Hitlerův trik vyšel. Diváci při ZOH uvěřili iluzi o mírumilovném Německu

Pokud se vydáte na procházku Garmisch-Partenkirchenem a okolím, i dnes narazíte na místa připomínající konání zimních olympijských her v roce 1936.

Nad jezerem Riessersee můžete objevit pozůstatky staré bobové dráhy. Zimní stadion u nádraží je sice už dávno zastřešený, ale zůstala věž, odkud se tehdy dalo sledovat senzační vítězství britských hokejistů nebo triumf krasobruslařské divy Sonji Henie. Dostanete se tam jednoduše - po Olympiastraße.

Pod skokanskými můstky stále stojí hotel Olympiahaus, z jehož balkonu říšský kancléř Adolf Hitler slavnostně sportovní svátek zahájil.

Na řadě míst najdete i pamětní tabule připomínající význam tehdejších ZOH.

Byly první v historii, které totalitní moc zneužila k propagandě. Nacisté si pod Alpami nacvičili věci, které pak s plnou parádou rozjeli při letní olympiádě v Berlíně.

Přitom původně moc nevěděli, jak s oběma akcemi naložit. Pořadatelství bylo v roce 1931 přiděleno ještě demokratickému Německu, zatímco oni neměli ke sportu zrovna vřelý vztah.

Považovali ho za podezřelou kosmopolitní zábavu, kde většina odvětví vznikla v Anglii a důležité postavení v zákulisí měli židovští funkcionáři a mecenáši. Když však viděli, jak si italský fašistický diktátor Benito Mussolini dokázal v roce 1934 v podstatě přivlastnit fotbalové mistrovství světa, rozhodli se využít jeho know-how.

Zimní i letní olympiáda měly v první řadě posloužit k vylepšení obrazu Německa ve světě.

Nejdříve však bylo potřeba odvrátit hrozbu mezinárodního bojkotu, který byl ve hře po přijetí rasistických Norimberských zákonů v září 1935. Silné hlasy zněly zejména z Ameriky, proto začal jednat i šéf MOV, belgický aristokrat Henri de Baillet-Latour.

V listopadu přijel za Hitlerem a snažil se mu diplomaticky vysvětlit, že olympijské hry klidně můžou být Německu odebrány.

Nakonec, aspoň na nějaký čas, zmizely z ulic nápisy „Židům vstup zakázán“ a z novinových stánků v Garmisch-Partenkirchenu byl stažen nacistický deník Völkischer Beobachter. Do hokejové reprezentace byl nečekaně povolán židovský útočník Rudi Ball, který od roku 1933 žil ve Švýcarsku a Itálii. Za odměnu získal příslib, že jeho příbuzní se budou smět vystěhovat do Jižní Afriky.

Německo do pořádání olympiády investovalo na tehdejší dobu mimořádné peníze. Bylo třeba postavit zimní stadion, zrekonstruovat skokanské můstky a bobovou dráhu - a také vybudovat dvouproudovou silnici z Mnichova až k rakouským hranicím. Tehdy dostala název Olympiastraße, dnes je součástí Bundesstraße 2.

Vznikly i nové hotely a desítky malých penzionů, bylo významně předěláno vlakové nádraží stejně jako elektrické rozvody, aby vydržely zvýšený provoz během ZOH.

Z dvou alpských vesnic se stalo nové, moderní město. Vše muselo fungovat bez zádrhelů, aby se Německo mohlo světu prezentovat jako země zdatně kvetoucí pod nacistickou vládou.

Jediné, co nešlo zajistit příkazem, byl dostatek sněhu. Ještě den před začátkem soutěží ho všude bylo poskrovnu. Pak ale přišel pořádný příděl a díky tomu se celá olympiáda mohla odehrát v téměř idylickém zimním počasí.

Zatímco předchozí ZOH v Lake Placid byly ovlivněné hospodářskou krizí a tedy i menším počtem účastníků, do Garmisch-Partenkirchenu dorazilo rekordních 672 sportovců z 28 zemí. Většina z nich se 6. února 1936 zúčastnila velkolepého zahájení pod skokanskými můstky a před 50 tisíci diváky.

Novináři z celého světa při defilé národů pečlivě sledovali, kdo podlehne atmosféře a pozdraví Hitlera zdviženou pravicí. Několik výprav tak učinilo, ale byly to buď země, jež pojilo spojenectví s Německem, nebo sportovci, kteří se později obhajovali tím, že z jejich strany šlo o tzv. olympijský pozdrav, celkem běžně užívaný v časech před nástupem nacismu.

Rozdvojený v tomto ohledu zůstal rakouský tým. Hokejový obránce baron Hans Trauttenberg, který žil v Anglii a ostře se proti nacismu vymezoval, přesvědčil většinu spoluhráčů, aby Hitlera ignorovali. Z jeho strany to nebylo jen laciné gesto, ostatně za druhé světové války pak sloužil v britské armádě.

Rekordní byl v Garmisch-Partenkirchenu rovněž počet novinářů. Měli na tehdejší dobu dokonalé podmínky. Šestipatrové tiskové středisko, zadarmo telefony a všechno potřebné spojení se světem. Dokonce jim byly k dispozici písařky a stenografky ovládající jazyky zúčastněných zemí.

Zdarma byly také fotografie ze sportovišť. Ovšem s jednou zásadní podmínkou - musely projít cenzurou. Do světa se nesměl dostat žádný negativní obrazový materiál. Prioritou byly snímky olympioniků žadonících o autogramy nacistických vůdců nebo pohledy na uklizené, přívětivě vypadající město.

Z ryze sportovního hlediska ale nešlo ZOH v Garmisch-Partenkirchenu vlastně nic vytknout.

Alpské lyžování si tam prožilo úspěšnou premiéru, fanoušci byli nadšení z krasobruslařských a sáňkařských soutěží, na fotografiích se krásně vyjímaly hokejové zápasy hrané pod širým nebem na stadionu i na jezeře Riessersee.

Do olympijské historie se díky čtvrtému zlatu zapsala krasobruslařka Sonja Henie a obdivovaly se výkony skokana Birgera Ruuda, který přidal i čtvrté místo v alpské kombinaci.

Československá výprava se vracela bez medaile, chvíli slávy si však užil běžec na lyžích Cyril Musil. Do cíle závodu na 50 kilometrů totiž dorazil za nadšených ovací jako nejlepší „Evropan“ - tedy první ze závodníků nepocházejících ze Skandinávie. Mimochodem, za války se zapojil do protinacistického odboje a v roce 1949 byl komunistickým režimem odsouzen na 20 let, naštěstí se mu podařilo utéct do Kanady.

Soutěže navštívilo na 600 tisíc diváků. Další rekord. Domů odjížděli nadšení dokonalou organizací, krásnou přírodou i napínavými závody. „Pravděpodobně se nenajde turista, který by se nevracel s pocitem, že Německo je nejmírumilovnější, nejpohostinnější a nejtolerantnější země v Evropě. A že zahraniční korespondenti, kteří o něm (kriticky) píší, jsou lháři,“ konstatoval list The New York Times.

Mezi podobně oslněné návštěvníky patřil vedoucí americké výpravy Avery Brundage. „Hitler, Göring a vůbec všichni němečtí funkcionáři se k nám chovali skvěle,“ odpovídal po návratu novinářům. „Zvláště Hitler je velmi demokratický člověk. Göring byl zase pořád v obložení lovců autogramů a snažil se jim ochotně vyhovět. Nezaznamenali jsme sebemenší náznak rasové diskriminace. Vždyť němečtí diváci při hokeji nejvíce fandili svému nejlepšími hráči Rudimu Ballovi, který je Žid.“

Brundage - jenž se v roce 1952 stane šéfem MOV a ve funkci přetrvá další 20 let - posloužil jako důkaz, že záměr nacistů využít olympiádu k vylepšení pověsti Německa vyšel naprosto dokonale. V Berlíně si to pak zopakovali před ještě větším publikem.

Ovšem už tři týdny po skončení ZOH v Garmisch-Partenkirchenu wehrmacht obsadil demilitarizované Porýní a nacistická vláda tak definitivně dala najevo, že Německo přestává uznávat mezinárodní řád nastolený po první světové válce. Pak už šlo všechno rychle: anšlus Rakouska, Mnichov, zřízení Protektorátu Čechy a Morava, pakt Molotov-Ribbentrop, druhá světová válka.

Tu nepřežila i řada olympioniků z roku 1936. Někteří, jako polský lyžař Bronislaw Czech nebo belgický bobista Martial van Schelle, zemřeli v koncentračních táborech. Další na frontě - ve spojeneckých armádách i uniformě wehrmachtu. Na několik reprezentantů pobaltských zemí, kteří nestihli emigrovat, čekala smrt v sovětských lágrech.

Jiným se naopak vedlo znamenitě. Například lyžaři Gustavu Berauerovi, rodákovi z Pece pod Sněžkou.

Při československé mobilizaci v roce 1938 utekl do Německa, vstoupil do NSDAP a ve wehrmachtu povýšil na rotmistra oddílu horských myslivců. A byť kvůli zranění z východní fronty musel předčasně ukončit kariéru, velký sportovní svět neopustil. Stal se vlivným funkcionářem a v 60. letech byl dokonce místopředsedou komise FIS pro severskou kombinaci.