Maléry střelce Pospěcha: alkohol, hazard a Bohnice. A kudy z toho ven

Šestnáct piv, asi dvacet panáků, čtyři góly v ligovém zápase.

Stihl jsem to všechno během jediného dne. V tomhle pořadí, i když první dvě položky na seznamu se tedy trochu navzájem prolnuly. Nad ránem jsem se vypotácel z baru, celé dopoledne, než jsem musel na sraz týmu, jsem prochrápal na pokoji, a potom jsem tam Olomouci nasypal ty čtyři kusy.

Úplný úlet.

Jediný hráč v historii české ligy jich dokázal dát za zápas víc, David Lafata. Pak už je tam několik nás čtyřgólových. Je to výjimečná událost, jaká se málokomu povede aspoň jednou za kariéru i na nižší úrovni, natož v lize.

A já, když se nad tím dnem dneska zamyslím, víc než radost cítím stud. Stydím se za to, jak jsem žil. Tenkrát v Dukle už to bylo fakt špatné období. Zažíval jsem jednu ze svých nejpovedenějších sezon, pral se o korunu krále střelců, a přitom byl úplně na dně. Ve sračkách. Bez peněz, zato s milionovými dluhy. Věčně nalitý, spoluhráči mě každou chvíli sbírali někde v nonstopu cestou na trénink.

Navenek jsem zároveň dál na sílu držel masku borce, který má všechno pod kontrolou. Frajera, který je nad věcí, všechno dělá nejlíp, daří se mu. Problém? Neznám. Slabá místa? Nemám. Všechno se nějak vyřeší, že? Jakoukoliv nepříjemnost jsem vždycky schovával za dojem, že se nic neděje, a doufal, že to nikdo nezjistí. Že neodhalí, jak to se mnou opravdu je.

Arogantní, namistrovaný, neohrožený.

Působil jsem tak pro svoje okolí ještě i ve chvíli, kdy jsem na podzim 2021 sednul na vlak do Prahy s tím, že si konečně nechám pomoct a nastoupím na léčení do Bohnic.

Je to tak, do Bohnic.

Tohle o mně doteď vědělo jenom pár lidí. Jenom nejužší rodina a moje tehdejší přítelkyně, kvůli níž jsem snad poprvé v životě upozadil svoje ego a k tomuhle rozhodnutí se dokopal.

Všem, včetně svého zaměstnavatele, jsem totiž zase nakecal něco jiného. Vymyslel jsem si, že jdu na operaci s vyhřezlou plotýnkou. Dokázal jsem přesvědčit i doktorku, aby mi napsala zdravotní pauzu dostatečně nekonkrétně, a já tak mohl všechny ochcat. Ten borec Pospěch přece nebude někomu přiznávat, že se jde léčit, protože nezvládá chlast, víš jak.

Zase, tak jako tolikrát v životě, mi to vyšlo. Zase mi všichni uvěřili.

I příšerný pocit, že tohle nemám zapotřebí a já přece nejsem taková troska, abych lezl do Bohnic, jsem si schoval jenom pro sebe a nikomu o něm neříkal. Hodinu jsem seděl před vraty léčebny a přemýšlel, jestli do toho fakt jdu, než jsem se zvednul a prostě těmi dveřmi prošel.

Prošel jsem jimi s tím, že mi prospěje zůstat tam tři měsíce bez alkoholu a ukážu svojí holce, aby to se mnou nevzdávala, načež jsem se rychle dozvěděl, že můj největší problém spočívá v něčem trochu jiném.

Jsem gambler.

A zdaleka ne jenom tím klasickým způsobem, jaký si kdekdo představí. Já gamblím se životem. Hraju hru sám se sebou a s okolím. Hru plnou bludů a iluzí.

V tu chvíli jako by mi všechno naplno došlo. No jo. To jsem já. O tom je celá moje story. To jsou všechny ty průsery, nesmysly a konflikty, které jsem vždycky přitahoval.

Měl jsem dostat přes držku. Moc by mi to prospělo. Tolikrát jsem přes ni měl dostat, abych si uvědomil, co už je za čarou a co nesmím dělat.

Jenže nebylo, kdo by mi přes ni dal.

Táta měl problémy s chlastem a odešel od nás, když mi bylo nějakých osm. Nebyl mi vzorem, choval se hrubě i k mámě. Mě vychovával fotbal. Ale autority? S těmi jsem měl problém. Pár lidí, kteří se ke mně chovali slušně, jsem respektoval, ale jak měl někdo potřebu mi ukazovat, že je něco víc, šel jsem proti němu, víš jak. Rebel. Samorost. Neměl jsem vzor, který by mi ukázal, že občas je dobré být trochu diplomat a soustředit se na sebe. Chyběla mi pokora.

I proto, že ve sportu mi odjakživa šlo, na co jsem sáhnul. Chtěl jsem hrát hokej jako brácha, ale máma mě směřovala spíš směrem fotbalu, tak jsem se nadchnul pro něj. A to tak, že mě pak musela klidně v deset večer tahat ze hřiště, spal jsem s balonem a kopačkama v posteli. Nevnímal jsem svět, jenom trávník a balon.

Trenéři v mládeži na mě často něco měli, ve starších kategoriích mi vyčítali chybějící rychlost a vadily jim i průšvihy, do kterých jsem byl zákonitě vždycky namočený, nebo moje tlama, která si vždycky musela něco říct. Ale stejně jsem vždycky nakonec hrál, protože jsem byl prostě nejlepší. Vysoký namistrovaný blonďák, všechno mi šlo. Co mi kdo má co vykládat, že? Nedostal jsem po držce. Tehdy ani nikdy jindy. Proplouval jsem. Mladším i starším dorostem, kdy už spousta šikovných kluků odpadávala, protože se prostě nedostali do týmu, jsem já dál proplouval a střílel góly, než jsem si na konci poslední dorostenecké sezony udělal vazy a najednou nevěděl, co bude. Nikdo za mnou nepřišel, nikdo mi neporadil. Určitě i proto, jaký jsem byl parchant, víš jak. A tak jsem si na vedení opavského klubu došel sám, načež mi tam ředitel Jakubek začal vysvětlovat, že mi nemůžou dát profesionální smlouvu, když jsem zraněný a kdesi cosi.

Chtěl jsem se na místě rozbrečet, protože jsem netušil, co se mnou teda bude, když jediné, co jsem odmalička znal, byl fotbal. Bylo mi to celé strašně líto. Ale místo toho najednou, nevím, co mi to problesklo hlavou, říkám: „Okej, mně je to jedno, stejně mě chce Baník Ostrava.“

Absolutně to nebyla pravda, stačil by jeden telefon tam na místě, aby se zjistilo, že kecám. Ten Jakubek se ale místo toho podíval na sekretáře, ať mu přinese tady pro Zbyňka smlouvu.

Na místě jsem ji podepsal a byl spokojený, jak jsem ho převezl. Z nasrání jsem si vymyslel tuhle hovadinu a najednou odcházel s profesionální smlouvou na – tuším – dva roky a deset tisíc korun měsíčně. Normálně mi to prošlo, zase jsem proplul.

Koleno jsem si dal dohromady, chytnul se v áčku a v devatenácti začal hrát stabilně ligu.

Jen jsem zaboha nemohl přes všechny šance dát gól. Jako dneska si tak pamatuju, jak jsem si doma proti Drnovicím v důležitém zápase o záchranu za stavu 1:0 vzal penaltu, když se k ní nikdo neměl.

A samozřejmě mi ji gólman Kollár vyrazil, že.

Od starých jsem pak dostal ceres, co si to dovoluju, fracek mladý. Jenže my nakonec vyhráli, takže se to zase nějak přešlo.

Zase jsem z toho vyklouznul.

Nakonec jsme tu sezonu spadli, což bylo ve finále ideální, protože následná druholigová sezona pod novým trenérem Karlem Jarůškem byla perfektní. Vyhrávali jsme, v Opavě byla euforie. A když přišel na hostování Petr Švancara, dal tomu ten pravý náboj. Vyhověli jsme si báječně, stala se z nás nejlepší útočná dvojice soutěže. Já jako beranidlo soupeřových obran, Švanci technik, který těžil z volnějšího prostoru.

Pořád jsme vyhrávali a připadali si jako králové Opavy. Tenkrát byla ve městě spousta hospod, všude plno a lidi nás poznávali, zvali na pivo, letěly na nás holky. A to bylo něco pro mě. Já vůbec neřešil, co bude. Pro mě existovalo jenom teď a tady. Užíval jsem si všechny radosti, které život fotbalisty přinášel. Od chvíle, co mě mazáci v dorostu vzali mezi sebe a já se od nich naučil pít a hrát karty nebo kostky, pro mě tohle představovalo správnou týmovou zábavu.

Pivo a gamble.

Vydělal jsem deset tisíc a utratil třicet a bylo mi to jedno, protože přece postoupíme a budou prémie, že? Takže jsem přišel za jedním spoluhráčem, pak za druhým, jestli mi něco nepůjčí, že mu to vrátím, až budou prachy. Neřešil jsem, kde vezmu na spoustu věcí, že bych si měl něco někam odkládat, šetřit. Bydlel jsem u mámy a neplatil ani daně, zdrávko, socko… Proč taky? Žil jsem okamžikem. Nedíval jsem se, co bude za měsíc ani za týden. Mě zajímalo, jestli budu mít za co jít večer pařit.

Připadal jsem si jako tak dobrý fotbalista, takový talent, že jednou podepíšu někde obrovskou smlouvu ve velkém klubu a budu mít vystaráno, ta mě zabezpečí a smáznu z ní všechny tyhle malé dluhy. Vůbec jsem neznal a neuvědomoval si hodnotu peněz. Pro mě to byly jen směnky za zážitky. Nikdo mi ani neřekl, že by to mělo být jinak. A i kdyby jo, stejně bych ho neposlouchal. Proč taky, že? Připadal jsem si jako středobod světa. Rozhodně jako toho světa, který jsem znal a který se točil kolem fotbalového stadionu a ruchu noční Opavy. Nebyl jsem jediný den doma, venku se pořád něco dělo.

Byl jsem Pospěch. Byl jsem někdo. Mistr světa, všichni se ze mě poserte.

„Hraj fotbal a neřeš, všechno půjde,“ slýchal jsem celé roky. Tak jsem to tak dělal, že. Hrál jsem fotbal, nic neřešil a vždycky všechno někdo vyřešil za mě, nebo mi to nějak prošlo.

Jako když mi hrozila vojna, což by bylo něco pro moji povahu, nechat na sebe řvát nějaké gumy, víš jak. Už na odvodu mě nějaký borec s milionem visaček na uniformě jebal, jak si to dovoluju tam stát a že tady nejsem na diskotéce. Tenkrát jsem ještě nosil dlouhé vlasy a děsil jsem se pomyšlení, že by mi na ně někdo sáhnul. Ty vole, tady tohle nedám, bylo mi jasné. A zase se to nějak udělalo. Na klubu věděli, jak zařídit, aby se můj povolávák schoval do šuplíku a můj nástup se o rok oddálil. Mezitím povinná vojna skončila.

Nedostal jsem přes držku. Dostal jsem další potvrzení, že jsem ten nedotknutelný fotbalista.

Ono už na základce, kde jsme byli fotbalová třída, samí kluci bez bab, jsme dělali neskutečný bordel. Jenže ředitel chodil fandit, tak nám vždycky sice pohrozili, ale všechno nám nakonec prošlo. Já navíc nejsem úplně blbej, že, takže jsem se ani nepotřeboval učit, abych měl samé jedničky. I proto jsem se dostal na střední na obchodku a dokud jsem tam chodil, prolejzal jsem v pohodě s individuálním plánem. Jenže jak mě vzali do áčka, ve škole jsem se ukazoval čím dál míň a už ve třeťáku jsem měl přes pět set zameškaných hodin, protože se mi tam prostě chodit už nechtělo. Nepotřebuju nějakou školu, když rostu pro velký fotbal, víš jak. Jenže nakonec mě ještě se spolužákem hokejistou nepustili k maturitě, protože nás za ty čtyři roky skoro ani neznali. Pro mamku ale tohle byla věc, na které trvala. Hustila do mě, že maturitu si prostě dodělám.

Byl to zrovna ten rok, kdy jsme váleli ve druhé lize, tak mi Karel Jarůšek zařídil, že přejdu do Brna do ELDA, kde už spousta fotbalistů a hokejistů maturity udělala. Že se to nějak zařídí.

I mamce jsem opakoval: „Neřeš, to se zvládne.“

V Brně jsem se musel aspoň párkrát ukázat, ale že bych ty výlety pojal studijně, to se zrovna říct nedá. Protože jako jsem si myslel, že mně patřila Opava, Brno bylo Švanciho. Ve škole jsem se tak maximálně zaregistroval, dostal nějaké papíry, ale daleko víc jsem poznal brněnské bary. Všechny ty Tabariny a Mandariny, že, kde mi Švanci teprve ukázal, o čem je život a jak se žije v Brně, když máš peníze.

Peťa Vašek, náš tehdejší gólman, mi často říkává, že jsem udělal největší chybu, že jsem se tehdy Švanciho chytil. Prý kdybych zůstal svůj, dotáhnul jsem to daleko dál než on.

Jenže já ke Švancimu vzhlížel, rozuměli jsme si. Oba jsme si užívali pocit, že jsme někdo. Mně se navíc líbilo, jak chodil mačkat automaty. Brnkoleto tomu říkával. Jdeme na brnkoleto… A k tomu samozřejmě chlast, holky. Brno nabízí větší možnosti než Opava, po všech směrech. Neuměl jsem říct „ne“ na cokoliv, co Švanci navrhnul.

Do toho se na ELDU blížily maturity. Na klasický termín jsem nešel, rovnou jsem se soustředil na ten opravný. Karel Jarůšek mi jen pořád opakoval, ať se hlavně naučím. „Jo, jo,“ já na to. Víš jak. To se samozřejmě nějak udělá. Já přece rozhodně nebudu ležet v nějakým učení.

Dopadlo to tak, že jednou chlastáme a nad ránem sedíme na automatech s kamarádem Lukášem Černínem, který taky tehdy za Opavu hrával a byl to bohémek jako já. Asi v pět mu říkám: „Ty vole, Čefon, já musím na maturitu.“ A on: „Cože?“ „No ty vole, já jsem si uvědomil, já musím do Brna. Mám dneska maturitu. Jsem úplně zapomněl.“ Mám pocit, že jsem se totiž tou dobou podíval na mobil a měl tam od někoho zprávu. Možná zrovna od toho Karla, který mi opakoval, že se na to nesmím vykašlat. „Ty vole, já musím jet.“ Čefon na mě, jestli jsem se neposral, že jsem ožralý. „Jak tam chceš jet? A co tam budeš v tomhle stavu dělat?“ „Nevím, vole, ale musím, bohužel. To už je opravný termín, jestli tam nedojedu, Jarůšek mě zabije.“

Mě vůbec nezajímalo, co se může stát, že se můžu někde vybourat, někoho srazit, zabít. Vůbec. Zodpovědnost nulová. Těch nějakých dvě stě kilometrů z Opavy do Brna byly jenom překážkou k překonání, abych se totálně zničený po dvou nocích beze spánku dostal k maturitní zkoušce. Tak jsem se vymotal z Bludičky, baru, kde jsme seděli, sednul do auta půjčeného od bratrance, stavil se domů pro nějaké sako a vyrazil. Čefon mi cestou několikrát volal, jestli žiju a nevysekal jsem se, ale já na pohodu před devátou parkoval v Králově Poli, oholil se v autě a rozevlátý, úplně rozbitý vykročil. Když mě tam Karel Jarůšek viděl, jen na mě syknul, jestli si dělám prdel. Já na něj: „Tréňo v klidu, to se zvládne.“

Na chodbě, kde byli všichni vystresovaní, jsem si sednul vedle hokejisty Jirky Hunkese, potvrdili jsme si navzájem, že nic neumíme a je to v prdeli, co budeme dělat… „No snad je to nějak domluvený,“ chechtal jsem se. „Pospěch!“ ozvalo se do toho ze dveří. Tak tam vlezu, vysmátý, ale přede mnou usazená komise a tváří se vážně, že si mám vybrat číslo otázky. Aha, pozor, tak ono to je jako vážně… Najednou mi došlo, že to není, že jen přijedu někam něco podepsat a bude hotovo. Tak jsem si vytáhl mistra Jana Husa a jak jsem sedl na potítko, všechno na mě padlo. Úplně ztracený, že. Přesně podle úrovně své přípravy a stavu, v jakém jsem dorazil. Na papíře samozřejmě nula. Navíc ti lidi věděli, že jsem tam ani nechodil, že, jeden z těch učitelů mi hned říkal: „Vás vidím poprvé.“

Na moje konstatování, že Jan Hus umřel 1415 v Kostnici, což jsem z paměti vylovil, reagoval, že to jsem teda docela přeskočil. Další čtvrthodinu mi tam odvyprávěli život Jana Husa, což já občas doplnil nějakou holou větou nebo pokýváním a na konci mi řekli, že to mám za čtyři.

To snad ne… tak to je v pohodě! Jestli tohle je za čtyři, tak to prostě musím udělat, to není možné, abych tohle nezvládl.

Na účetnictví jsem si něco pamatoval ze školy. Na ekonomice jsem dostal otázku, co to jsou peníze, a to jsem přece věděl, protože jsem už vydělával prachy, že? A nakonec matika, logaritmy, kde jsem absolutně netušil, která bije. Tak za mnou na potítko přišla frajerka a vypočítala mi jeden ze dvou zadaných příkladů, a já na ni civěl jak pitomý. Úplně vidím, jak jsem to pak psal suverénně na tabuli a výsledek ještě frajersky podtrhnul s vědomím, že jsem borec, že to mám, víš jak.

Místo, abych dostal přes držku, jak si dovoluju v takovým stavu přijet do školy, kam jsem ani nechodil, jsem za chvíli volal Čefonovi, že jsem to udělal za 13.

V poledne jsem vyrazil zpátky domů s maturitou v kapse. Zase jsem to všechno proplul, aniž bych dostal zjebáno, aniž by mi někdo vysvětlil, že tohle je špatně. Aniž by mi prostě řekli, že jsem kretén a ať se proberu, že takhle to nejde.

Ne. Všichni se jděte bodnout, já se v pět ráno sbalil od automatů a nalitý si dojel do Brna udělat maturitu. A ještě jsem se vrátil jako vítěz. Jako borec, pro kterého není nic problém. Nezastavitelný frajer.

V hloubi duše jsem samozřejmě věděl, že všechno tohle je špatně. Jezdit ožralý, proplout maturitou, kterou se nedalo neudělat… Ale prostě mi to procházelo, tak co? Hned jsem zase začal řešit jenom fotbal a všechno mi bylo jedno.

Vždyť já už tenkrát i jezdil bez řidičáku, ten mi vzali asi po čtrnácti dnech, co jsem si ho udělal. Byli jsme na nějakém zápisném, kam bral auto spoluhráč. Jenže ten asi dva týdny nazpátek nešťastně srazil chodce, který mu vlezl do cesty. S tímhle škraloupem chtěl ten kluk nalitý řídit i tentokrát a já frajer jsem mu řekl, ať neblbne, že mám nový řidičák, tak to odřídím, ať nemá průser, kdyby ho hned chytli.

Místo toho chytli mě, jak s 1,4 promile vezu auto plné spoluhráčů, že.

Tak jsem odevzdal řidičák, ale přece nebudu chodit pěšky, víš jak. Když mě pak jednou chytli za rychlost, měl jsem v kufru nějaké prospekty a stulpny, něco jsem jim dal, pokecali jsme o fotbale a pustili mě.

Štěstí. Zase nesmyslné štěstí, kdy jsem to uhrál na to, že jsem ten borec, kterého každý v Opavě zná. Ani policajti mi nedali signál, že takový král nejsem. Proplul jsem. Nějak se to udělalo.

Podruhé zrovna tak, to už jsem jezdil do Liberce. Měli jsme zrovna volný víkend, který jsem doma strávil kalbou v pátek i sobotu a v noci na neděli jsem vyrazil rovnou na ranní trénink. Po cestě jsem se někde na odpočívadle prospal, že. Trošku jsem samozřejmě potom chvátal, navíc jsem byl pořád celkem rozbitý.

A kousek před Libercem, u Turnova, červené světýlko.

Ty vole, tak teď je průser. Ožralý, bez řidičáku, to je konečná, říkám si a nevím, co budu dělat, zatímco jsem stahoval okénko. Na sedadle spolujezdce poházené všechny ty prázdné redbully.

„Pane řidiči, kam tak chvátáte,“ ptá se mě policajt. Odpovídám, že na trénink. Načež jsme se dostali do debaty, za co hraju. „Fotbal za Liberec.“ „Za Liberec, jo? Sundejte tu kšiltovku… Áááá, pan Pospěch. Já vám fandím, hrajete skvěle, super, že vedete ligu.“ A já na to, že se omlouvám, že fakt spěchám, víte. „Počkejte, vyřešíme toho před váma a pak jeďte. Ať se vám daří.“

V tu chvíli jsem, přiznávám, ani já vůbec nechápal, jak jsem z toho zase vyváznul. Jak jsem zase utekl před jakoukoliv zodpovědností.

Byl jsem z toho zážitku tak vystresovaný, že jsem tenkrát dojel do Liberce na byt a zavolal trenérovi Víťovi Lavičkovi, že jsem se vzbudil s teplotou a potřebuju si dát oraz. A on mi to volno dal, nepodezíral mě. Tenkrát jsem si lehnul a jak ze mě všechno spadlo, usnul jsem jak mimino.

Řídit v opilosti je samozřejmě úplná debilita, že, jenom čekání na opravdovej průser. Ale zvlášť tenkrát v Liberci to bylo úplným standardem. My si připadali nesmrtelní, ožralí jsme řídili pořád. Rozhodně já a minimálně pár kluků, nebudu jmenovat.

Vždycky jsme jenom slyšeli: „Až vás chytnou, vole…“ Ale nechytili nás nikdy.

A i kdyby se to stalo, stejně jsme měli pocit, že by se to nějak vyřešilo. Někdo by někam zavolal, někdo by někde něco zaplatil a bylo by to v klidu.

Tak jako se to vždycky dělo mně. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že se může něco stát, že můžu někoho srazit, zabít. Já si nepřipadal jako normální člověk. Ve svých očích jsem byl nadřazený, nedotknutelný.

Bylo jen otázkou času, kdy se někdo ozve, když jsme to tam se Švancim za Opavu sypali. Už tehdy mě chtěla Sparta – a já chtěl do Sparty. Ale mělo se to udělat nějak bez Ondry Chovance a Julia Kramariče, kteří mě začali jako jednoho ze svých prvních klientů zastupovat. To jsem odmítl. Buď férově, nebo nic.

Ať si o mně kdo chce co chce myslí, tyhle klasické levárny jsem nikdy neuznával. Neprodával jsem zápasy, nesimuloval, nedělal sviňárny někomu za zády. Samozřejmě se mi to později vymstilo, ale to jsem v tuhle chvíli nemohl tušit. Vybral jsem si tenkrát Uherské Hradiště, kde jsem najednou poznal, že tohle už není ta domácká Opava, ale budu muset máknout, že. I díky Karlu Jarolímovi, který na nás byl pes. Uměl nás postavit do latě, jeho přístup na mě platil. Měli jsme parádní tým plný skvělých fotbalistů.

A já za rok v té Spartě stejně nakonec skončil, i když jenom formálně.

Sparta hodně stála o Libora Doška z Liberce, který aby ho pustil, vyjednal si, aby dostali výměnou jiného vysokého útočníka. A tak mě Sparta z Hradiště koupila, aby mě následně hned poslala na hostování. Mně se to takhle tedy úplně nelíbilo, navíc jsem se domáknul, za kolik Sparta Došana kupovala a jaký dostal plat, takže jsem během jednání začal pokládat otázky, proč bych měl mít míň. Do celé složité domluvy jsem svojí tvrdohlavostí hodil vidle.

A tak mi nabídli aspoň milionový podpisový bonus. Milion korun za to, že někde podškrábnu papír… „Ty vole, to jako fakt?“ říkám, když to od Ondry Chovance zaznělo. Už ve Slovácku jsem za fotbal začal brát solidní peníze, nějakých šedesát tisíc měsíčně, ale tohle bylo najednou úplně mimo jakoukoliv moji dosavadní realitu, víš jak. Zároveň jsem se tím nechal omámit, třeba kdybych byl neústupný, mohl jsem dostat ještě víc, co já vím. Vždyť Hradiště za mě od Sparty dostalo asi dvacet milionů. Ale mě ta vidina milionu na ruku úplně ohromila. „Pane Pelta, a jak to teda bude s tím podpisovým bonusem?“ volám pak tehdejšímu šéfovi Sparty, když všechno proběhlo, vyfotil jsem se v jejím dresu a plynule zamířil do Slovanu. „Teď budeš v Liberci, ne? Tam jezdí šalina, tak přijeď, já ti to dám.“ On totiž úřadoval i z Jablonce, kde bydlí. „Jenom tak, jo?“ „Jasně.“ Tak mu jednoho dne vystresovaně volám, že dobrý den pane Pelta, tak jsem teda dorazil, a on ať jdu dovnitř. „Já jsem si jako… Já jsem si přijel pro ty peníze.“ „Jasný. Hele, já akorát nemám celej milion, dám ti zatím půlku,“ říká Peltič, že, načež vyslal sekretářku do banky, ať přiveze půl míče. „Počkej tady, dáš si zatím kafe?“

Tak jsem si dal kafe, borka za chvíli přivezla obálku, kterou mi Pelta strčil do ruky se slovy: „To ani nepočítej, to vidíš, ne?“ Nic jsem nepodepisoval, rozloučili jsme se s tím, že pro druhou půlku si mám přijet za čtrnáct dní, a šel jsem. Obálku jsem hodil do kastlíku auta a sotva mi naplno došlo, že mám pětikilo v kapse, uspořádal jsem party pro kamarády.

Ty peníze mi vydržely tak měsíc, víc ne.

Ani ta druhá půlka, co jsem skutečně taky dostal, nedopadla o mnoho líp. Vůbec mě nenapadlo s tím udělat něco smysluplného, do něčeho investovat, něco pořádného si pořídit, někomu to svěřit, aby mi to hlídal. Ne. Ubereš něco tady, něco tady, zakalíš jednou, podruhé, poplatíš malé dluhy a za chvíli je milion pryč. Ve dvaadvaceti jsem se dostal k takovým penězům, ale zodpovědnost jsem díky tomu nezískal. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co bude. Neexistovalo žádný okolo, byl jenom fotbal a každodenní život žitý naplno. Ve svých očích jsem byl bůh, co si mohl dělat, co chtěl. Jednou jsem si spočítal, kolik jsem dostal takhle peněz jednorázově za podpisy. Prachy, se kterými se rovnou dalo něco dělat. Je to úplně nehorázná částka, přes deset milionů korun. Strašně smutné, že jsem všechno hned rozházel, protože v tehdejších cenách by za to byly tři pěkné baráky. Mohl jsem si z fleku koupit cokoliv, mohl jsem sobě i své rodině úplně změnit život. Jenže pro mě tehdy prachy byly jenom poukázky na večerní zábavu, jenom stupínek na cestě k opravdovým penězům, které jsem věřil, že jednou vydělám. Protože já přece mířil k úplně jiným fotbalovým výšinám, že. Aspoň jsem si to tak myslel. Co to je milion? Já jednou budu mít za velký přestup těch milionů sto a budu za vodou, nebudu už muset nic řešit.

Bohužel, jako tolikrát, v těchhle úvahách jsem se přepočítal.

Někde na mě před časem vypadly faktury, co jsem si nechával proplácet v Liberci, a málem jsem se pozvracel z toho, co všechno jsem projebal. Co jsem prochlastal, prokurvil a protočil na bednách.

Bohužel. Byl jsem blbej, nemá cenu tvrdit něco jiného.

V Liberci chodily peníze včas, měl jsem jich fakt hodně, takže jsem navíc všemožně půjčoval, klidně i dával. Nakupoval jsem spoustu zbytečných hadrů, protože jsem měl pořád pocit, že se musím někomu vyrovnávat a triko za desítku mi k tomu v mých tehdejších očích mělo pomoct, víš jak. Chtěl jsem ukázat, že na to taky mám.

Díky prémiím jsem byl schopný vydělat třeba čtyři sta tisíc měsíčně, ale stejně jsem se dostával do stavu, kdy jsem neměl. Denně na pivě, denně v herně, denně v sázkovce, denně s ženskýma. Nepřemýšlel jsem. V pondělí jsem začal a v neděli jsem byl už minus dvě stě.

A já to ani nepočítal, protože mi brzy přišly další prachy.

Chodili jsme do Růžovýho pantera, do baru Lucky Pink Panther. Ten jsme mysleli, když jsme v šatně řekli, že jdem domů. Měli tam kafe, jídlo i ruletu a co si pamatuju, tak šest automatů.

Když ses po tréninku zdržel pět minut, tak už tam bylo plno. Každý automat obsazený někým z našeho týmu, nikým jiným. Těch deset, dvanáct lidí, kteří chodili pravidelně, jsme se u těch mašin postupně vystřídali.

Protože tak to bylo. Osmdesát procent mančaftu tam prostě bylo denně. Někteří se nezapojovali, někteří se objevili jen občas, ale pro většinu to prostě byl dennodenní chleba. A zatímco někdo se pak přece jen urval a šel za rodinou, my s Holendičem – tomu nebude vadit, když ho budu jmenovat – a pár dalšíma klukama jsme to táhli bez přestání. Totálně bohémský život. Mě vůbec nic nezajímalo, jenom si dopoledne potrénovat a pak si dělat, co jsem chtěl. Roztáčet prachy, balit holky, které na mě prostě letěly. Žil jsem ze dne na den a vůbec nepřemýšlel, co bude. Jen jsem si užíval a peníze se přelévaly sem a tam. Tisícovka pro mě byla koruna, deset tisíc deset korun. Hodnota peněz vůbec žádná. Absolutně bez zodpovědnosti, bez pokory. Mě ani nenapadlo, že bych měl relaxovat doma, moje první myšlenka po tréninku byla, že jdeme na pivo. Lákadlem pro mě přitom nebyl ten samotný alkohol. Chutnal mi, to jo, ale to hlavní, za čím jsem chodil, byla pozornost. Líbilo se mi, že nás lidi poznávali, bavili se s námi, říkali nám, jak jsme skvělí. Obdivovali nás.

Z chlastu mi navíc nikdy nebylo blbě jako ostatním, stačilo mi dvě hodiny se prospat a druhý den jsem byl fresh. Spousta kluků sice lila, ale potom odpadla, kdežto já si chvíli ducnul, odtrénoval a měl ještě větší chuť než den předtím. Byl jsem schopný do sebe nalít strašné množství piv i panáků. Padlo to na mě třeba až čtvrtý, pátý den, kdy už se mě zmocnila zimnice, ale stačilo mi dát si jeden den oraz, abych byl zase v pohodě. A znova, víš jak.

Ani moje zdraví netrpělo, já neměl prakticky žádné zdravotní problémy. I po operaci křižáku v Hradišti jsem už za nějaké tři měsíce zase hrál, i když to bolelo jako kráva.

Byl jsem v pohodě, všechno jsem zvládal, všechno se nějak udělalo. Stačilo o víkendu zahrát a všechno bylo v pohodě.

Vůbec jsem třeba neměl myšlenky na to, že bych si měl nějak přidávat, trénovat navíc. Proč taky? Měl jsem pocit, že co umím, stačí. Dívej, dáváš góly, někdo si tě vždycky vezme.

Na hřišti jsem ze sebe vždycky vydal maximum, jakmile jsem stoupnul na trávník, poháněla mě láska k fotbalu, ale jinak jsem nehnul prstem. Zvlášť v Hradišti pod Jarolímem jsem do toho dokázal dupnout, ale jinak mě okolní prostředí nenutilo dělat cokoliv navíc.

To mi spíš ukazovalo, že je úplně normální celý dny po tréninku strávit u piva a beden, že.

Nestěžuju si. Nestěžoval jsem si ve chvíli, kdy jsem se dostal do obrovských finančních problémů, o kterých ještě bude řeč. A nestěžoval jsem si ani, když jsem po kariéře musel nastoupit do práce, abych měl na živobytí.

Protože za to celé nemohl nikdo jiný než já.

Člověk si může stokrát říkat, že mu nikdo neporadil, že okolo sebe neměl správný vzor, že v prostředí, kde se pohyboval, to takhle chodilo. Ale ve finále má vždycky volbu. Vždycky.

Zkomplikoval jsem si všechno sám. Nikomu dalšímu to nemůžu vyčítat. Jak jsem dopadl, je jenom moje chyba. Mě můj tehdejší život prostě bavil, pořád jsem šel nahoru. Skvěle jsem rozjel kariéru v Opavě, dařilo se mi po přestupu do Hradiště, vzala mě Sparta. A Liberec? To bylo úplně nechutné, jak ten rok vypadal.

V tom nejlepším slova smyslu.

Tam se dařilo všechno, hned od začátku. Poprvé jsme prohráli až v osmém kole, za celou sezonu pak už jenom dvakrát. Od prvního do posledního kola jsme se drželi na prvním místě tabulky. A s tím šel ruku v ruce i neřízený život mimo fotbal, to bylo úplně brutální.

Trénoval nás Víťa Lavička, což byl úplně jiný typ člověka než Karel Jarolím. Lidský, důvěřivý, hodný chlap. Jeho vám bylo blbé zklamat, zalhat mu, ale někdy to prostě nešlo, protože my neznali limity. A protože jsme na hřišti šlapali, nikdo nám nemohl říct ani slovo.

Liberec je vysokoškolské město, večer to tam denně žije. Měli jsme v rámci týmu dané, že dva dny před zápasem se večer nikam nechodilo, ale pondělí, úterý a středa to byla jedna velká party. Pak o víkendu po zápasech znova. Protože jsme prakticky pořád jenom vyhrávali, vůbec nic se neřešilo. Ani když jsme udělali průser.

Jako když jsme třeba s Holendičem rozmlátili benzinu.

Ráno jsme si tam šli pro jídlo a nějací frajeři do nás začali klínovat, tak jsme to tam s nimi vytřeli, že. Strašná divočina, komplet jsme to tam zlikvidovali. Přijela zásahovka, pět obrněných aut a my jim zdrhli. Normálně jsme utekli. Ale Liberec zas není tak velký, hned ten den se o tom po celém městě vědělo.

Ale nějak se to stejně ututlalo. Byli lidi, kteří měli známé vysoko u policie, takže se zavolalo sem, zavolalo támhle, že se kluci porvali, dostali na rypák, víš jak, a byl klid. Vyhráváme, jedeme dál, že.

Že jsme to takhle dovedli až k titulu byl úplný vrchol. Tam už byla z mojí strany absolutní nepokora k čemukoliv. Během pauzy jsem vždycky na tři dny přijel do Opavy, vychlastal jsem se a jel zase zpátky. Nikdo mě nezajímal, ani moje žena.

Protože i když se to zdá divné, v té době už jsem byl ženatý. Svoji tehdejší manželku jsem poznal v Opavě a vzal ji s sebou už do Hradiště. Ani ona na mě ale neměla žádné páky. Přestože mi později ublížila, v začátku mě určitě měla ráda, protože se mnou začínala, když jsem neměl nic. Našli jsme se v době, kdy ona byla už určitě mentálně dál, chtěla víc vztah, kdežto já si jenom užíval. Dělal jsem průsery a pak to žehlil. Ona mě chtěla vést, ale neuměla to, a tak jsem si ji táhl s sebou a stejně jsem jí nikdy nebyl věrný. To neexistovalo. Tím, jaký jsem byl, co ze mě vyzařovalo, se na mě ženské lepily úplně samy. Já samozřejmě mohl říct ne, ale proč bych to dělal, že? Já to takhle chtěl. Jako chlapi jsme lovci a když se vám něco líbí, chcete to zas a znova, chcete si něco dokazovat.

Máme spolu s bývalou ženou syna, takže naše soužití aspoň tenhle význam mělo. Že jsme se ale nakonec vzali bylo úplně zbytečné. Nejvíc na to doplatil ten malý, který kvůli našim tahanicím nevyrůstal ve spořádané rodině.

Na konci druhého zápasu se Spartakem v Moskvě jsem měl obrovskou šanci, v pětaosmdesáté minutě jsem střílel zblízka z otočky, ale gólman Kowalewski předvedl neuvěřitelný zákrok.

Dát to, spousta věcí mohla být úplně jinak.

Tenhle jeden gól by nás posunul do Ligy mistrů, místo toho jsme ale v posledním předkole vypadli a hráli jenom pohár UEFA. V domácí lize jsme se sice pořád drželi nahoře, ale už to nebyla taková jízda jako rok předtím. A jakmile se nedařilo, začaly se hledat chyby. Začalo být špatně, že tolik chlastáme.

Což byla samozřejmě pravda.

Už když se udělal průser, už se hledali viníci. A já byl vidět nejvíc. Během zimní pauzy jsem vycítil, že už mě v klubu úplně nechtějí, přestože mě v létě ze Sparty koupili. Tam o mě totiž nestál trenér Griga. Asi tedy i proto, že – klasika – na první trénink v přípravě pod ním jsem nepřišel, protože jsme se večer předtím někde ožrali a já zaspal. Zápisné, Misch Masch, velcí borci, rvačka, bordel a někde jsem usnul, že. Vzbudil jsem se, na telefonu měl asi dvacet zmeškaných hovorů a průšvih byl na světě. Zažil jsem tam partu s Tomášem Řepkou nebo Honzou Šimákem, ti mi úplně nepomohli, abych dostal rozum. Naopak mi moc rádi ukázali, co všechno Praha nabízí.Když to pak i v Liberci začalo drhnout, ozvali se agenti s tím, že se o mě zajímá klub z Norska, nováček nejvyšší soutěže.

Super. Zahraničí, zase posun dál, myslel jsem si.

Jenže právě tady začaly moje opravdové problémy. Tehdy se všechno zbortilo. Do té chvíle jsem sice vyváděl, ale fotbalově jsem byl na výsluní. Trenér Brückner o mě dokonce uvažoval směrem k nároďáku.

Jenže… Chovanec s Kramaričem podle mě z nějakého důvodu hodně stáli o to, abych šel zrovna do toho Norska. Původně jsme se tam jeli jenom podívat, ale na hotelu se otevřela flaška Jacka Danielse a přišlo mi, že mi klínovali do hlavy, jak je to skvělá příležitost, než jsem se podvolil. Udělal jsem to, přestože jsem z toho celého neměl úplně dobrý pocit.

Začalo to tím, že jsem nedostal peníze, jaké jsem slyšel, že bych mít měl. Přišla první výplata a byla poloviční, než co jsem měl dostat. Menší, než co jsem měl v Liberci.

Já samozřejmě ani neměl u sebe smlouvu, jak jsem byl na všechno lempl. Tak jsem aspoň volal a ptal se, co to má znamenat. Začaly naše spory.

Já byl od počátku v Norsku nasraný, pod tlakem jako nejdražší posila historie klubu a bez svého životního stylu, protože jsem ani neměl kam jít do baru, neuměl jsem řeč. V té sezoně jsme sestoupili, do toho jsem měl doma těhotnou manželku, klub na mě už ani neměl peníze a dál mě nechtěl, přestože jsem měl ještě tři roky smlouvy.

Na to konto se děly mezi mnou a Chovancem s Kramaričem úplně absurdní situace. Hlavně se ale nehýbalo nic směrem k nějakému přestupu, přestože mně samotnému volala snad půlka naší ligy. A já všem říkal, že mám Chovance, ať to vyřídí s ním. Dohodil mi jedinou Plzeň, která tehdy byla ještě malým klubem, tam už jsem dokonce byl na cestě, ale otočil jsem to. Řekl jsem si, že chci víc peněz a lepší tým. Byl jsem totiž na vlastní triko třeba i na schůzce s Karlem Jarolímem, který trénoval tehdy mistrovskou Slavii a řekl mi, že mě za každou cenu chce, ale že Chovanec pro sebe požaduje provizi asi osm set tisíc, což za mě klub nemůže dát.

Potom se začal řešit Žižkov. A já bych nakonec klidně šel i tam, jak se to celé protahovalo. Hlavně kdyby mě někdo vykoupil z Norska. Ale když jsem na Žižkov přijel na jednání, nabídli mi úplně směšné peníze, jiné, než o jakých jsem původně slyšel, což mě naštvalo. Chovancovi s Kramaričem jsem to tam před těmi lidmi taky řekl. Pohádali jsme se pak na chodbě úplně do krve, nějakou dobu už se mi nelíbilo, jak se mnou jednají, a tady jsem to na ně pustil. Mimo jiné jsem řekl, že s nimi neprodloužím smlouvu, která mi po sezoně měla končit. Že už nechci, aby mě dál zastupovali. To úplně nečekali. Znamenalo to pro ně, že za mě nebudou dál kasírovat velké peníze a vodit mě, jak potřebují. V Norsku už jsem mezitím pustil byt, místo tréninků jsem tam jenom musel běhat okolo hřiště jako kretén a neviděl jsem šanci, jak z toho ven. A jak jsem tak seděl na hotelu a akorát čuměl na televizi, začal jsem sázet přes internet, což tenkrát byla novinka. Prohrál jsem postupně nechutnou částku. Takovou, že jsem si musel půjčovat. Na sázky i na obyčejné živobytí. Všechno se hroutilo. Už to nebylo fotbalově dobře, nebyl jsem si jistý v kramflecích, utápěl jsem se v nudě, narůstajících dluzích a zároveň navenek nedával nic najevo.

Když se ozvala slovenská Petržalka, domluvili jsme se během chvíle. Byli ochotní zaplatit norskému klubu 250 000 euro. Jenže šéf Petržalky pak volal, že máme problém s Chovancem kvůli výši provize.

To jsem se do něho už pustil. Jestli nemá dost ze všech těch přestupů. Z Liberce, ze Sparty. Že jsem jeho hráč, o co mu jde? Já chci hrát fotbal, ať mě odsud dostane. Petržalku ať kouká dotáhnout.

Stalo se pak ovšem, že jsem v kanceláři ředitele norského klubu měl podepsat přestupní lístky, které mu Chovanec poslal nadepsané „Viktoria Žižkov“ místo Petržalky. Neseděla ani přestupní částka, oproti nabídce Petržalky scházelo sto tisíc euro. Připadalo mi, že ty by se někde po cestě zřejmě zatoulaly právě k agentům. „To je co?“ ptám se toho ředitele, když to přede mě položil. „Přestupní lístek, co nám poslali tvoji agenti.“ „Moment, moment…“ říkám a volám Chovance. Byl to šílený telefonát plný výmluv, kdy až když jsem řekl, že mám jeho mail v kanceláři ředitele v Norsku přímo před sebou, začal mluvit jinak. Hrozně jsem mu nadával, ještě že mi chudák Nor nerozuměl. Zakončil jsem to tím, že spolu končíme.

Formality s Petržalkou jsem si zařídil po vlastní ose a když bylo všechno připravené, Chovancovi jsem akorát zavolal, že prostě přestupuju, aby to věděl. Z jeho odpovědi jsem pak rozhodně neměl pocit, že by dál byl nějak proti.

Načež mi asi za měsíc přišel domů dopis od svazu, že mám zaplatit pokutu dva a půl milionu svému agentovi Ondřeji Chovancovi, protože jsem bez jeho vědomí přestoupil do Petržalky Bratislava.

Bral jsem, že to prostě nechám jen tak být a nic se nestane. Tak jako vždycky. Nějak se to vyřeší. Navíc jsem si byl jistý, že jsem nikomu nic za zády nedělal, o všem jsem Chovance informoval. A co, jsem stejně v cizině, nemají na mě páku. Dopisy postupně chodily každou chvíli, ale já je ignoroval. V Petržalce jsem do toho naskočil hned rovnýma nohama, hned druhý zápas jsem dal gól Trnavě a dostal jsem dojem, že se všechno zase hodí do normálu.

No… Nehodilo.

V klidu jsem se měl vyspat a vyrazit třeba odpoledne. Ale já ne. Já vyrazil zase ožralý rovnou z akce. Nikdy mi to nevadilo, nikdy se nic nestalo, tak co bych řešil. Brzy se mi měl narodit malý, tak jsem se rozhodl, že si na den volna zajedu domů. Nad ránem jsem sebral spoluhráče Aleše Urbánka, co chtěl hodit do Zlína, a že jedem.

Valil jsem to jako prase, možná i dvě stě, že. A najednou mi v Brně došlo, že jsem minul odbočku na Olomouc. Jak jsem zazmatkoval, zničehonic se přede mnou objevila levotočivá zatáčka na Brno-centrum.

Jenom jsem na Urbyho houknul: „Drž se, vole.“

Takže brzda, po svodidlech, nějaká auta jsme nabořili a píchli jsme to do příkopu. Auto na sračku, že.

Sotva jsem se probral, už vidím jen majáky. Moje první myšlenka, že musím zdrhnout a pak to nějak vyřešit, se nedala provést. „Urby, seš v pohodě?“ ptám se. A on, že jo. Na to, co se stalo, jsme vylezli úplně bez šrámu. Akorát on, jak byl ožralý, dělal problémy, nechtěl ani říct jméno, tak ho benga odvezly a já zůstal sám.

Tenkrát jsem poprvé brečel, protože na mě sedlo, že tohle je fakt velký průser. Než si mě policajti vzali do auta sepsat papíry, napadlo mě vymáčknout poslední drobek z baterky v mobilu a zavolat svému právníkovi, se kterým jsem vždycky vyřizoval různé dokumenty. V sedm ráno, na kaši a v šoku po bouračce, mu volám, co se stalo. Na to on: „Máš nad jedno promile?“

Říkám, že stoprocentně, že jsem úplně ožralý. Tak mi poradil, ať nefoukám a druhý den mu zavolám. Na to já teda velký frajer odmítnul fouknout, s policajtama jsem sepsal protokol, v sanitce podepsal revers a všichni mě tam nechali s tím rozmláceným autem. „To si odvezte, jak chcete, to není náš problém,“ rozloučili se se mnou. Na nedaleké benzině jsem si připojil mobil do nabíječky, abych zavolal kámošům, kteří by mě hodili do Opavy a pomohli mi odtáhnout auto. A než se nabil, nenapadlo mě nic lepšího, než si koupit plechovku piva. Takže tam takhle stojím, čekám, popíjím. Hotový, vyřízený a najednou na mě naběhne asi dvacet lidí s kamerama. Vůbec jsem nebyl připravený, že se tohle stane, takže jsem jim začal odpovídat kraviny, že to není moje auto a že jsem tam na návštěvě a další úplné hovadiny, než mi došlo, že to je celé špatně, a zdrhnul jsem na hajzl, kde jsem potom čekal celou dobu, než vypadnou a mě vyzvedne kámoš z Opavy. Video, jak melu úplné nesmysly, pak bylo úplně všude. Jinak z toho ale nebylo nic. Vůbec nic. Jezdil jsem dál na mezinárodní řidičák, co jsem měl z Norska. Neměl jsem z té bouračky žádné body, žádnou pokutu nic. Pár dní před výročím té nehody mi právník volal, že pokud mi ještě nepřišel žádný doporučený dopis, bude to za týden promlčeno. Všechno tedy vyšumělo. Zase. I tenhle průser, kdy jsem úplně v klidu mohl někoho včetně sebe na místě zabít, jsem prostě nechal vyhnít a nějak to dopadlo.

Zjebal mě aspoň trenér Vlado Weiss, když jsem mu po návratu zaklepal na kancelář. Hned mezi dveřmi mi řekl, že jsem debil. „Já vím,“ neodporoval jsem.

„A čo si kokot? Ja tiež chľastám, ale šoferujem len tu po Bratislave. A ty kokot vyjebaný ideš štyristo kilometrov domov? Hybaj trénovať.“

Pár týdnů potom jako bych ani neexistoval, buď jsem trčel celé zápasy na lavičce nebo jsem naskočil jen na pár minut. Do toho se mi narodil malý, a protože jsem neměl auto, já mistr světa jsem odjel do Opavy taxíkem za deset litrů. Weiss mi dal den volna, ale já si to udělal doma krásné, že, takže jsem se vrátil za dny tři, což mojí situaci taky moc nepomohlo.

Ale ve finále poháru mě následně poslal na hřiště na půl hodiny a já v nastavení rozhodnul gólem na 1:0. A už jsem byl najednou zase chtěný, oblíbený.

Vyhráli jsme titul, v létě hráli kvalifikaci o Ligu mistrů, peníze chodily na čas. Všechno zase bylo na chvíli zalité sluncem. Než v zimě zavolal Karel Jarůšek z Brna a já si řekl, že by bylo fajn jít zase domů.

Tehdy jsem udělal životní chybu. Jak jsem na všechno sral a nikdy neřešil, co se může stát, jaký důsledek jaká věc může mít, právě tady mě to doběhlo.

Okamžitě na mě totiž nastoupil svaz, že jestli nezaplatím těch dva a půl milionu Chovancovi, zastaví mi činnost. Začali na mě tlačit odevšad, dokonce i trenér Beránek ke mně promlouval, že mám podepsat splátkový kalendář. A já, že to není jeho problém a ať řeší jen moji výkonnost a ne tohle.

Načež jsem od vedení dostal výpověď smlouvy. Alibistickou, zapříčiněnou vazbami vedení klubu na svaz, kterou jsem navíc nikdy nepřevzal ani nepodepsal.

Klub mě ale stejně vyhodil. A moje problémy s penězi rozjeté v Norsku se tím začaly násobit.

Odešel jsem na hostování do Opavy do druhé ligy, ale za zákrok, co podle mě ani nebyl faul, jsem brzy dostal červenou a za ni stopku na čtyři zápasy, rovnou k tomu i další disciplinární trest zastavení činnosti, dokud nezaplatím tu pokutu.

Já, že nezaplatím. Že nemám důvod, protože jsem nic neporušil.

Všechno se hned zpočátku asi dalo řešit nějakou domluvou. Něco by mě to stálo, ale měl bych klid. Jenže já nehodlal ustupovat. Takový nejsem. Ustoupením bych uznal chybu a něco takového by moje ego nedokázalo skousnout. Nesneslo by někomu se omluvit, uznat, že měl pravdu, víš jak. To jsem vůbec neuměl.

Ale tím pádem nastal velký problém. Na výplatách od Brna, které mi zaručovala pochybně vypovězená smlouva, mi najednou scházelo milion čtyři sta tisíc, které jsem dodnes neviděl. Tou dobou jsem zároveň měl pětimilionovou hypotéku na barák a kvůli svému životnímu stylu našetřeno nula. A jelikož jsem tři čtvrtě roku nehrál a nedostával tak zaplaceno, propadal jsem se do velkých potíží. Aniž bych navenek dával cokoliv znát, začínalo to být čím dál horší. Já prostě neměl, kde brát. Půjčoval jsem si, sázel, a tím roztáčel celou tu spirálu čím dál rychleji, že, zatímco jsem se pro okolí tvářil, že se nic neděje. Do toho jsem jezdil na všechny ty disciplinárky, arbitráže a revizní komise, pořád se mi někdo nabízel, že mi s tím pomůže, ale jen ze mě dělali kreténa. Nepomohl mi nikdo. Dávali mi jenom dokola najevo, že jsem nikdo. Nula. Úplný póvl. Normálně se mi vysmívali. Přestože jsem předložil všechny důkazy, které jsem mohl, včetně mailů mezi Norskem, Petržalkou a Chovancem, nic mi neuznali. Normálně se mi tam smáli do ksichtu.

Byl jsem pro všechny nedůvěryhodný, problémový alkoholik. Hráli si se mnou, protože věděli, že moje argumenty vždycky dokážou smést poukázáním na moji pověst. Já jim tam navíc vyhrožoval a měl blbé kecy, takže jsem si ještě spíš ublížil. Byl jsem pro ně snadná kořist. Zvlášť potom, co jsem na Chovance vyjel, jestli si na mě už za ty roky nenahrabal dost a že mu rozbiju hubu, jestli mě nepřestane srát. „Zbyňooo…“ jako bych ho slyšel ještě dneska. Načež dodal něco v tom duchu, že je dobře, že to říkám před svědky, kdyby se náhodou něco stalo.

Během toho roku se všechno podělalo.

Nedá mi to. Nevím proč, ale neumím držet hubu a konfrontuju se s názory jiných lidí.

Úplně nesnáším takové ty kecy, že kopačky jsou všichni debilové a simulanti.

Já znám mezi fotbalisty tolik inteligentních kluků, tolik tvrdých chlapů, kteří jdou přes bolest. Sám jsem byl vždycky takový, lítal jsem do všeho po hlavě, neválel jsem se, nefňukal. Kdo mě pokopal, tomu jsem naložil zpátky. Nebál jsem se. Nebo když jsem na Slavii nasraný trefil pěstí značku a zlomil si kůstku v ruce, jeden den jsem ležel na sále a druhý už stál na hřišti. Měl jsem to místo úplně modré, tak jsem si vymyslel, že na mě někdo šlápl na tréninku, a šel jsem hned do zápasu. Neexistovalo nechat se zastavit bolestí.

Problém byl, že stejně jako při fotbale jsem se choval i v civilu, kde moji povahu chlast ještě prohluboval. Takže kdykoliv začal nějaký konflikt, samozřejmě jsem nestál stranou, neuměl jsem jen tak odejít, mávnout rukou. Rval jsem se. A hodně. Ne že bych cíleně provokoval, ale tím, jak jsem působil nepříjemně a arogantně, jsem kdekoho sral. Takže si mě pak našel a už to jelo. Nebo jsem se postavil za spoluhráče, když se do nás někdo navážel.

Je jasné, že se kvůli tomu se mnou táhne pověst agresora, protože lidi nerozlišují, kdo si začal.

Ne, Pospěch se zase s někým rval, je to agresor. Agresorem, tím špatným, jsem pro všechny byl, i když moje manželka spala s mým kamarádem. S člověkem, který se mnou chodil na kafíčka, než jsem se jako poslední ze všech dozvěděl, co za mými zády provádí. A to jsem to měl nechat být? Frajerovi jsem vzkázal, že až na něj někde narazím, dostane po tlamě. Když ta situace v jednom baru nastala a on šel proti mně, prostě jsem se postavil a napálil jsem mu takovou, že skončil v bezvědomí. A to měl štěstí, protože jak jsem ho zvedal, že ho dobiju, zjistil jsem, že nereaguje a sotva dýchá. Jinak bych ho fakt asi zabil, jaký jsem na něj měl vztek. K té situaci jsem se přiznal, nic jsem nezapíral. Prostě jsem si to vyřídil s člověkem, který mě zradil. Ale jsem agresor, že? Celý život se se mnou taky potáhne, že jsem napadnul manželku s tchyní. Obě přitom vědí, že jsem je nikdy neuhodil. Choval jsem se často jako hovado, ale ne abych mlátil ženské.

Tenkrát jsme se doma porafali kvůli malému, když jsem přišel ožralý. Hádku vyvolala tchyně a pak zavolala policajty. Ti na mě přijeli ve čtyřech a když na mě před nimi pořád štěkala, zařval jsem na ni, ať drží hubu, a udělal směrem k ní dva kroky.

A to byla přesně ta chvíle, na kterou ti borci čekali. Skočili na mě a zmlátili mě jak psa. Vychutnali si mě. Určitě mě z města znali, měli na mě dlouho spadeno, tak mi to spočítali. Nemít pak v nemocnici pouta, udělal bych ještě nějaký průser. Jak jsem byl v amoku, že na mě šli ve čtyřech, dokola jsem se vzpouzel, nadával jim a vyhrožoval, že si je najdu.

Když jsem se pak poprvé a naposledy v životě ráno probral na záchytce a odlepil obličej od prostěradla, v zrcadle jsem se normálně nepoznal. Rypák a obličej jsem měl úplně dorasovaný.

Tenkrát jsem hrál na Slavii, tak jsem cestou volal, že mám trochu problém. Pamatuju si, jak za mnou na hotel přišel ředitel Držmíšek a úplně se zhrozil: „Ty vole, co to je? Seš v pohodě?“ Zařídil ale, že mi doktoři ty rány oblepili nějakými věcmi a za tři dny jsem byl jako nový, o víkendu při zápase už šlo vidět jen pár menších šrámů. Někdo mě ale stejně napráskal Blesku, takže se všechno hned provalilo. Není divu, že se to se mnou táhne dodneška, těžko se lidem vysvětluje, jak to celé bylo.

Jezdil jsem pak ze stadionu s klukama v kufru auta, aby mě nevyfotili paparazzi. No strašná komedie. Stejně jako když pak za mnou na trénink přišli skalní fanoušci, že je super, že jsem zbil tchyni.

Já jim teda říkal, že jsem nikoho nezbil, ale to jim bylo jedno. V jejich očích jsem stoupnul. Tribuna Sever pak při zápase skandovala: „Zbyněk Pospěch, Zbyněk Pospěch, romantik…“

Zato v očích svých nadřízených jsem si úplně nepomáhal.

Zvlášť po tom, co jsem předvedl při party ke konci téhle sezony. Popili jsme a s půlkou mančaftu jsme se pak vydali do Tretter’s v centru Prahy. Přímo před vstupem nás na křižovatce míjelo obrovské policejní auto, větší než dodávka. Bez oken, jen s nápisem POLICIE.

„Podívej na ně. Pomáhat a chránit, zmrdi,“ prohodil jsem, jak projíždělo kolem nás, přičemž to poslední slovo jsem svým slezským přízvukem zvlášť vymazlil. Byl jsem v náladě, samozřejmě nalitý. A pořád ve mně tou dobou bublala křivda z toho, jak mě policajti tenkrát zmlátili ve čtyřech.

No jo, jenže to auto mělo stáhnuté okénko a spolujezdec mě slyšel.

Takže brzda, najednou otevřené zadní dveře a během pár vteřin nás obestoupilo snad dvacet těžkooděnců. Bylo to jak zásah z filmů o mafiánech. Spolujezdec, asi velitel, si to štrádoval rovnou ke mně, co to jako mělo znamenat.

Všichni jsme zůstali zkoprnělí stát jak ledové sochy. Ani já jsem si tentokrát nehrál na hrdinu. Bylo mi jasné, že jakýkoliv náznak odporu by byl špatně. Hned jsem zkrotnul.

Po vydání občanek policajti zjistili, že jsme fotbalisti Slavie, načež utrousili, že pan Platil, náš šéf, asi nebude mít radost. Dusili a školili nás tam pěkně dlouho, než jsem ze sebe vysoukal omluvu. Pak naskákali zpátky do toho svého kamionu a odjeli.

Mezi klukama z toho byla okamžitě sranda. Ale já musel pak na klubu opravdu vysvětlovat, co to mělo znamenat.

Zase průser a zase Pospěch. A zase ožralý.

Jakmile jsem se napil, bylo prostě vždycky zle. Když se dneska třeba kamarádů výčepáků ptám, jestli to se mnou bylo až tak špatné, odpovídají, že úplně šílené. Že jsem byl otřesný. Normálně v pohodě, ale chlast ze mě udělal naprostého debila. Chytrý jsem prý byl jak rádio, nikdo mi nemohl nic říct, víš jak. Démon. Ztracený případ, na kterého se lidi báli i promluvit.

A já měl přitom pocit, že je všechno v pohodě.

Najednou se na mě všechno navalilo. Hypotéka, kterou jsem nezvládal splácet a musel prodat barák se ztrátou, do toho na mě vyplavalo, že dlužím strašné peníze za socko a zdrávko, a nasčítaly se úroky z půjček od lichvářů, takže všehovšudy jsem během chvíle dlužil dvanáct a půl milionu korun. Včetně té částky Chovancovi, kterou mi všechny instance postupně potvrdily, všechny spory jsem prohrál. Dostal jsem se kvůli tomu do insolvence, jejíž součástí byl i tenhle dluh. Papírově, co se týkalo oficiálních dluhů, jsem tak byl zpátky na nule.

Uspěl jsem alespoň ohledně zákazu hrát, který mi pozastavila Odvolací a revizní komise Markéty Haindlové, která později založila hráčskou asociaci. Se vším mi už pomáhal Jiří Kubíček z Olomouce, právník a dlouholetý bojovník proti svazové mašinérii.

Šanci mi hned nato dala právě Slavia, která na tom tehdy byla bídně a brala i hráče s nálepkou potížistů, což já jednoznačně kvůli všemu, co se kolem mě dělo, byl.

Na Slavii dole v kavárně jsem tenkrát potkal Chovance. Četl jsem si tam noviny a on se za mnou protahoval mezi stolama, aby mi řekl, že mi gratuluje k nové smlouvě. Chvíli jsem na něj koukal, než jsem se zmátořil říct mu: „Ty seš ještě takový frajer, že mi přijdeš pogratulovat? Po tom všem, co jsi mi udělal, kolik jsi mi přidělal problémů v životě? To jako že jsme dál kámoši?“ Zase to jeho: „Zbyňoooo…“ Vykládal něco jako že to je fotbal a jednou seš nahoře, jednou dole. A že kdyby ten spor prohrál on, tak by mi taky musel něco zaplatit. „Ale já po tobě nic nechtěl,“ vpálil jsem mu. Musel jsem ho utnout, ať vypadne, nebo uvidí. Ale ustál jsem to, nějakým způsobem jsem se ovládnul a nevystartoval po něm. Svoji příležitost ve Slavii jsem tenkrát chytil za pačesy. Dával jsem góly, ale musel jsem bojovat i se všemi věcmi, které se na mě valily mimo hřiště. Topil jsem se ve sračkách, ale dál jsem si přitom navenek držel svoji pověst bohéma, který si může dělat, co chce. Protože ukázat svoji opravdovou tvář by moje ego bralo jako prohru. Dál jsem vymetal noční bary a peníze na to, abych mohl rozhazovat a dělat, že je všechno v pohodě, jsem se snažil získat hraním nebo sázením. Pamatuju třeba, jak jsem naložil asi dvě stě tisíc na Federera a ten pitomec snad poprvé v životě prohrál na trávě. Ale mně jak to bylo jedno, tak jsem sednul na bedny a ještě ten den vyhrál sto padesát tisíc zpátky, že. Strašný. Neměl jsem zábrany. Když si na to dneska vzpomenu, je mi ze sebe úplně špatně, co jsem předváděl. Půjčoval jsem si po kamarádech, přestože jsem věděl, že nemám šanci jim to kdykoliv vrátit. Vždycky jsem říkal, že všechno bude, pořád jsem věřil, že ještě nejsem fotbalově ztracený a mám šanci si vydělat tolik, že všechno potom šmahem smáznu. Ale byla to nesmyslná iluze. Částka, na jakou se moje dluhy vyšplhaly, byla obrovská i na mě, který jsem dřív nevnímal milion jako nějakou velkou sumu, která by se nedala vydělat za dva tři měsíce.

Na hřišti jsem to všechno dokázal dostat z hlavy, tam jsem byl ve svém světě, ale jak jsem vyšel z kabiny, musel jsem začít chlastat. Nevěděl jsem, jak jinak z toho ven. A tak jsem furt jen pil, dělal problémy a oddaloval, co se na mě ze všech stran valilo.

Ono je jiné, když chlastáš jako král v Liberci, kde máš pocit, že ti všichni leží u nohou, a když chlastáš, abys utekl před realitou. Mně furt někdo volal, furt se někdo připomínal, že mu mám vrátit, co jsem si půjčil, a já dokola vysvětloval, že prostě nemám. Doma pro mě znamenalo jenom postel na hotelu, někdy jsem tam ani nedošel. Kluci z týmu mě našli někde na stole v baru mezi zvednutýma židlema, já jen očima zkontroloval, kdo si to pro mě přišel, a když jsem viděl známé obličeje, byl jsem v klidu. Vůbec nechápu, kde jsem na ten chlast bral pořád peníze, protože na něho jsem vždycky měl. Ale bylo to čím dál horší. Na Slavii jsem po dvou letech už nemohl dál pokračovat, přestože jsem měl ještě na dva roky smlouvu. Neřekli mi proč, nikdo mi nezavolal důvod. Najednou jen přišel Kubíček s tím, že končíme. Skutečnost byla asi taková, že můj zákaz byl stále jenom pozastavený a moje osoba dělala zle ve vztahu ke svazu. Tak jednoduché to podle mě bylo.

Stejně jsem dopadl na Dukle, za kterou jsem přitom střílel spoustu gólů a hráli jsme nahoře v tabulce. Tam za mnou po dvou letech přišel generální manažer Prokeš s tím, že už v klubu dál nemůžu být, protože může nastat problém s FAČRem. Dodnes mi mimochodem dluží slíbené prémie.

V nižší lize v Německu jsem pak vydělal slušné peníze, které mi pomohly zbavit se dluhů od lichvářů, než mi i tam oznámili, že už nemůžu pokračovat. Zdůvodnili to insolvencí, kterou jsem na sebe měl v Česku. Vrátil jsem se na chvíli do Opavy, pak pomohl k postupu do ligy Karviné, kde mi ale potom řekli, že mi novou smlouvu dají jen tehdy, když na svazu podepíšu, že po nich nebudu chtít náhradu škody. To jsem samozřejmě neudělal, víš jak. My s Kubíčkem totiž žalovali svaz za ten neoprávněný zákaz činnosti, chtěli jsme deset milionů. A já bych býval dokonce i něco dostal, tehdejší generální sekretář Pauly mi tvrdil, že bychom se na nějakých pěti mohli dohodnout. Jenže já tvrdá hlava trval na svých deseti. Nic menšího totiž neřešilo můj problém.

Tenkrát jsem ale jednou zvednul neznámé číslo, kde se hlas na druhé straně představil jako Roman Berbr a řekl mi, ať to dojedu podepsat, nebo jsem mrtvej.

S tímhle člověkem jsem přece jenom nechtěl mít co dočinění, s Paulym jsem se tedy domluvil, že to podepíšeme. Když jsem mu ale ráno v den domluvené schůzky volal, v kolik bude v kanceláři, dozvěděl jsem se, že je na svazu zátah kriminální policie a nemá cenu tam jezdit. Myslel jsem si, co mi to zase vykládá za kraviny, ale už ve vlaku domů jsem viděl ve zprávách, že je to pravda. Byl to ten den, co zatkli Peltu.

Pro mě to nicméně znamenalo, že jsem nic nedostal. Rozhádal jsem se pak i s Kubíčkem, protože mi přišlo, že už ten spor ani nechce vyhrát. Nic se nepodařilo vydolovat ani z Brna, přestože jsme dokázali, že jeho výpověď byla neoprávněná.

Byl jsem úplně na dně.

S fotbalem jsem se propadal níž a níž, začal jsem být nepotřebný. Zatímco dřív jsem pro své kluby znamenal příslib gólů a problémů, teď už zůstaly jenom ty problémy. V podstatě jsem skončil. Začal jsem hrávat už jen po vesnicích, neměl kde bydlet a zjišťoval, že nic jiného než fotbal neumím.

Byli kluci, kteří se v podobných situacích prostě oběsili, mě ale tohle nikdy nenapadlo. Sebevraždu jsem jako řešení vždycky odsuzoval. Já přes všechny svoje problémy nikdy neměl depky. Jen jsem si holt potřeboval přiznat, že budu muset začít chodit do práce, že. Vstávat brzy ráno, montovat dveře a okna. Moje jméno z fotbalu mi pomohlo, abych aspoň tuhle práci dostal. A jsem za ni vlastně rád, aspoň jsem se něco naučil. To, že kdybych se nechoval jako kretén, mohl jsem mít dneska krásný život bez námahy, je druhá věc. To už zpátky nevezmu.

Pravda je, že i v práci jsem dál chlastal. Sice už ne tolik, ale chlastal. A denně sázel.

Už ani ne tak proto, že bych chtěl vyhrát nějaké velké peníze, ale pro ten adrenalin ze hry samotné. Ten mi bez velkého fotbalu chyběl a zoufale jsem ho musel najít někde jinde. Byly situace, kdy jsem co hodinu něco vsadil. A když to nevyšlo, tak znovu. A zase znovu. Na nejrůznější sporty, na cokoliv. Jen abych uspokojil svoji hravost, která přitom stejně neměla dost. Myšlenky na sázení byly snad tím nejčastějším, co se mi honilo hlavou.

Tohle všechno mi pomohly pochopit až Bohnice.

Poslední pivo jsem si dal 4. listopadu 2021. Den předtím, než jsem se vydal do Prahy do léčebny. Neměl jsem od té chvíle jediný absťák, jediný pocit, že bych se klepal a potřeboval si dát. A tak jsem to taky na terapiích říkal: „Nepochybuju, že alkohol zvládnu.“ Přes to všechno, co jsem za život vypil, jsem neměl pocit, že mě chlast ovládá a že by byl silnější než moje vůle.

Horší to bylo s gamblem.

Šel jsem do Bohnic s tím, že mám problém s alkoholem, ale už když mě přijímali, hned mě prokoukli. Nebyl jsem jenom áčko, byl jsem i ukázkové géčko.

Stačilo, když jsem vylíčil, jak jsem to udělal v práci, aby nikdo nezjistil, že jsem v léčebně. A už do mě jeli dál, během pár otázek mě úplně otevřeli, jaký jsem a proč tohle všechno dělám, že. Zavřeli mě potom na pár dnů do úvodního detoxu, kde jsem dostal tužku a papír, abych psal, co cítím, a taky brožuru, kde bylo vysvětlených několik bludů, jimž gambleři propadají.

Každý druhý na mě přesně seděl. Jen jsem je četl a říkal si: „Ty vole, to jsem já.“

Teprve tam jsem přišel na to, co je můj opravdový problém. Že vlastně hraju jednu velkou hru se svým okolím. Že mám ten gamble zažraný v sobě. Že to moje zahrávání si se životem byl jeden velký gamble.

Když jsem řídil ožralý, byl to gamble.

To moje rvaní, konfrontování se s někým, vytváření dojmu, že mám všechno ve svém životě pod kontrolou. Všechno byl gamble. I to, jak jsem se schovával před realitou. Vždyť i na sezení Anonymních alkoholiků v léčebně jsem s čepicí a kapucou na hlavě tvrdil, že se jmenuju Marek, že jo, protože jsem se bál, že mě někdo pozná a bude to trapas. Stačilo, že tam seděli frajeři s náramky Slavie, to už smrdělo. Nic moc jsem tam o sobě nejdřív neříkal, ale postupně jsem odhodil zábrany a vyprávěl, co jsem zažíval. Markem jsem přitom zůstal až do konce. Alkohol se pro mě ale v Bohnicích opravdu stal až druhotným problémem. Navíc už když jsem se rozhoupal tam nastoupit, měl jsem jasno, že to zvládnu. Už jen proto, abych všem lidem dokázal, že zvládnu přestat pít. Všem těm, kteří si o mně myslí, že jsem neponaučitelný magor, dokážu, že to prostě dám. A čumte.

Jako když jsem šel na hřiště dát gól. Suverénně, arogantně s tím, že když si něco usmyslím, tak bude po mém.

Bez fotbalu jsem se přitom řítil do velikého průšvihu, začínal jsem být vyloženě rozpitý a lidi v čele s mojí tehdejší přítelkyní a bratrem se sestrou mi říkali čím dál víc, že už to přeháním. Dlouho jsem to nebral v potaz. Proč by taky. Kdo mně bude co říkat, že?

Ale tehdejší přítelkyně s mojí sestřenicí, která je taky správně držkatá a má mě ráda, si mě posadily a začaly mi říkat, že to mám zkusit. Nejdřív jsem se bránil, že na mě nemají chytračit a zvládnu to sám, ale když se se mnou přítelkyně rozešla, rozhodl jsem se, že tohle může být způsob, jak ji získat zpátky.

Je to tak. Můj prvotní záměr nebyl, že tam jdu kvůli sobě. Kvůli tomu, že bych si myslel, že dělám něco špatně. Pojal jsem to tak, že tam jdu kvůli ní, i když někde vzadu v mysli jsem věděl, že to je hlavně kvůli mně samotnému.

Hned po nástupu mi v Bohnicích srazili hřebínek, což se mi vůbec nelíbilo. Třeba už jenom tím, že mi ženská, která mě přijímala, dala najevo, jak jsem úplně nikdo. „Na tomhle místě ležel Vlasta Petržela,“ ukázala mi. Na to já reagoval, že o tom přece nesmějí mluvit. „Ale on to sám zveřejnil, v tom případě můžeme.“ Jinými slovy jsem dostal naznačeno, že nejsem žádný Petržela. Co je komu po tom, jestli jsem známý fotbalista, měli tam už větší frajery. A ať si nemyslím, že budu mít nějaká privilegia.

Moje ego zkrátka dostávalo nálož od první chvíle po celé tři měsíce.

Nejvíc ze všeho jsem byl naštvaný, kam jsem se to vůbec dostal. Proč tam vlastně jsem? Já přece nejsem takový kretén, jako ti okolo mě? Tam byli borci, co sotva mluvili, co byli úplně mimo. Ale dal jsem to, přestože mi tam bylo hlavně z tohohle důvodu nejhůř, co mi kdy v životě bylo. A když už jsem to přece jenom chtěl vzdát, bylo to hlavně kvůli sázení. Právě to mi chybělo. Jakmile jsme dvakrát za týden dostali na patnáct minut přístup k telefonu, mezi odepisováním na spoustu zpráv, co se se mnou děje a kde jsem, jsem tam vždycky stihnul něco naházet, přičemž jsem samozřejmě terapeutům tvrdil, že jsem nic takového nedělal. Nešlo to. Bylo to v tu dobu silnější než já, musel jsem. Ten adrenalin, že můžu něco vyhrát, byl hrozný. Celé ty dny jsem vždycky myslel jenom na to, jak si budu moct vsadit. A dělal jsem to, i když jsem se pak už z léčebny vrátil. Chlastu jsem se ani nedotknul, ale s gamblingem jsem nedokázal hned přestat. Přestože jsem si nechal udělat zákaz od ministerstva financí a nepustí mě nikam do herny, ani si nemůžu zařídit účet u sázkovek, vždycky jsem někoho poprosil, ať mi to tam hodí. Kdyby ti lidi věděli, proč je o to žádám, třeba by to neudělali, ale já jim lhal. Vždycky jsem si vymyslel důvod, proč zrovna nemůžu vsadit sám.

Až časem mi došlo, že to je špatně. Že to prostě nemá smysl. Pral jsem se s tím nějakou dobu, postupně jsem tohle dělal míň a míň, až jsem s tím přestal úplně. Ale zatímco mám pocit, že dneska bych si už malé pivo mohl dát a nic by to ve mně nespustilo, u možnosti na něco si vsadit si sám sebou tak jistý nejsem. Tam si představit umím, že kdybych povolil, zase by mě to vtáhlo zpátky. Že do sebe neleju alkohol jako spouštěč, jako odstraňovač zábran, mi ale samozřejmě pomáhá.

Pomáhá mi to i v tom, jak mě vnímají lidi, přestože sám sobě přijdu pořád stejný. Byl jsem ale opravdu holt asi tak arogantní debil, který všechny posílal do hajzlu a s nikým se nebavil, že je pro moje okolí nějaká změna patrná.

Možná kdybych si tohle uvědomil dřív, kdybych se takhle ke svému životu dokázal postavit včas, dostal bych se do Realu Madrid. Třeba. Kdo ví. Jenže sotva se touhle myšlenkou začnu zaobírat, dojde mi, že neexistoval nikdo, kdo by mě tehdy mohl do léčebny dostat. Nebyl nikdo, koho bych respektoval. Táta? Vůbec. Mámu sice moje chování trápilo, ale neměla na mě páky. Brácha? Ani jeho bych neposlech. Co mi kdo bude vyprávět o mých problémech, já žádné nemám. A i kdyby jo, nikdo o nich nemusí vědět, dostanu se z nich sám. Navíc jsem se pohyboval v prostředí lidí, kteří mě k mému životnímu stylu dovedli, a mně se to tak zalíbilo, že jsem necítil potřebu se ho vzdávat.

Ne, nehledám omluvy. Vždycky, všechno byla moje volba.

Přišel jsem si nezastavitelný. Dokud jsem přes tu držku opravdu konečně nedostal.

Hráli jsme nedávno s opavským béčkem někde v Bílovci, když tam za mnou přišel nějaký starší chlap. Kamarád od Kubíčka. Chtěl mi jenom poděkovat, že jsem byl takový. Že jsem neustoupil, když po mně šli. „Vím, že jsi měl kvůli těm lidem velké problémy, ale byl jsi ten držák, který neuhnul. A to je dobře. Takovým lidem se ustupovat nemá.“

Říkám mu, že to je od něj hezké. „Ale bylo to k něčemu?“ ptám se ho.

Ptám se takhle i sám sebe: Bylo to k něčemu? Bylo k něčemu, že jsem se vzepřel evidentní křivdě?

Ne, nelituju se. Nepochybuju o sobě. Jsem rád, že mám v tomhle klid na duši, že jsem v tomhle rozměru svojí osobnosti zůstal sám sebou. Ta otázka je věcná: Bylo to k něčemu? Změnilo to něco v českém fotbale? Nebo jsou v něm dál kluci, s kterými si kdekdo může dělat, co chce? Kluci, kteří jsou vinou vlastních průserů snadno manipulovatelní a než aby se jim nabídla pomoc, ti nahoře s nimi vyjebávají? Borci, kteří dokud dávají góly a vydělávají svým agentům prachy, jsou opečovávaní, ale jakmile góly dávat přestanou, už jsou na obtíž.

Nakonec asi jo. Obecně se situace přece jen zlepšila. I díky hráčské asociaci jsou dneska fotbalisté daleko lépe chráněni, aby je ze strany agentů a klubů nepotkalo něco podobného, co tehdy mě.

Takže to třeba možná opravdu k něčemu bylo, i když jsem to odnesl ve fázi kariéry, kdy jsem mohl ukázat daleko víc. Kdybych tehdy uznal, že jsem se dostal do bitvy, kterou nemůžu vyhrát, třeba jsem se vyhnul těm nejhorším problémům, které mě potkaly, víš jak. Třeba bych svoji kariéru i život nasměroval někam úplně jinam.

Ale třeba taky ne.

Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, dneska mi je líto, že jsem se svými schopnostmi vlastně nic nedokázal. Že jsem zklamal. Pár lidí asi bavilo na mě koukat, moje góly pomohly vyhrát tituly dvěma klubům, ale co z toho? Moje cíle byly jinde. Chtěl jsem do repre, chtěl jsem hrát v cizině za velký klub. Věřil jsem tomu. Tak jako jsem věřil, že ve sporu, který mi zničil kariéru, se ukáže pravda, jsem věřil, že se nakonec přece jen dostanu tam, kam jsem ve svých fotbalových snech mířil.

Jenže to byl blud. Jeden z těch bludů, jimiž byla posedlá moje gamblerská mysl. Neměl jsem nárok. Ne s tím, jak jsem žil. Můj bohémský život byl sice v určitém ohledu neskutečná jízda, ale ve všech dalších úplná šílenost.

Co potřebuju teď, je další velký cíl. Něco, co by mě pohánělo, čemu bych se mohl úplně oddat.

Zatím ho nemám, neumím ho najít. Zároveň vím, že až ho najdu, půjdu si za ním.

Protože možná jsem arogantní hovado, ale zároveň jsem i tvrdohlavý chlap, který si umí jít za svým.

Chlap, který pochopil, že dostat přes držku je někdy potřeba.

A že nějak se to nikdy neudělá. Musí se to udělat pořádně.