruktura.

Jenže jak plynul čas, ukazovalo se, že vzdálenost mezi přáním a realitou se stále zvětšuje.

Třeba tradiční olympijská vesnice se vůbec neměla stavět, sportovci měli bydlet v kampusu University of Denver. Byly v tom dva háčky: organizační výbor se neobtěžoval s tímto nápadem seznámit vedení školy a nenapadlo ho řešit, kde by tedy uprostřed semestru spali studenti.

Podobně byl od boku vystřelený údaj, že Denver má ubytovací kapacity pro 100 tisíc hostů. Přitom hotely mohly nabídnout ani ne třetinu.

„Organizační výbor byl (při podávání kandidatury) pod časovým tlakem, tak musel trochu lhát,“ obhajoval to později nový guvernér John Vanderhoof.

Ani situace se sportovišti nebyla lepší. Původní představa, že olympionici ani fanoušci to nebudou mít nikam dál než 40 minut jízdy, vzala brzy za své.

Biatlon a skoky na lyžích se měly konat v nedalekém Evergreenu, ale vyšlo najevo, že není moc velká šance, aby tam v únoru byl sníh. Podle meteorologů asi 1:25. Ostatně místo se nejmenuje Evergreen jen tak náhodou. Sníh se proto měl dovézt z jiných částí Colorada - samozřejmě ne zadarmo. Obyvatelům se nepozdávaly ani razantní zásahy do krajiny, které by si vyžádala stavba skokanských můstků.

Stejné to bylo se sjezdařskými tratěmi. Měly stát na Mount Sniktau, což je sice v horách, ale na místě, kde nebývá moc sněhu. Při výrobě prospektu pro MOV si dokonce pořadatelé museli vypomoct fotomontáží.

Proto nezbývalo než lyžařské soutěže přesunout do Vailu a Steamboat Springs. Tedy oblastí vzdálených 150, resp. 250 kilometrů od Denveru. V obou případech by bylo nutné postavit provizorní olympijské vesnice, čili další náklady navíc.

„Tak uděláme letecký most mezi Denverem a lyžařskými tratěmi,“ navrhl astronaut Walter Schirra, který byl nejen jedním z prvních lidí ve vesmíru, ale i členem organizačního výboru.

Chtěl využít hornoplošníky DHC-6 Otter, do nich se však vejde maximálně 20 lidí. I tento nápad by se dost prodražil.

U členů MOV narazila také myšlenka zrušit závody bobů kvůli vysokým nákladům na stavbu tobogánu, podobně jako se to udělalo v roce 1960 při zimní olympiádě ve Squaw Valley. Za nové dějiště disciplíny bylo tedy vybráno Lake Placid, vzdálené cca 3000 kilometrů od Denveru…

V té chvíli už bylo jasné, že žádné Economical Games se konat nebudou. Výdajové položky rostly a příslib sportovní slavnosti za 14 milionů dolarů byl čím dál víc k smíchu. Jen ubytování a pracovní místa pro očekávaných 3500 novinářů by vyšly na 26 milionů.

Jedinou záchranou se měl stát vyšší státní příspěvek. Místo původních 5 milionů dolarů žádali pořadatelé osminásobek.

S tím nesouhlasily stále silnější občanské iniciativy, které už předtím hlasitě protestovaly proti chystaným zásahům do životního prostředí. Konaly se demonstrace, podepisovaly se petiční archy.

Organizační výbor reagoval PR kampaní, kde ho podpořili komici Bill Cosby s Bobem Hopem nebo čtyřnásobný olympijský vítěz Jesse Owens.

O budoucnosti ZOH muselo rozhodnout referendum. Konalo se 7. listopadu 1972, společně s prezidentskými volbami. Občané se měli vyjádřit, jestli souhlasí, aby se stát podílel na financování Her - a nesl tedy odpovědnost za případné dluhy.

I když organizátoři sebevědomě vyhlašovali, že poměr příznivců a odpůrců je 2:1, výsledky referenda ukázaly docela jiný obrázek. Pro státní financování bylo 40 procent, většina se vyslovila proti.

V té chvíli bylo jasné, že s denverskou olympiádou je konec. Bez pomoci eráru neměla šanci.

Byl to historicky první případ, kdy se občané postavili proti organizování největší sportovní akce. Od následujících (ve 21. století např. Budapešť, Boston, Hamburk, Calgary, Davos, Innsbruck) se zásadně lišil v tom, že NE přišlo až po přiklepnutí pořadatelství.

Po oficiálním odřeknutí Denveru se ještě Američané snažili, aby dál mohli ZOH 1976 pořádat, pouze na jiném místě. Jako náhradu nabízeli Lake Placid nebo Salt Lake City. Mezinárodní olympijský výbor to však odmítl.

V roce 1973 se tedy konala zrychlená volba nového pořadatelského města, pro které by nebylo problémem zvládnout všechny přípravy během tří let. Oficiálně se přihlásili čtyři uchazeči (Innsbruck, Chamonix, Tampere, Lake Placid), ale od začátku vše směřovalo k Rakousku. Innsbruck totiž ZOH pořádal už v roce 1964, disponoval vším potřebným a byl schopen vyhovět základnímu požadavku: „Žádné experimenty, potřebujeme klidné a skromné Hry.“

Kdo chtěl, mohl v tom vidět zajímavý historický paradox. Významná část rakouských lyžařských středisek, včetně ubytovacích kapacit, byla totiž po 2. světová válce vybudována díky Marshallově plánu. Tedy z peněz amerických daňových poplatníků.

Denver se stal nejen mementem pro olympijské hnutí, ale ve sportovních kruzích také toxickou značkou. Hodně lidí v Americe nikdy nezapomnělo, jakou ostudu zemi udělal. Proto když se zajímal o kandidaturu na uspořádání ZOH 2030, byl bez šance. Domácí funkcionáři dali jednoznačně přednost prověřenému Salt Lake City (nakonec si olympiádu zopakuje v roce 2034).

Za hlavního vítěze sporů o ZOH 1976 se tak mohl považovat právník Dick Lamm. Postavil se tehdy do čela protestů a při dalších volbách využil popularity k získání pozice guvernéra, kde nakonec strávil tři funkční období.