Článek
Horka prvního červencové týdne se dala přečkat různě. U vody a pod slunečníkem. V pečlivě klimatizovaných místnostech. V osvěžujícím stínu hor.
Nebo při Moravském ultramaratonu. To je tradiční běžecký etapový závod, který se koná v Lomnici, a jeho nejpilnější účastníci během sedmi dnů zvládnou sedm maratonů.
Ani letos ve startovní listině nechyběla drobná německá vytrvalkyně Sigrid Eichnerová, světová rekordmanka v počtu odběhnutých maratonů. Nebo možná přesněji: v počtu závodů dlouhých 42 195 metrů a více. „Mám jich 2410. Ne, počkejte. Teď už 2412. Až se vrátím domů, musím se podívat do počítače, tam si vedu podrobné statistiky,“ řekla mi po skončení páteční etapy z Bystřice nad Pernštejnem do Lomnice.
Čekal jsem na ni za cílovou čárou, a když ji organizátoři pogratulovali k dalšímu úspěšnému maratonu, zeptal jsem se, jestli by neměla čas na krátké povídání. Samozřejmě až si trochu odpočine a dá se do kupy.
„Můžeme na to jít rovnou,“ usmála se.
Nabídl jsem jí, jestli nechce aspoň přinést něco k pití. S díky odmítla.
Klobouk dolů. Zatímco mnou po doběhu lehce třásla zimnice (a to jsem absolvoval jedinou etapu), ona po osmi hodinách a pěti minutách na trati vypadala, že by si v klidu pár kilometrů mohla přidat.
Jestli vám teď prolétlo hlavou, že výsledný čas není nijak ohromující a vlastně ani nestojí za rozsáhlejší zmínku, sluší se pro kontext dodat tři podstatná čísla:
▪️ Běželo se při 25 stupních ve stínu. Bylo to sice méně než v předchozích dnech i než pak v sobotu, ale pořád o dost více, než je ideální teplota pro vytrvalostní výkony.
▪️ Trasa měla souhrnné převýšení 1036 metrů.
▪️ V září Sigrid Eichnerová oslaví 85. narozeniny.
Běhat se dá i bez hodinek
Závodu se za jeho více než třicetiletou historii zúčastnila většina české ultramaratonské špičky, před třemi roky dokonce přiletěli mexičtí indiáni z kmene Tarahumara, tolik proslavení světovým bestsellerem Born To Run, ale nezpochybnitelnou královnou akce je právě Eichnerová. Pořadatelé jí respekt projevují i udělením startovního čísla 1.
„Opravdu kdykoli může, tak přijede. Poprvé tu byla už někdy počátkem 90. let,“ říká Daniel Orálek, jeden z organizátorů a výrazná osobnost nejen domácí ultramaratonské scény. „Před pár roky mi dokonce volala s omluvou, že má mistrovství Německa na 24 hodin, a proto dorazí o den později. Samozřejmě všech šest etap potom bez problémů odběhla.“
Kdo je Sigrid Eichnerová | Sport SZ
▪️ Narodila se 29. září 1940 v Drážďanech, žije v Berlíně.
▪️ Dosud odběhla 2413 maratonů (nebo delších závodů), ten první v roce 1980.
▪️ Od počátku 90. let pravidelně jezdí na jižní Moravu. Dříve na 48hodinovku do Brna, teď na Moravský ultramaraton v Lomnici a okolí.
▪️ Zúčastnila se řady nejprestižnějších ultramaratonů, např. úspěšně absolvovala Spartathlon nebo Badwater Ultra.
▪️ Při etapových závodech běžela napříč Německem, ale i Francií, Itálií nebo Španělskem.
Letos byla ve výsledcích u jejího jména dvakrát poznámka DNF. Did not finish. Při jedné etapě zabloudila a podruhé ji zmohla náročná trať v kombinaci s odpoledním vedrem. „Vím, že už nebudu běhat líp ani rychleji. Ale vždycky se snažím podat maximální výkon. Občas to nevyjde, to se stává. Přitom tady mi nevadí ani tolik kopce jako spíše kameny. To už pro moje nohy moc není,“ brala dva nedokončené maratony s nadhledem.
Když se jí podaří protnout pomyslnou cílovou pásku, vždy se organizátorů nejdříve zeptá na výsledný čas. Z prostého důvodu – běhá totiž bez sportovních hodinek. Má obyčejné náramkové s ručičkami, někdy ani ty ne. Výjimečný přístup v době, kdy z běhu se stal hi-tech sport. Se všemi těmi superbotami, supergely a superhodinkami.
Sigrid Eichnerová, světová rekordmanka v počtu odběhnutých maratonů, nechyběla na Moravském ultramaratonu v Lomnici.
„Čas mezi startem a cílem mi spočítají pořadatelé, víc vědět nepotřebuji. Ani při tréninku. Informace, že jsem spálila 500 kalorií a byla o tři minuty rychlejší než včera, ze mě lepší běžkyni neudělají,“ vysvětluje. „A boty? Mám takové staré křusky, ze kterých mě při sebězích bolí prsty.“
Závody v Údolí smrti i Antarktidě
Za podobně skromných podmínek ostatně kdysi začínala. Zásadním impulsem tehdy bylo stěhování do východního Berlína. Nové město, nová práce, nové stresy. Běhání se pro vystudovanou inženýrku ekonomie a matku tří dětí stalo vítaným relaxačním prostředkem.
Začínala krátkými trasami v parku, a jak zdolané vzdálenosti narůstaly, napadlo ji zkusit trochu náročnější výzvu. Byť se ještě nekonalo zdaleka tolik dlouhých závodů jako dnes, kdy každé větší město má svůj maraton. Navíc ne všechny byly přístupné ženám. „Klasické maratony byly tenkrát v NDR tuším jen tři. Tak jsem se v květnu 1980 vydala na Rennsteiglauf, kros dlouhý 45 kilometrů, který se běhá v Durynsku. Dnes tam mám už kolem 40 účastí,“ vypráví.
To jí bylo 39 let, a jak říká, od té chvíle se nezastavila. V běžecké euforii ji brzdila pouze skutečnost, že žila v komunistické zemi a měla omezené možnosti cestování. Jako amatérka směla závodit jen na území RVHP.
Vše se změnilo pádem režimu v roce 1989. Najednou mohla začít poznávat svět – a plnými doušky si toho užívala. Běhala na Novém Zélandu, Réunionu, Islandu, v Kambodži, Egyptě, Japonsku, Tchaj-wanu, dokonce i na Antarktidě. Maratony stejně jako podstatně delší štreky. A nejezdila si pouze pro čárku do statistik, dokázala se umisťovat vysoko v pořadí svých věkových kategorií.
Třeba na Spartathlonu, ikonickém závodě z Atén do Sparty dlouhém 246 kilometrů, byla pátou ženou a první mezi padesátnicemi.
K 65. narozeninám si nadělila start na Badwater Ultra, který se běhá v kalifornském Údolí smrti a teplota obvykle vystoupá nad 50 stupňů Celsia.
Absolvovala i šestidenní závod v newyorském Central Parku, kde nakroužila úctyhodných 555 kilometrů.
Dvě srdcovky v Berlíně
Teď už tak daleko necestuje. Z důvodů finančních i logistických. „Běhání v podobných objemech není levný sport, co si budeme povídat. Navíc dřív jsem hodně využívala specializovanou cestovku, kde nám obstarali víza, startovné, letenky, hotel. Dnes jezdím hlavně s přáteli, sama bych to už nezvládla,“ říká.
Není však příliš náročná. V pohodě přespí v hostelu nebo levné ubytovně. Případně na nafukovací matraci jako v Lomnici, kde účastníci Moravského ultramaratonu mají zázemí v budově základní školy. „Dobré je, že v dobách covidu se v Německu objevilo hodně malých závodů, kam třeba přijde deset nebo patnáct lidí. Aspoň nemusím jezdit tak daleko,“ dodává.
Kdo má nejvíc maratonů | Sport SZ
Prvenství v počtu absolvovaných maratonů (nebo delších závodů) patří Christianu Hottasovi z Hamburku, který jich na začátku ledna měl na kontě 3333. Podle dostupných zdrojů se osm běžců dostalo přes 2000, včetně celkově druhé Sigrid Eichnerové (zatím 2413). Český rekord drží Tomáš Ulma (727).
Oficiální statistiky však neexistují a v běžecké komunitě se občas vedou spory, jaké maratony se vlastně mají uznávat. Řada borců si totiž počítá i neoficiální akce bez rozhodčích, časomíry a přesně změřené trati. Nejsou otevřené všem a často hlavního aktéra doprovází jen pár „soupeřů“, kteří uběhnou pouze několik kilometrů.
Dvě akce patřící k jejím srdcovkám má naštěstí kousek od domova.
První je Berlínský maraton, který se až do roku 1989 běhal pouze v západních sektorech rozděleného města, tudíž se ho nemohla účastnit. Dnes už má třicet startů a nechyběla ani při loňském 50. ročníku. Jako jedna z pěti účastnic kategorie nad 80 let.
V srpnu zase nemůže vynechat Mauerweglauf. To je závod dlouhý 161 kilometrů, jehož trasa kopíruje někdejší Berlínskou zeď. Běží se okolo jejích zbytků, před nimiž se fotí turisté, i podél pomníčků lidí, kteří touhu po svobodě zaplatili životem. „Dala jsem ho desetkrát, ale letos už si na takovou dálku netroufám. Naštěstí je tam i chodecká varianta 100 kilometrů, tu bych ráda zkusila.“
Dokud běhá, tak žije
Na vrcholu běžeckých sil uměla maraton pod 3:30. Teď už na jeho zdolání potřebuje přibližně dvojnásobnou dobu, v kopcovitém terénu pochopitelně ještě delší. „Proto mi vyhovují závody proti času, jako jsou běhy na 12 nebo 24 hodin. Člověk se tam nemusí tolik hnát. Všechno má po ruce, může si chvilku odpočinout,“ vysvětluje Sigrid Eichnerová.
Běžecký svět si jejích výkonů začal pečlivěji všímat v době, kdy se dostala přes 1000 maratonů. Další meta byla 1940 – tedy stejný počet, jako je rok jejího narození. Jubilejní s číslem 2000 absolvovala v roce 2016 právě při Moravském ultramaratonu. Od té doby jich v průměru zvládne 45 ročně, skoro jeden týdně.
Největší odměna? „Pocit, když proběhnete cílem. Ten je stejný, i když už nejste tak rychlí, i když po každém běhu musíte odpočívat více než dřív,“ tvrdí.
A stále se ho nemůže nabažit. Byť aktuálně má její maratonský účet už 2413 položek. „U mě je to jednoduché: dokud běhám, tak žiju. A závody jsou solí v polívce, jak říkáme my, Němci. Potkávám se tam se známými. S lidmi, kteří mají stejné zájmy a podobné cíle. Vždy si máme o čem povídat. To mi dělá radost.“
Přirozeně jako u každého běžce jsou její další plány závislé na zdraví. Má za sebou několik operací, ale při zmínce o zraněních nebo jiných obtížích mávne rukou, že to ani nestojí za řeč: „Každého něco bolí. Naštěstí jsou to maličkosti.“
Důležitější pro ni je, že se stále může věnovat věcem, které ji baví a naplňují. „Je to lepší, než jen sedět doma. Nechtěla bych tyhle roky prožít mezi postelí a gaučem. Naopak mi dělají radost lidé, kteří říkají, že jsem pro ně vzorem a inspirací,“ dodává.
Proto i když většinu závodů končí mezi posledními, třeba v Lomnici dobíhala nejtěžší etapy až po setmění, vždy se dočká potlesku. Minimálně od maratonců, pro které je jedním ze symbolů jejich sportu.
