Tajný program odporu v okupaci: Lidé mizeli, ale projekt běžel dál

Britský novinář Jimmy Rushton v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak rozplétal fungování programu organizujícího odpor v Ruskem okupovaných územích. Investigativní reportáž zjistila, že kvůli nedostatkům končili někteří lidé za mřížemi nebo byli mučení.

„Organizátoři de facto nepřímo pomáhali ruským bezpečnostním složkám vytipovat a zachytit konkrétní lidi v okupovaných oblastech,“ popisuje reportér ukrajinského listu The Kyiv Independent iniciativu, kterou předtím veřejnost znala především jako platformu podporující nenásilné formy odporu proti ruské okupaci a symbolické projevy solidarity s Ukrajinou.

Iniciativa Yellow Ribbon prostřednictvím online chatbotu nabízela lidem v okupovaných územích konkrétní „úkoly“, a to od symbolických projevů nesouhlasu až po činnosti, které byly z hlediska bezpečnosti výrazně rizikové, například sledování pohybu ruských jednotek. Lidé pak skončili u ruského soudu.

„Program využíval toho, že okupovaná území jsou informačně téměř neprůhledná. Je odtamtud minimum ověřitelných informací, prostředí je extrémně represivní a prakticky neexistuje možnost běžné kontroly,“ říká Rushton o systému, který krátce mezi lety 2022-2025 financovaly Británie a Kanada.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že to celé není jen symbolický odpor, ale něco, co může civilisty reálně ohrozit?

Na ten příběh jsem narazil úplnou náhodou. Bavil jsem se s jedním ukrajinským vojákem o něčem úplně jiném a on mi najednou řekl o programu Yellow Ribbon, že není jen nebezpečný, ale že navíc nemá prakticky žádnou vojenskou hodnotu. A dodal ještě jednu věc – že za ním stojí Britové.

Jako Brit jsem tomu nejdřív moc nevěřil. Přišlo mi to přitažené za vlasy. Jenže čím víc jsem to začal prověřovat, tím víc se ukazovalo, že měl pravdu. Postupně jsem zjistil, že všechno, co mi tehdy řekl, sedělo. A vlastně to bylo ještě horší, než popisoval.

Dospěl jsem k tomu, že míra nekompetence a nedbalosti při řízení celé operace byla mnohem větší, než jsem si původně dokázal představit.

Věděli západní dárci, jaké konkrétní aktivity chatbot lidem doporučoval?

Nemůžu mluvit za Kanadu, protože kanadská strana se k tomu prakticky vůbec nevyjádřila a na naše dotazy nereagovala. Co ale můžu říct, je to, že britská vláda po určitou dobu projekt financovala – myslím asi čtyři měsíce.

Je ale fér dodat, že ve chvíli, kdy se uvnitř britského ministerstva zahraničí objevily obavy ohledně bezpečnosti programu, financování bylo velmi rychle ukončeno. Lidé uvnitř úřadu pochopili, že projekt je riskantní, nezodpovědný a že může ohrožovat civilisty v okupovaných územích.

Nemyslím si ale, že britští úředníci skutečně věděli, co se v rámci programu děje. A podle mě to nebyla náhoda. Firma IN2, která program koordinovala, podle všeho záměrně popisovala své aktivity velmi vágně a nepřehledně.

Zároveň využívala toho, že okupovaná území jsou informačně téměř neprůhledná. Je odtamtud minimum ověřitelných informací, prostředí je extrémně represivní a prakticky neexistuje možnost běžné kontroly. Právě díky tomu podle mě mohly podobné aktivity fungovat bez většího dohledu tak dlouho.

Do jaké míry za to ale nese odpovědnost samotná organizace, když lidé do takových akcí vstupují dobrovolně?

Jistě, formálně jde o dobrovolnou účast. Jenže musíme vzít v úvahu, že mluvíme o lidech žijících v okupovaných územích, kde je extrémně omezený přístup k informacím a kde je celý informační prostor silně kontrolovaný.

Na druhé straně stojí organizace a lidé, kteří se prezentují jako profesionálové a kteří tyto aktivity koordinují. Právě tam podle mě vzniká jasná odpovědnost, tedy povinnost péče o bezpečnost těch, které do těchto aktivit zapojují.

Navíc tvrzení, že lidé „jen dostávali úkoly, ale nebyli k ničemu nuceni“, neodpovídá realitě. Už samotné zadávání konkrétních kroků je forma aktivního navádění. A máme doložené případy, kdy lidé dostávali velmi rizikové instrukce – třeba umístit ukrajinské symboly na vysoce sledovaných místech.

Často šlo o velmi mladé lidi, kteří nemusí plně chápat všechna rizika. A to je důležitý faktor – nejen jejich odvaha, ale i to, že byli vystaveni situacím, kde se nebezpečí nemuselo úplně správně vyhodnotit.

Odpor v takových podmínkách je samozřejmě vždy nebezpečný. Ale tady jde o to, že podle našeho zjištění byla chybná základní bezpečnostní opatření. A pokud by byla nastavena profesionálně, řada těchto situací mohla vypadat úplně jinak.

Jak si vysvětlujete, proč k tomu docházelo? V některých výpovědích se totiž objevuje, že lidé zapojení do projektu ani nevěděli, jakým způsobem chatbot funguje nebo jaké konkrétní aktivity doporučuje.

Domnívám se, že všichni, kteří byli do projektu zapojeni, byli do určité míry motivováni vlastním finančním zájmem. To platí podle mě jak pro firmu IN2, tak pro jednotlivé osoby, které se na programu podílely, včetně Hanny Šelestové a novináře Davida Patrikarakose (oba obvinění z nezákonné činnosti odmítají, pozn. red.).

Patrikarakos pracoval v rámci projektu jako novinář a dostával odměnu kolem 800 liber denně (asi 23 tisíc korun). To je velmi vysoká částka a vytváří to podle mě jasný motiv, proč nebyl zájem příliš otevírat nebo kritizovat případné problémy v programu.

A to je podle mě i klíčový problém celé věci – že lidé, kteří byli finančně zapojeni, zároveň měli vliv na to, jak je projekt prezentován navenek.

Jaká byla celková reakce na vaši investigaci? Máte informace o tom, zda probíhají v této věci nějaká vyšetřování?

Podle našich informací už v současnosti probíhá více vyšetřování, a to jak ve Spojeném království, tak i na Ukrajině. Zároveň očekáváme, že se objeví další zjištění. Je tam velmi silný předpoklad, že v rámci těchto operací mohlo docházet i k trestné činnosti.

To, co se tam odehrávalo, byla v podstatě neautorizovaná, neschválená zpravodajská činnost, která pracovala s lidskými zdroji na okupovaných územích. A pokud něco takového není oficiálně schválené ani regulované, otevírá to obrovské právní i bezpečnostní problémy.

Myslím, že z toho mohou vzejít právní důsledky pro některé z lidí zapojených do projektu, a podle mě by měly. Protože to, co se dělo, bylo extrémně riskantní. A existují silné indicie, že to vedlo k zatýkání, mučení a v některých případech i k úmrtím.

Mohly některé z těch aktivit ve výsledku paradoxně pomáhat ruským bezpečnostním složkám? Tedy že místo odporu jim spíš usnadňovaly identifikaci lidí?

Jednoznačně. Pokud pomáháte ruským službám identifikovat proukrajinské osoby v okupovaných oblastech, tak tím fakticky pracujete i v jejich prospěch. Zvlášť když tyto aktivity neměly jasný vojenský přínos.

Jeden z našich zdrojů, bývalý partyzán z Luhansku, to popsal velmi přesně. Řekl, že ti lidé mohli tiše sbírat zpravodajské informace a předávat je ukrajinským službám, což by mohlo mít skutečný vojenský dopad. Místo toho byli podle něj zapojeni do aktivit, které měly spíš symbolický nebo PR charakter.

FSB tak díky tomu mohla tyto lidi snáz sledovat, zatýkat a v některých případech i nechat mizet z dohledu. Jiný zdroj to dokonce popsal jako „dopravník“, tedy systém, který lidi přímo posouval do situace, kde byli odhaleni, zatčeni a vystaveni extrémnímu riziku.

A pokračují v tom i dnes? Respektive, došlo k nějaké sebereflexi po zveřejnění vaší práce?

Když jsme to zveřejnili, tak ještě možná čtyři dny dál fungovali. Pak ale vypnuli chatbot a oznámili, že ho budou přepracovávat. A podle mě je to v podstatě i určité nepřímé přiznání viny – protože takhle věci obvykle nevypínáte, pokud je všechno v pořádku.

Ten chatbot sloužil jako hlavní nástroj pro získávání lidí na místě v okupovaných územích. V tuhle chvíli proto myslím jejich operace v podstatě stojí.

Na sociálních sítích ale dál fungují, publikují obecný obsah, proukrajinské a protiruské příspěvky, což samozřejmě samo o sobě není problém a nikoho to neohrožuje.

Co vás během roční práce nejvíce šokovalo?

Míra ospravedlňování se u některých aktérů. Především naprostý nedostatek profesní i osobní etiky u Davida Patrikarakose. Působilo to, jako by neměl žádné svědomí ani reflexi toho, jaké důsledky to mohlo mít.

Nejde přitom o abstraktní věc – mluvíme o lidech v okupovaných územích, kteří jsou už tak extrémně zranitelní. Tento program na nich podle mého názoru v podstatě stavěl a využíval je k získávání financování ze Západu. To je pro mě zásadní problém. Mělo by být jasné, že tito lidé potřebují ochranu a mnohem přísnější dohled.

A když se podíváte i na dřívější vyjádření Yellow Ribbon, sami tehdy mluvili o zatčeních a dokonce o úmrtích svých aktivistů. To celé dodává závažný kontext tomu, co se tam dělo.

Kolik lidí mohlo během uvedených tří let být v souvislosti s tímto programem zatčeno nebo zemřelo? V textu se objevuje číslo kolem 30, ale zároveň jde o nejistý údaj – existují přesnější odhady?

Ta čísla, která v textu uvádíme, pocházejí přímo od organizace Yellow Ribbon. Nemáme k dispozici žádná aktuálnější data, protože nám je odmítli poskytnout, a v podstatě je téměř nemožné to přesně zjistit.

Reálně k nim mají přístup jen oni sami, vidí, s kým byli lidé v kontaktu, kdo zmizel nebo přestal komunikovat a kdo mohl být kompromitován.

Číslo kolem třiceti opakovaně uváděl jejich tehdejší mluvčí Jaroslav Božko v roce 2023. Později už ale o těchto statistikách přestali mluvit. Myslím si ale, že to číslo dnes bude spíš vyšší. Prostředí na okupovaných územích časem začalo být represivnější, sledovanější a nebezpečnější.