Olympiádu v roce 1972 zastínila tragédie. Teď chce Mnichov další pokus

Českým fanouškům se možná naskytne příležitost mít olympijské soutěže na dosah jako nikdy v historii. O kandidaturu se totiž uchází Mnichov, město vzdálené 300 kilometrů od Prahy.

Ano, letní olympijské hry už se tam jednou konaly (1972) a ty zimní dvakrát hostil podobně blízký Innsbruck (1964, 1976), ale v době, kdy dostat se na druhou stranu železné opony bylo pro československé občany mimořádně složité. Projekt nazvaný „München 20XX“ počítá s tím, že posledním dvojčíslím vysněného letopočtu by mohlo být 36, 40 nebo 44.

První krok byl učiněn v květnu, kdy kandidaturu podpořily město i spolková země. Za pár týdnů přijde na řadu druhá podstatná věc – místní referendum. Pokud většina obyvatel na otázku, zda si přejí, aby se Mnichov v letech 2036, 2040 nebo 2044 ucházel o pořádání olympijských her, odpoví „JA“, bavorská metropole se zařadí do užšího německého výběru.

Nejbohatší evropská země pořádala olympijské soutěže naposledy právě v roce 1972 a při dalších sedmi pokusech vyšla naprázdno, zatímco třeba Francie uspěla třikrát. Někdy kandidáti nezvládli přímou volbu (např. Mnichov a ZOH 2018), jindy ambice zastavil nesouhlas občanů (Hamburk a OH 2024).

„Nezahanbíme Německo,“ je bavorský premiér Markus Söder (CSU) přesvědčen, že tentokrát to vyjde. „Nabízíme udržitelné, dobré, ale hlavně sympatické olympijské hry.“

Má i podporu sociálních demokratů (starosta Mnichova je z SPD) a za určitých podmínek není proti ani významná část Zelených.

Když se v těchto dnech procházíte mnichovským Olympiaparkem, nemůžete si nevšimnout, že decentní boj o sympatie hlasujících už běží.

Sloupy veřejného osvětlení a stromy jsou oblepené plakáty iniciativy NOlympia, která po letech znovu obnovila činnost a stojí za ní okrajová politická strana ÖDP. Její poselství je jasné: Olympijské hry by Mnichov ještě více zadlužily a nájemné v celém městě by výrazně stouplo.

„Olympijská vesnice by byla postavena na nejkvalitnější zemědělské a ekologicky cenné půdě. Tam, kde mají být ubytováni funkcionáři, se v současné době produkují regionální potraviny. Kvůli dvoutýdenní akci nesmíme tyto oblasti trvale zabetonovat,“ znějí další argumenty.

Zato mezi plaveckým bazénem a malou olympijskou halou se vyjímá velká plastika jezevčíka Waldiho, který byl oficiálním maskotem v roce 1972 a teď má znovu nadchnout Mnichovany pro pořádání největšího sportovního svátku.

Zatím se to daří. Podle posledních průzkumů se ke kandidatuře přiklánějí dvě třetiny obyvatel. Zřejmě v nich zanechalo dojem multisportovní mistrovství Evropy v roce 2022, kdy město pořádalo současně šampionáty v devíti odvětvích, od atletiky přes cyklistiku až po plážový volejbal. A také příslib premiéra Södera, že většina soutěží by se konala na už postavených sportovištích, podobně jako loni v Paříži, tudíž náklady by nemusely být gigantické.

U starších generací může hrát roli rovněž vzpomínka na uvolněnou atmosféru a pozitivní efekt olympijských her v roce 1972. Což se na první pohled může zdát nepatřičné vzhledem k tomu, že tehdy sport prožil jednu z nejtragičtějších událostí historie.

Zdokumentována je v mnoha filmech, seriálech i publikacích. Přímo v mnichovském Olympiaparku ji připomínají tři památníky. Než však osudového 5. září 1972 vtrhli do olympijské vesnice palestinští teroristé, kteří postupně zabili 11 členů izraelské výpravy a jednoho bavorského policistu, neslo se vše v duchu hesla Happy Games. Šťastné hry.

Nadšeně se o nich mluvilo jako o sportovním Woodstocku, kam se přeneslo to nejlepší ze svobodomyslných 60. let. Ve městě i v olympijské vesnici se konaly kulturní akce a bláznivé happeningy, ale pochopitelně se také o smyslu olympiády zaníceně diskutovalo, stejně jako se proti ní protestovalo, zprava i zleva.

Oslavu sportu podpořili rovněž slavní umělci. Unikátní grafiky vytvořili Oskar Kokoschka s Friedensreichem Hundertwasserem a během soutěží vznikal ambiciózní filmový dokument Viděno osmi, na němž se mj. podílel Miloš Forman. Jedinečná byla i vizuální identita olympijských her. Jejím základem se stala duha ochuzená o „barvy moci“ (tedy ty, jež měl autor spojené s nacismem a církví), proto se vtipkovalo, že spíše připomíná experimenty s LSD.

Barevná nebyla jen nálada v Mnichově, ale také uniformy policistů, kteří prvních deset dnů fungovali spíše jako hlídky s vysílačkami. Pak německý sen o nejhezčí a nejmírumilovnější olympiádě historie zničily granáty a samopaly v rukou členů organizace Černé září.

Přes všechny tragické okolnosti je olympijská zkušenost důležitou součástí identity Mnichova a pomohla k jeho zásadní modernizaci. Důkazy najdete na každém kroku. Třeba při procházce centrem, z něhož se v roce 1972 stala největší pěší zóna v Evropě a kde stále jsou i původní lavičky nebo osvětlení.

Kvůli OH bylo vybudováno dlouho plánované metro, za pouhých šest let se stihlo 17 stanic. Ze stejného důvodu se konečně začal stavět městský okruh a Mnichov přestal připomínat nekončící dopravní zácpu.

Největší změnou však prošel sever bavorské metropole, kde na místě bývalého letiště vznikl rozsáhlý Olympiapark.

Dominuje mu stadion, unikát tehdejší architektury, jenž se stal jedním ze symbolů města. Jeho siluetu bude ve světě znát zřejmě víc lidí než radnici nebo kostel Frauenkirche. Na svou dobu byla cool i nedaleká olympijská vesnice, která se následně proměnila na studentské koleje a čtyři tisícovky bytů, stále velmi oblíbených a vyhledávaných.

Pokud v některých městech po skončení soutěží moc nevědí, co s draze vybudovanými sportovišti (např. Atény nebo Rio de Janeiro), Mnichov je naopak příkladem jejich dokonalého využití.

Vždyť na Olympiastadionu se dalších 33 let hrál profesionální fotbal – a Bayern se velkoklubem stal mj. díky tomu, že v době, kdy příjmy ze vstupného tvořily největší část rozpočtu, měl k dispozici moderní stadion pro 80 tisíc fanoušků. Konal se tam i bezpočet koncertů, církevních setkání nebo atletických mítinků (Jarmila Kratochvílová právě zde v roce 1983 zaběhla dosud platný světový rekord na 800 m).

Stále se sportuje také v přilehlých halách a denně můžete na cestách Olympiaparku potkat mraky běžců, cyklistů či bruslařů.

Autoři projektu „München 20XX“ plánují, že v případě přidělení další olympiády by velká část soutěží našla zázemí právě na sportovištích vybudovaných před rokem 1972.

Už od loňska jsou na Olympiastadionu v akci bagry, jeřáby a sbíječky a v říjnu bude na téměř tři roky uzavřen, aby se mohla dokončit jeho zatím největší revitalizace. Při OH by se tam měly konat atletické soutěže a medailové ceremoniály. Sousední haly by měly hostit házenou, gymnastiku, stolní tenis nebo skoky do vody. Pod širým nebem mají bojovat o medaile jezdci BMX, hráči trojkového basketbalu a lezci.

Vodní slalomáři by stejně jako v roce 1972 využili kanál v Augsburgu, mimochodem první umělý na světě.

„Pokud bude zájem, můžeme nabídnout řeku Isar – ta je rozhodně čistší než Seina,“ zavtipkoval v květnu bavorský premiér Söder v narážce na Paříž, kde se loni dlouhé týdny řešilo, jestli se v řece smějí konat soutěže v dálkovém plavání a triatlonu.

Pochopitelně by v Mnichově musela být postavena nová olympijská vesnice, ale také ona by městu zajistila 4000 bytů. Další významnou investicí pro olympiádu i lepší kvalitu života se v případě úspěšné kandidatury má stát rozšíření tras metra a příměstské dráhy.

Možná proto případný návrat OH oslovil zejména mladou generaci. Souhlas zvažuje dát 80 procent věkové skupiny 18 až 34 let.

I pokud olympijská myšlenka v chystaném referendu obstojí, stejně to pro Mnichov bude teprve první z mnoha kroků. Jen v Německu ho podle všeho čekají tři protikandidáti – Berlín, Hamburk a region Porýní/Porúří. Až příští rok národní olympijský výbor rozhodne, koho z adeptů vyšle do závěrečného klání.

Ani v případě naplnění ideálního scénáře však není realistické, že by Mnichov uspěl hned v roce 2036.

Předchozích šest olympiád totiž bylo přiklepnuto zemím západního světa, proto se předpokládá, že na řadu přijde Asie. Kandidaturu už oznámily Indie (Ahmedábád), Katar (Dauhá) a Indonésie (nově budované hlavní město Nusantara). Mluví se o zájmu Číny i Koreje a bylo by překvapením, kdyby mimo hru zůstala Saúdská Arábie. Navíc díky zvolení Kirsty Coventryové ze Zimbabwe šéfkou Mezinárodního olympijského výboru se zvyšují i budoucí naděje afrických uchazečů.

Nejen čeští fanoušci tak minimálně do roku 2040 mohou být v klidu.