„Fotbal mě zabije, kamarádi.“ Měl být jako Brückner, ale zemřel příliš brzy

Vlastislav Mareček byl vyloženě nepraktický chlap. Prostě k nepoužití. Když vyrazil s rodinou do Chorvatska, poradili mu, ať si vybere pět stovek eur. Že to bude na utrácení určitě stačit. Na zmrzliny pro syny, na domácí pizzu při pláži i na pivo před usnutím.

Jenže on přišel k bankomatu, zasunul kreditní kartu, naťukal číselný kód pro přihlášení a vzal o nulu víc.

„Vlastně nás šokuje, že si pamatoval kód svojí kreditní karty,“ s úsměvem se shodnou kamarádi, když na Marečka vzpomínají.

Jinými slovy: Mareček byl sice geniální trenér, ale zároveň nepoužitelný člověk pro život.

Klasický fotbalový autista. Dokázal by v supermarketu zaplatit tisícovku za plato vajec a argumentovat, že karton jemně perlivé vody je přece ještě dražší.

Móda mu nic neříkala. Nejlépe se cítil v teplákové soupravě.

Účesy nechával výhradně na kadeřnicích, které rozhodně nebyly šikovné. Nevadilo, že mu ozařování ukradlo vlasy. Během zápasů se navíc nervozitou stejně zpotil tak, že vypadal jako vodník Česílko. Fotbal ho vyčerpával, ale dlouho si toho všímali jen všichni okolo. On ne.

Jakmile jste mu pustili fotbalový zápas, koncentroval se jako málokdo.

Hlavně na Vlastíka nemluvte, protože se soustředí.

Když tehdy před rodinnou dovolenou v Chorvatsku vybral pět tisíc eur a vyměnil je na kuny, bankovky se mu všude pletly. Manželka Hanka si vzpomněla, že od banky za pár týdnů přiletěla upomínka, že Marečkovi rázem dluží 120 tisíc, které na účtu nejsou.

Vlastimil Mareček by právě dnes měl 60, kdyby ho nezabila rakovina.

„Strašně férovej člověk. Neznal jsem jiného. Jak byl zapálený a neuměl odpočívat, jeho zdraví mu to vrátilo,“ vzpomíná fotbalový funkcionář Rudolf Řepka.

Svého času byl generálním sekretářem svazu, čili měl jednu z nejdůležitějších funkcí v českém fotbale. Taky býval výkonnou silou v Teplicích, kam se později ze Strahova jako ředitel vrátil: „Poznal jsem Vlastíka velmi dobře. To on si vyžádal, abych se stal vedoucím mužstva. Žil fotbalem. Ostatní si z něj dělali šoufky, že není normální. Jemu zase vadilo, když mu nerozuměli. Musel pochopit, že fotbal vnímá úplně jinak než my, smrtelníci.“

Mareček fotbal hrával. Říkali o něm ve zlínském kraji, že nikdo z dorosteneckých záložníků nedokáže rozdávat tak libové přihrávky. Jenže on neměl pro velký fotbal dynamiku a postavu. Byl menší, podsaditější, bez potřebné akcelerace. Navíc se nepříjemně zranil.

„Vlastíku, co kdybys začal trénovat?“ dloubali do něj kamarádi.

Ve dvaceti to zkusil. Přes milované Kunovice to vzal do Uherského Hradiště, které se několikrát přejmenovalo. Pak do Teplic ke třetímu místu v lize a do Poháru UEFA.

Mareček se stal pojmem.

„Žil jen fotbalem. Jakmile nepřemýšlel nad svým týmem, sledoval soupeře. Kolikrát jsem mu volal na poslední chvíli: Hele, Vlasťo, autobus už startuje a ty nemáš sbaleno,“ říkal Řepka pro Seznam Zprávy.

Zatímco Mareček celý týden chystal tým na ligový zápas, sám si včas nezvládl naházet pár věcí a zubní kartáček do batohu. Teplický hotelový pokoj byl plný nepořádku, rozházených věcí a nedokoukaných VHS kazet, které se dřív používaly místo počítačových pomocníků.

„Kolikrát Vlastík spal, a když ho probudil telefon, že musíme jet, protože máme zpoždění, rozespale povídal: Zrovna se mi zdálo, jak náš Tesařík běží v sedmdesáté minutě po levé lajně, nacentruje a Verbíř to hlavou klepne do brány. Už měl předem vymyšlená střídání a varianty pro změnu stylu. Vnímal fotbal dopředu,“ líčil Řepka.

Až Marečka fotbal zabil!

Nedokázal zvolnit.

Nedokázal si odpočinout.

Když v lednu 2007 v Teplicích oznamoval, že jeho angažmá musí skončit, vykulily se mu slzy z očí, až si je musel otřít hřbety dlaní. Mluvil spíš obecně. Ne o sobě. Ne o prášcích a jedovaté chemoterapii, která ho zdrchala. S nasazenou zimní čepicí ve vyhřátém tiskovém středisku bylo všem jasné, že tuhle bitvu Mareček nevyhrává.

„Smáli jsme se mu, jak je nepraktický. Ale fotbalu rozuměl jako nikdo jiný,“ říkal jeden ze zlínských přátel.

První souboj přece jen vyhrál. Aspoň doktoři tomu věřili.

Na jaře 2002, jako asistent trenérů Páníka a Komňackého, pomohl Zlínu do ligy. Oslavil šestatřicet a zároveň za krkem objevil dočervena zbarvené vystouplé znaménko. Následovala rychlá akce: histologie, diagnóza, operace.

Rakovina kůže, která se necelé čtyři roky poté vrátila.

„Kdyby se dokázal zbavit fotbalového stresu, možná by tu byl dodnes. Jenže Vlastík nechtěl. Neuměl to. Fotbal miloval víc než svůj život,“ vypráví kamarád a známý trenér Pavel Hoftych.

Jen málokomu se Mareček svěřil. Manželku nechtěl trápit, syny tuplovaně. Už takhle mu chemoterapie škodila, což bolelo i beze slov.

Tátovi, který umřel před necelým měsícem, říkal důležité zprávy po malých dávkách. Jakmile mu na tátově salaši bylo dobře a hladil koňské hřívy, otevřel svou duši: „Měl bych se na celý fotbal vybodnout. Zabíjí mě a já chci žít dlouho. Rakovina je svině.“

Neuměl říct ne.

Tak dlouho ho fotbal nabíjel, až ho zabila rakovina, která se vrátila.

„Všechno se zhoršilo kvůli stresu,“ myslí si Hoftych.

Ve Zlíně začínal trénovat od píky. Šesti- a sedmileté žáčky vedl k lásce k fotbalu. Vymýšlel tréninky, které bavily. Ofenzivní, s míčem u nohy. Kluci se těšili na další den, že přijdou zase.

Když byli o fous starší, rychle přestali brblat, když Mareček nakázal, že se nebude hrát na libera. To býval zažitý systém s posledním obráncem, který zametal problémy za ostatními, ale zároveň se s ním sotva mohlo spoléhat, že rozhodčí zamávají ofsajd. Co je už dávno v moderním fotbale při bránění automatické, v 90. letech bývalo novinkou, které se nevěřilo.

Do toho ve Zlíně nebyly peníze. V tréninkovém areálu na Vršavě, jenž dnes nese Marečkovo jméno, netekla ani teplá voda. Trenér s opocenými tmavými vlasy, které si snad nikdy nečesal, chodil před rozbřeskem sekat trávu a lajnoval hřiště. Někdy na stadionu i spal.

Díval se zpětně na zápasy a dělal si zápisky k jednotlivým hráčům, aby jim mohl poradit, jak se pro příště zachovat líp. Vymyslel, jak mládežnické centrum ve Zlíně povýšit a dát mu šmrnc. Jakmile ho ponoukl zkušenější kolega Bohumil Páník, zařadili se mládežníci ze Zlína k neporazitelným. Dokonce postoupili na celosvětové finále Nike Cupu a odletěli do jihoafrického Kapského Města. O dva roky později do Lisabonu.

Mareček byl učitel, trenér, starší kamarád i pro leckoho z kluků druhý táta.

„A ze všeho nejvíc workoholik, který s fotbalem vstával a s fotbalem usínal. A vsadil bych se, že se mu o fotbale i zdálo,“ doplnil Řepka.

„Měl v sobě obrovskou lásku k fotbalu. S darem trénovat a fotbalovou empatií se narodil,“ přidal se Hoftych.

Rakovinu kůže Mareček překonal a jako bývalý onkologický pacient přestoupil v roce 2004 do Teplic. Z šedivého Zlína, kterému pomohl dvakrát za sebou k nadprůměrnému sedmému místu, přišel na ambiciózní žlutomodrou adresu. Jenže nemoc se vrátila. Trenér si sice vyzkoušel Pohár UEFA a povýšil v rámci reprezentačních struktur, jenže chátral.

„Nikdo neměl takový přehled mezi mládežnickými fotbalisty. Marec byl šampion s fotbalovou databankou v hlavě,“ vyprávěl další z přátel.

První náraz Mareček ustál. Na dohled brněnského hradu Špilberk, v onkologickém centru na Žlutém kopci, se vyléčil. Na pražském Karlově náměstí už na další boj neměl sílu.

„Pořídil jsem si byt kousek odsud a tvrdím, že Vlastíkova duše tam kolem pořád létá a pomáhá mi, abych se z fotbalu nezjančil,“ tvrdí Hoftych.

Ještě dva dny před smrtí se potkali. Ne ve špitále, protože Marečka pustili domů na revers. Snad aby se rozloučil s nejbližšími, dokud má sílu. „Hofťo, tebe já vždycky rád uvidím,“ pravil Mareček a křehkým hlasem doplnil, že ho táta v posledních dnech vozí po místech, která má odmalička nejradši.

„Dohrajeme zápas a zase přijedu. Hlavně to nevzdávej, kamaráde,“ reagoval Hoftych a těžce nemocnému Marečkovi připomněl cajdák od skupiny Harlej, kterou si do posledních dní broukal: „Mám rád svařené víno červené, já mám rád, rád svařák. Začíná mejdan, na 200 procent, my plníme plány, rostou nám blány.“

Byla neděle 2. září 2007. Hoftychův Zlín tehdy vydřel senzační vítězství v Liberci: „Až jsem měl celou dobu pocit, že nám Vlastík pomáhá. Ale už to nevnímal.“

Zlínskou kabinou zněl radostný povyk Vysoký jalovec, což patřilo mezi Marečkovy regionální rituály.

On byl nejen trenérským vizionářem, ale taky patriotem. Když o něm vyšla posmrtná kniha s názvem S pokorou vítězů, úvodní slovo naťukal legendární brankář Petr Čech. Mareček, nadšený kytarista a zpěvák folklórních písniček, to dotáhl do funkce trenéra reprezentace do 21 let. Nebylo pochyb, že míří výš. Pokud by ho před devatenácti lety nepohřbili.

„Dvakrát byl zvolený jako druhý nejlepší český trenér roku a vždycky ho porazil jen Karel Brückner, což byl pro nás všechny v trenérské branži nedostižný génius. Vlastík byl tím pádem nejlepší trenér u nás,“ zdůrazní Hoftych. „Soupeře dokázal dopředu rozebrat jako lego. Zároveň uměl své hráče připravit jako nikdo jiný v republice. Už v roce 2000, kdy u nás nebyly sporttestery, je uměl sehnat, aby klukům změřil tréninkové hodnoty a plány dělal na míru.“

Kromě toho – coby pečlivý student stavební průmyslovky - viděl fotbal ve 3D projekci. Rozhodně není náhoda, že také slavný Brückner byl vystudovaný strojní technik a projektant. Co jiní nespatřili, oni dokázali u tabule názorně nakreslit a vysvětlit.

„Vlastík předběhl dobu. Já si jako jeho hráč nejprve ťukal na čelo, když začal hrát se čtyřmi obránci v jedné linii. Vůbec mi to nedávalo smysl, protože jsem byl celý život zvyklý, že mi někdo hlídá zadek. Najednou přišel vizionář Mareček a všechno bylo jinak. Přesto jsem mu na první dobrou nadával: Ty vole, proč chceš hrát na ofsajd, když toho útočníka už nikdo nikdy nedohoní?“ poví Hoftych.

S podobným, zprvu neprobádaným fištrónem pak českému fotbalu přispěli pánové Verner Lička, Pavel Vrba, Josef Csaplár, Pavel Malura nebo Jindřich Trpišovský. Jen o Marečkovi se nikdy tolik nemluvilo.

Když se s ním loučili, kostel v Kunovicích byl narvaný k prasknutí. Přes dva tisíce lidí se tam nacpalo. Neplakali, tleskali. Mareček totiž nikdy nebyl plačka, která by si na cokoli stěžovala.

A ve stejném stylu i odcházel.

„Kamarádi, já mám ten fotbal tak rád, až si myslím, že mě jednou zabije,“ říkával.

A měl pravdu. Bohužel v sobě nenašel brzdu.

Na parte mu napsali, že chtěl léčit nemocné prostředí českého fotbalu a sám při tom onemocněl. A protože se fotbalu nechtěl vzdát ani o milimetr, zemřel příliš rychle.