Nekrolog: Zemřel Tom Stoppard. Ten nejlepší Brit s českým přízvukem

Poslední dobou kolem Toma Stopparda panovalo zlověstné ticho. Vědělo se, že překonal zákeřnou nemoc, pak ale jeho stav zhoršil covid. Vyčerpání muselo být hrozné. Po triumfálním přijetí jeho poslední hry Leopoldstadt před už téměř šesti lety se divadelníci těšili na další, jež možná nosil v hlavě. Bohužel je prkna už neuvidí. Stěžejní anglický dramatik s českým původem Stoppard tuto sobotu zemřel, bylo mu 88 let.

Celý život se považoval za někoho, kdo měl prostě štěstí. Zlínský rodák se jako osmnáctiměsíční batole s rodiči ocitl v baťovské enklávě v Singapuru, odkud po několika letech musel s matkou a bratrem prchnout před Japonci do Indie. Otec měl přijet za nimi. Že jeho loď potopili Japonci a on ho už nikdy neuvidí, pochopil Stoppard až po letech, když byl usazen v relativně klidném, prosluněném bengálském Dárdžilingu. Vzpomínka na tamní americkou školu patřila celý život k jeho nejkrásnějším.

Když válka skončila, Tomáš Sträussler se stal Tomem Stoppardem, nevlastním synem majora Stopparda, nového manžela své matky, a žákem proslulých anglických soukromých škol. Našinec to obvykle nepozná, ale rodilí mluvčí tvrdí, že mistr současné angličtiny Stoppard se slovanského přízvuku nikdy nezbavil.

Jeho dráha začala velmi brzy. Zvídavostí posedlý hoch vynechal univerzitu a zaměstnal se hned po maturitě v bristolských novinách. Přes divadelní kritiku se dostal k vlastnímu psaní, načež po třech rozhlasových a jedné televizní hře přišel v jeho třiceti fenomenální úspěch, když hru z roku 1966 nazvanou Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, základní dílo anglické odnože absurdního dramatu, inscenovalo londýnské Národní divadlo a po něm desítky scén po celém světě.

Stoppard nepsal lehce. Vycházel vždy z tématu, které ho zaujalo, či stylotvorného nápadu, ale obrovské úsilí pak věnoval tomu, jak záměr převést do dokonalé divadelní podoby. Přesto ve dvacetiletí po svém divadelním debutu vytvořil přibližně patnáct her a několik adaptací, včetně slavných titulů, jako jsou Travestie a To pravé.

Byly mezi nimi formální hříčky plné bláznivého montypythonovského humoru i mrazivé grotesky reflektující poměry v totalitních režimech, které autora čím dál více znepokojovaly. Setkání s ukrajinským disidentem Viktorem Fajnbergem v roce 1976 a Václavem Havlem na Hrádečku o rok později iniciovalo Stoppardovo angažmá ve věci lidských práv a boje za svobodu vyjádření. Stal se oním „Tomášem“, tím „komu se v Londýně volá, když se něco děje s českými disidenty“, jak se později se sebeironií sobě vlastní skrytě popsal v ojedinělé skutečně autobiografické replice ve slavné hře Rock'n'Roll.

Rok 1989 se ve zpětném pohledu stal přelomovým i pro Toma Stopparda. Po letech, kdy byl v Československu nežádoucí osobou, se proměnil v uctívaného návštěvníka zdejších premiér svých her, jeho přítel disident byl zvolen prezidentem. Doma se dramatik dočkal pasování do rytířského stavu, film podle jeho scénáře Zamilovaný Shakespeare získal Oscara.

V této době se však nálada jeho her mění a představa o ryze intelektuálním brilantním autorovi dostává trhliny. Začíná převládat nostalgie, s níž se noří do anglické literární a kulturní historie. Vzniká jeho „trilogie citů“, trojice her, z nichž vyniká jeho snad nejhranější titul vůbec, Arkádie. V ní se na typickém anglickém venkovském sídle současní protagonisté míjejí s mladými hrdiny z dob napoleonských válek a všichni zároveň uvažují o problémech rozpadu a zániku.

Na vrcholu kariéry dochází u Stopparda k dalšímu obratu. Jak konstatuje jeden z jeho životopisců Ira Nadel, „čím více se v Anglii cítil etablovaný, tím více mohl odhalit svou jinakost“. Stoppard uzavírá období ponoru do tamní historie a vydává se opačným směrem, na východ k vlastním genetickým kořenům. Jeho monumentální trilogie Pobřeží Utopie, uvedená v londýnském Národním divadle roku 2002, je u nás prakticky neznámá, ač se jedná o mimořádné dílo. Divadelní epos, mapující osudy čelných představitelů ruské emigrace v polovině 19. století, klade inscenátorům překážky, které se odhodlalo překonávat jen několik nejvýznamnějších světových scén. Českým čtenářům je k dispozici alespoň český překlad ve třetím svazku souborného vydání Stoppardových her.

V Rock'n'Rollu o čtyři roky později už se svým kořenům přiblížil nejvíce. Sám často uváděl, že hlavním popudem k napsání hry byla utkvělá myšlenka, jak by se odvíjel jeho vlastní život, kdyby se s matkou po konci války vrátil do Československa. Sledoval by cestu svého přítele Václava Havla?

Posun hrdiny hry Jana od bigbítového fanouška skupiny The Plastic People of the Universe až k politickému vězni je konfrontován s dvacetiletým vývojem britské levice, zastoupené rodinou jeho někdejších cambridgeských hostitelů. Česká premiéra v režii Ivana Rajmonta žije dodnes ve vzpomínkách pamětníků zejména díky triumfálním koncertům Plastiků na jevišti Národního divadla.

Těsně před smrtí své matky v roce 1996 se Tom Stoppard dozvěděl celou pravdu o zásadních událostech nejranějšího dětství, které před ním do té doby tajila. O svém židovském původu měl do té doby jen mlhavou představu. Marta Stoppardová to původně zdůvodňovala odporem k nacistické logice: připustit vůbec otázku po židovství „znamenalo vážně akceptovat to, co zajímalo Němce. To oni ten problém vymysleli“, cituje ji Stoppard ve slavném eseji Jak jsem se stal Židem z roku 1999.

Postoj, který byl typický pro mnoho přeživších holokaustu, však u „dítěte štěstěny“ Stopparda postupně vyvolal pocit velkého dluhu. Ten se nakonec zhmotnil v jeho poslední hře Leopoldstadt z roku 2020. Stejně jako většina jejích protagonistů skončila v nacistických vyhlazovacích táborech téměř celá Stoppardova rodina, respektive rodiny Sträusslerů a Bečkových. Drtivá konfrontace idylického života vídeňské smetánky v blahobytných letech na sklonku monarchie s mechanismem, který jen o několik desítek let později zahubí její dlouho nevědomé příslušníky v osvětimských plynových komorách, je nejen splátkou dramatikova lidského dluhu, ale také varováním pro naši přese vše blahobytnou a občas stejně slepou společnost.

Leopoldstadt v roce 2021 zinscenovalo brněnské Národní divadlo. Také jeho český překlad bylo možné zařadit do posledního svazku Stoppardových her, které vloni vydal Institut umění – Divadelní ústav.

Autorka je překladatelka a divadelní kritička.