Pečuje o dvě děti s Downovým syndromem, jedno si zahrálo ve filmu Karavan

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ivana Součková je maminka pěti dětí s nezdolnou vůlí. Vystudovala sice Přírodovědeckou fakultu UK, brzy jí ale došlo, že její poslání je úplně jinde. Ke třem vlastním dětem přibrala do pěstounské péče ještě dvě s Downovým syndromem. David zazářil vedle Ani Geislerové ve filmu Karavan, který získal Českého lva za nejlepší celovečerní film. Také se spolu prošli po červeném koberci v Cannes.

Kolik bylo Davidovi, když jste si ho vzala do péče?

Tři měsíce. Nedonošený chlapeček s Downovým syndromem.

David byl čtvrté dítě do rodiny. Měla jste pocit, že kapacita vašeho mateřského srdce je ještě nevyčerpaná?

Měla. A přišla jsem na to docela pozdě, protože jsem se vdávala ve čtyřiatřiceti. První dítě jsem měla v pětatřiceti. Do čtyřiceti jsem stihla tři a nějak jsem se v tom našla. Než jsem měla děti, netušila jsem, že budu mateřský typ. Naši sousedé měli v pěstounské péči holčičku, tak jsem to tak z dálky pozorovala. Jednoho dne jsem si položila otázku, zda bychom i my mohli poskytnout domov znevýhodněnému dítěti. Nedokázala jsem odpovědět ne. Manžel naštěstí také nebyl proti.

K Davidovi přibyla ještě Míša, také s Downovým syndromem. To je ta holčička, kterou jste tam viděla poprvé a někde vnitřně jste se zařekla, že ji v ústavu nenecháte?

Je to tak. Protože když jsme si brali Davida, byla tam i Michalka. Tenkrát jí byl rok a půl a říkali nám, že je moc šikovná. O rok později jsme si pro ni jeli.

Co jste věděla o dětech s Downovým syndromem?

Nic moc. Vrhla jsem se do toho po hlavě intuicí. Prostě jsem cítila, že to mám udělat. Říkali mi: nedělej to, zkazíš si život, zkazíš ho svým dětem. Nezvládneš to. Proč dvě děti s Downovým syndromem? Nestačí ti jedno? No, nestačilo. Šla jsem do toho a ostatní koukali, jestli to vydržím.

Kdybych se teď rozhodla, že poskytnu příležitost někomu dalšímu a šla bych si pro dítě s Downovým syndromem, co byste mi poradila?

Obávám se, že na to se nedá připravit. Můžete mít sebelepší úmysly, ale ono není každé dítě s Downovým syndromem stejné. Jsou mezi nimi veliké rozdíly. Měla jsem štěstí, že jsem vytáhla z kojeneckého ústavu dvě zázračné děti. Aspoň mi to tak připadá, protože lidé s Downovým syndromem mají různé povahy, nejsou to všechno taková sluníčka, jak se o nich často říká. Prostě mají své problémy, své životy. Důležité je, abyste k nim měla vztah, aby vás bavili, aby vás zajímali, ale abyste je nechtěla vydrezírovat.

To asi ani nejde, ne?

Částečně možná ano. Vím, že někteří rodiče se opravdu strašně snaží to své hendikepované dítě dotáhnout do základní školy a vlastně ukázat, že ono zase tak postižené není. Ale jak říkám - každé to dítě je jiné a má své limity jinde. Ale poradila bych vám, abyste si promluvila s co nejvíce lidmi, kteří dítě s Downovým syndromem vychovávají. Abyste šla do té rodiny a trošku to nakoukala, abyste aspoň trošku poznala, co vás možná čeká.

Jak vypadalo takové běžné ráno, kdy byli David a Míša ve věku třeba osmi až deseti let, všechny děti vstávaly a vypravovaly se do školy? Zazvonil budík a co se dělo dál?

Byla jsem v takové tenzi, takže jsem se budila dříve, než budík zazvonil. Už jsem očekávala, co se zase stane, kdo zase bude nemocný, co všechno budu muset řešit, protože to se vždycky ukázalo ráno. Někdo dostal rýmu, někdo zvracel. Když se nic zlého nedělo, tak to bylo super. Ti starší se oblékli, to už naštěstí zvládali sami.

No a teď David s Míšou. Nejhorší byla zima, když bylo třeba pořádně se obléknout. Najednou jste zjistila, že chybí rukavice, že nemají čepici… Blázinec. Ale myslím, že to je běžné ráno i lidí, kteří tolik dětí nemají.

Já si třeba říkám, že děti s Downovým syndromem mohou mít vrtochy a třeba se jim nechce nebo se někde zaseknou, nechtějí nějakou čepici, která jim připadá hnusná…

Zajímavé je, že to má David až teď. Je mu osmnáct a ta puberta je úplně stejná, jako byla u mého biologického syna. Takže jdeme na tramvaj nebo na metro. David jde deset kroků přede mnou, vlezeme do metra, on jde do dalšího vozu, protože nebude přece s matkou. Já už se tím bavím. Prostě si říkám dobrý, je to v pořádku.

Změnila se Davidovi mentalita s úspěchy, které přišly? Ví to o sobě, že je filmový herec, atlet-medailista?

Já si myslím, že si to uvědomuje. Není to v tom smyslu, že by byl nafoukaný nebo to dával najevo a vyvyšoval se. Ale že je úspěšný, že točil film, navíc s Aňou Geislerovou, a že to je prostě něco velikého, to si uvědomuje.

Ještě Aňu miluje? Nebo už má jinou favoritku?

Teď je to ve stádiu odmilovávání se a ujasňování si, že Aňa je kamarádka. Takhle si to pořád opakuje, navíc už má svoji slečnu Majdu a to je jeho láska.

Je těžké vysvětlovat člověku s Downovým syndromem intimní věci?

Chodí k psychologovi Petru Eisnerovi, což je odborník na sexualitu mentálně hendikepovaných lidí, protože já se na to necítím. A on ani ode mě nechce nic slyšet. Ještě než otevřu pusu, tak mi řekne: „Mámo, já to vím.“ Takhle v poslední době odpovídá na všechno.

Co Míša? Není trošku ve stínu svého bratra?

Byla. A myslím si, že jí to bylo trošku líto, ale poslední rok má kluka a je zamilovaná. Ale opravdu krásně zamilovaná. Mám obrovskou radost, že jak David, tak Míša mají své lásky, protože pro lidi s mentálním hendikepem není úplně jednoduché se seznámit. A jim se to povedlo. A ještě ke všemu to jsou partneři, kteří taky sportují. Jsem šťastná, že mohou žít příjemný a radostný život.

Kdyby vás nebylo, tak by se to spíš nestalo, viďte?

No tak ano, abych nebyla tak skromná. I když, co jsem udělala? Vzala jsem si dvě hendikepované děti. Poskytli jsme jim s manželem rodinu a chytili se příležitostí, které se naskytly. A to je sport, u Davida i herectví. A tam se ukázaly jejich talenty.

Máte radost, že si vaše děti našly partnery. Dospějí někdy? Nebo i když jim bude třeba  čtyřicet, zůstanou pořád dětmi?

Oni jsou věkem dospělí a vnitřním nastavením děti. Nikdy nedospějí tak, aby byli samostatní, aby dokázali řešit třeba i vztahové problémy. Proto nás potřebují. Potřebují poradit, potřebují zázemí, někoho, kdo jim pomůže, poradí, kdo tam pro ně bude, ke komu mohou mít důvěru.

Můžu se zeptat na váš osobní život?

Klidně se ptejte. Není to žádná sláva. Já jsem skoro žádný osobní život neměla, protože mě zcela vysytil provoz domácnosti. A v době, kdy bylo Davidovi kolem třinácti let, se můj manžel začal vzdalovat. Začal se měnit. Úplně jsem ho přestávala poznávat. A pak si našel jinou paní a odešel od nás.

Davidovi bylo třináct, Míše čtrnáct, mé biologické dceři Bohdance šestnáct, Hynkovi, mému synovi, osmnáct a nejstarší dceři dvacet. Ono to vypadá, že už byli velcí, ale tohle nás zasáhlo všechny. Bylo to nečekané, navíc byl covid. Všechno se mi zhroutilo. Najednou mi bylo pětapadesát a zůstala jsem bez manžela. I když jsem takhle fungovala delší dobu, zajišťovala jsem provoz domácnosti, starala se o děti a věci okolo, najednou jsem se ocitla v situaci, kdy jsem neměla krytá záda. Všechno bylo najednou na mně.

Zmínila jste věk. „Najednou mi bylo pětapadesát“. To je asi dost důležitý moment ve vašem příběhu, ne?

Pětapadesát je věk, kdy už se nevrháte do dalších vztahů. Člověk už tolik neexperimentuje. Nové věci už nepřijímá tak radostně. Ale pro mě, když to teď hodnotím zpětně, to bylo důležité, protože mě to nakoplo. Já jsem začala znovu žít, protože jsem musela. Odstěhovala jsem se z bytu, kde jsme s manželem žili. Odstěhovala jsem se s Davidem a s Míšou do podnájmu a začala úplně nový život.

A nepřišel teď čas na vás?

Ano, teď jsem na řadě já. Pozvolna se to učím. Ze začátku mě to znejišťovalo, teď už jsem jistější. Ale nejdřív jsem jen tak seděla a říkala si: jakým směrem? Co mě vlastně baví? Co chci? Protože já jsem to za ty roky, co jsem se úplně vygumovala vnitřně, vůbec nevěděla.

Doporučila bych všem, kteří neviděli Karavan, aby se na film podívali. Aňa Geislerová v něm hraje matku autistického chlapce, se kterým si umí užít krásnou jízdu, ale taky spoustu těžkostí a je na něj sama. Trochu jako vy. Jak jste se dívala na film, když jste ho viděla poprvé? Co jste u toho prožívala?

Od samého začátku jsem byla dojatá. Viděla jsem svého kluka, jak souzní s Aňou, jak je autentický, jak tu roli žije. Prostě to byl zážitek obrovského štěstí, že to je můj kluk. A co v něm všechno je.

Řekněte mi ještě o štěstí u vašich biologických dětí. O mateřském štěstí, nějakém momentu, záchvěvu.

Poslední týdny jsem několikrát mluvila o svém životě. A postupně mi dochází a cítím, že jsem šťastná. I když se mi nepovedlo manželství, nemám partnera, ale jsem šťastná, protože dělám něco, co mě přesahuje, co mě naplňuje a vlastně co činí šťastnými i druhé.  „Máš úžasnej život,“ to si říkám.

Co se týče mých dcer, tak jsou dospělé, mají svoje dlouhodobé partnery. Mámu už tolik nepotřebují. Jsem za to ráda. Vychovala jsem dvě ženy, které mají vztah k hendikepovaným lidem a vím, že se o ně postarají, až já nebudu moct. A to zcela dobrovolně, aniž bych je tomu nějak vystavovala, protože jestli jsem něco v životě opravdu nechtěla, tak ovlivňovat životy svých dětí. Nechtěla jsem na ně hrnout zátěž ve stylu: „Jednou to bude na tobě. Musíš se o ně postarat“. Což se mi, myslím, povedlo. Vyplynulo to vlastně úplně samo, mají k Davidovi a Míše tak hluboký vztah, že to berou jako úplně normálně.

Celý rozhovor s Ivanou Součkovou najdete v podcastu Na Výbornou Lucie Výborné.