Recenze: Krásní, slavní a nešťastní. Seriál připomíná prokletí rodu Kennedyů

V prologu první části sedí Carolyn Bessette v nehtovém studiu. Manželka prezidentova syna nemá ani zde soukromí. Paparazziové za oknem na ni pokřikují a blesky fotoaparátů se odrážejí od skla. Agresivní příval zvuků a světel neustává, Carolyn se od něj nedokáže odpoutat. Když pohlédne na své čerstvě nalakované, rudě červené nehty, zarazí se a požádá o jinou, „bezpečnější“ barvu.

Výmluvný moment prozrazuje, v jak nekomfortní pozici se někdejší zaměstnankyně módního domu Calvin Klein ocitla kvůli příjmení Kennedy. Nevybírá si už ani zdánlivé banality, jako je barva laku na nehty. Podřizuje se tlaku veřejnosti, která sleduje každý její pohyb.

Sugestivním úvodem seriál zároveň nechtěně odkrývá vlastní slabinu: dokáže přesně rekonstruovat jednotlivé situace, ale už se mu z nich nedaří složit přesvědčivý portrét postav a doby.

Love Story je nejnovější projekt šedesátiletého producenta Ryana Murphyho. A přesně zapadá do jeho dlouholetého zájmu o celebrity ztrácející kontrolu nad vlastní image. Tentokrát ale chybí hravost, nadhled a vizuální přehnanost, které charakterizovaly jeho předchozí výpravy do světa společenských skandálů jako Zlá krev, Halston nebo Hollywood. Love Story je vážná, přímočará telenovela, jež bulvární mechanismy spíš reprodukuje, než aby je reflektovala.

Vyprávění začíná od konce – tragickým letem, při němž roku 1999 zahynuli Kennedy, Bessette a její sestra Lauren. Pak se příběh vrací o sedm let zpátky a dál už v čase neskáče. Sbližování protagonistů sledujeme chronologicky, počínaje jejich prvním setkáním. Vztah se rodí pomalu, oddalován okolnostmi i jinými partnery. Milenci se hrdinové stávají až ve třetí epizodě, příznačně krátce po pohřbu Jacqueline Kennedy.

Carolyn, kterou s velkou vervou hraje Sarah Pidgeon, naplňuje své kariérní ambice na newyorské módní scéně. John v podání fádního Paula Anthonyho Kellyho se snaží prorazit jako právník a podnikatel, aby vystoupil ze stínu slavné dynastie. Když se jejich světy protnou, Carolyn k Johnovi nepřistupuje s očekáváními, která na něj klade jeho okolí. Vidí v něm sympatického mladého muže, jenž má cit pro módu a po Manhattanu jezdí na kole. Podle dobových fotografií při tom vypadá téměř identicky jako skutečný John F. Kennedy mladší.

Love Story stojí na přesné rekonstrukci podobných výjevů, kdysi zachycených fotografy. Polibek ruky po svatebním obřadu, plavba na lodi, hádka v parku – jako kdyby člověk listoval bulvárními novinami z 90. let. U rozhýbání známých fotek to ale často končí. Seriál k nim nepřidává novou interpretaci, jen znovu inscenuje tisíckrát viděné.

Neživě působí i vhled do soukromí postav. Většina scén se odehrává v dokonale nasvícených interiérech s designovým nábytkem, kde John a Carolyn vedou další variaci rozhovoru plného obecných pravd o rodině, identitě nebo minulosti. Jejich konverzace často připomínají spíš předčítání z vlastní autobiografie než přirozenou komunikaci dvou jednou zamilovaných, jindy rozhádaných a odcizených lidí.

Protagonisté se nikdy nepromění ze strnulých symbolů určité éry a módního stylu v živé, emočně složité bytosti. Carolyn vypadá, jako kdyby neustále flirtovala – kouše se do rtů, odhrnuje si vlasy za ucho, svůdně se opírá o stůl. I když ráno rozcuchaná spěchá do metra, vykračuje si jako modelka.

Ladně působí i její úzkost a deprese. Když se ve snaze ochránit zbytky soukromí propadá do izolace, děje se to v dokonale komponovaných záběrech a pečlivě zvolených „outfitech“.

Seriál tak neustále kolísá mezi touhou vyprávět intimní příběh privilegovaných třicátníků a potřebou stylizovat jej jako sled známých výjevů bez špetky spontánnosti. Místo prohlubování napětí tvůrci variují tentýž vzorec: hádka, odcizení, usmíření. V pozdějších epizodách se opakuje s takovou frekvencí, až ztrácí jakoukoli dramatickou sílu. Závěrečné neštěstí, které by mělo představovat emocionální vrchol, vyznívá spíš jako konstatování faktu, k němuž se vyprávění mechanicky dopracovalo.

Seriálu nelze upřít přesné zachycení toho, jak se lidé v 90. letech oblékali, seznamovali nebo fotili. Méně přesvědčivě už odpovídá na otázku, kdo tito lidé byli.

Jediným tématem nasvíceným z více úhlů je nakonec samotná sláva, která formuje každou emoci a rozhodnutí hlavních postav. John i Carolyn jsou postupně stále více svazováni svým společenským postavením, očekáváním rodiny a zájmem veřejnosti. Je pro ně skoro nemožné žít normálně, budovat vlastní kariéru a identitu. V tomto motivu tkví hlavní přínos i největší rozpor seriálu.

Autoři opakovaně ukazují, jak destruktivní může být mediální zájem o cizí životy, ale současně na tomto principu zakládají přitažlivost projektu. Umožňují nám nahlížet do cizích ložnic, sledovat hádky i usmíření a možná nacházet útěchu v tom, že ani sláva a peníze nejsou zárukou štěstí.

Bulvární aspekt zčásti vysvětluje, proč je Love Story jedním z nejstreamovanějších titulů na platformě Disney+. Nabízí jasně čitelné emoce, známá jména, vysoké produkční hodnoty, špetku voyeurismu a velkou porci vizuální i hudební nostalgie – soundtrack tvořený největšími hity 90. let podtrhuje vyznění scén a pomáhá udržovat idealizovanou atmosféru.

I díky němu funguje seriál nejspolehlivěji jako únik. Ne do minulosti, jaká byla, ale do její estetizované, zjednodušené verze. Do světa, kde jsou partnerské konflikty krásně nasvícené a deprese fotogenická. A kde skutečný život – nejednoznačný, ošklivý, neuchopitelný – zůstává mimo záběr.