Artemis II je obrovský úspěch. „Byznys“ na Měsíci je ale pořád daleko

Za více než půl století, které dělí právě ukončený let Artemis II od posledního letu k Měsíci, technologie a věda urazily obrovský kus cesty. Platí to i o letech do vesmíru.

Počet startů do kosmu sice nerostl ani zdaleka tak rychle jako třeba výkony našich počítačů, ale v posledních letech vesmírný průmysl ekonomicky skutečně dozrává.

Jenže téměř celý tento pokrok se odehrává relativně blízko Země. A „relativně blízko“ v tomto případě znamená opravdu blízko – zhruba jako z Prahy na slovenské hranice a zpět. A změnit to půjde jen těžko.

V roce 1968, kdy posádka Apolla 8 poprvé obletěla Měsíc, uskutečnilo lidstvo za celý rok 128 orbitálních startů. V roce 2025 jich bylo 324, tedy v průměru téměř jeden denně. Velkou roli v tom hraje firma SpaceX Elona Muska a její systém na poskytování satelitního internetu Starlink.

Samotný SpaceX provedl v roce 2025 celkem 165 orbitálních startů – víc než kterýkoli stát s výjimkou USA jako celku. SpaceX je hlavním motorem rozvoje „orbitální ekonomiky“, protože na jeho vrub padá většina letů na oběžnou dráhu, pokles cen dopravy, a tím i zpřístupnění nových ekonomických možností využití vesmíru.

Veřejný ceník SpaceX uvádí cenu startu rakety Falcon 9 kolem 74 milionů dolarů při nosnosti až 22 tun na nízkou oběžnou dráhu, což vychází na zhruba 3400 dolarů za kilogram. To jsou řádově desítky tisíc korun za kg. Což je dost „levné“ na to, aby se tak nízká oběžná dráha stala něčím jako průmyslovou zónou, do které pravidelně zajíždějí dnes již velmi spolehliví speditéři (kteří navíc mírně, ale neustále zlevňují).

Ovšem objekty v této oblasti, například satelity konstelace Starlink, které jsou nejpočetnějším typem objektů na orbitě Země, krouží jen pár set kilometrů nad našimi hlavami. Na Měsíc jsou to stovky tisíc kilometrů. Na další planety pak stovky milionů. Každý z těchto cílů je zhruba tisícinásobně vzdálenější než ten předchozí. A s tím rostou i obtíže s dopravou – i když ne tak, jak by člověk nejspíš čekal.

I když ve vesmíru neztrácíme energii třením o vzduch, samotná vzdálenost pochopitelně problém je – signál k Měsíci, ačkoli se pohybuje rychlostí světla, putuje něco přes sekundu, cesta sond a lodí trvá obvykle několik dní.

Ale to není hlavní důvod, proč je kosmická doprava tak drahá. Na silnici platí přímočará úměra: Dvakrát dál znamená dvakrát dražší. Ve vesmíru ne. Rozhodující není vzdálenost, ale energie – přesněji řečeno, o kolik musíte zrychlit, nebo zpomalit, abyste se dostali tam, kam chcete.

Odborně se tomu říká „charakteristická rychlost“ neboli delta-v (zájemci najdou podrobnější úvod do problematiky v češtině například zde). A právě tady se kosmická doprava řídí pravidly, která jsou pro pozemskou intuici mimořádně nepříjemná.

Na dosažení nízké oběžné dráhy Země je zapotřebí zrychlit přibližně na devět až deset kilometrů za sekundu. To je více než třicetinásobek rychlosti zvuku a dosažení takové rychlosti vyžaduje obrovské množství paliva.

Z toho plyne základní aritmetika kosmonautiky: Zhruba 90 procent startovní hmotnosti rakety tvoří právě palivo. Ze zbylých deseti procent se musí postavit samotná raketa – motory, nádrže, řídicí systémy. Na užitečný náklad, tedy na to, kvůli čemu celé cvičení děláme, zbude méně než pět procent z celkové hmotnosti. Ze sta tun rakety na startovní rampě doletí na orbitu necelých pět tun nákladu.

Je vlastně pozoruhodné, že dnes dokážeme věci – ať už satelity, astro-, kosmo- nebo taikonauty – na oběžnou dráhu dostávat v takovém množství a za řádově tisíce dolarů za kilogram. Jenže na oběžné dráze jste, jak se s mírnou nadsázkou říká, teprve „na půli cesty kamkoli“ ve Sluneční soustavě. Většina energie padla na opuštění atmosféry a dosažení orbitální rychlosti. A pak přichází problém: Chcete-li letět dál, potřebujete další palivo – ale benzinky na oběžné dráze zatím nejsou.

Abyste se mohli vydat z nízké oběžné dráhy až k Měsíci, je zapotřebí ještě zrychlit – ne o moc, jen o další zhruba tři kilometry za sekundu (odborně se tomu říká translunární injekce). A pokud chcete na Měsíci skutečně přistát a ne pouze ozdobit jeho povrch dalším kráterem, musíte u něj také zabrzdit – což stojí další palivo. Celkem potřebujete z oběžné dráhy Země k povrchu Měsíce změnit svou rychlost o zhruba šest kilometrů za sekundu.

A tady vstupuje do hry ta opravdu krutá část raketové rovnice: Její účinek je exponenciální. Každý další kilometr za sekundu požadované rychlosti znamená, že potřebujete výrazně více paliva – a to palivo samo něco váží, takže potřebujete další palivo jen na to, abyste to palivo dostali na oběžnou dráhu. Z oněch necelých pěti procent, která vám zbyla na náklad po dosažení oběžné dráhy, tak při přistání na Měsíci zbydou na užitečný náklad jen desetiny procenta z celkové startovní hmotnosti.

Dopad na cenu je odpovídající. Kilogram na nízké oběžné dráze stojí řádově tisíce dolarů. Kilogram na povrchu Měsíce stojí podle odhadů NASA řádově milion dolarů – zpráva generálního inspektora NASA z roku 2023 uvádí orientační cenu kolem 1,2 milionu dolarů za kilogram. Tedy zhruba 350násobek.

Není to dáno jen cenou paliva – zahrnuje to i skutečnost, že doprava na Měsíc prostě zatím není rutinní. V 21. století plně uspělo jen osm z 15 pokusů o „měkké“ přistání na povrchu naší přirozené družice. Bude zapotřebí ještě hodně vývoje, pokusů a bohužel patrně i omylů, aby létání k Měsíci bylo všední záležitostí.

Jak jsme říkali, pokrok je obrovský v dopravě na nízkou oběžnou dráhu Země – tam se ceny snížily řádově a frekvence startů vyrostla na úroveň, o které se v dobách Apolla nikomu nezdálo. Ale za touto hranicí zůstáváme v zásadě tam, kde jsme byli: Každý start nosné rakety SLS přitom stojí kolem čtyř miliard dolarů a celý program Artemis přišel dosud na přibližně 93 miliard dolarů.

V tom, že Washington program i tak platí, nehraje hlavní roli naděje na ekonomickou návratnost, ale nepochybně soupeření s Čínou, která plánuje vlastní přistání na Měsíci kolem roku 2030. Šéf NASA Jared Isaacman v březnu 2026 mluvil otevřeně o „soupeření velkých mocností“. Program Artemis je tak zatím spíše ojedinělým podnikem než začátkem rutinního provozu – a hlavním důvodem je stále kosmická fyzikální bariéra.

Alespoň je ve hře technologie, která by mohla ekonomiku dopravy za nízkou oběžnou dráhu posunout. Jde o tankování na oběžné dráze. Princip je v zásadě jednoduchý: Místo jednoho extrémně drahého a těžkého startu, při kterém raketa nese loď, náklad i veškeré palivo pro celou cestu, pošlete na nízkou oběžnou dráhu zvlášť loď s nákladem a zvlášť několik tankerů s palivem.

Starty „tankerů“ jsou relativně levné, protože nízká orbita je ta již zmíněná „průmyslová zóna“ se svými – na vesmír velmi nízkými – cenami za dopravu. Teprve na orbitě z těchto levných kilogramů sestavíte dražší lunární misi. Podstata změny není v tom, že by palivo v kosmu bylo samo o sobě levné, ale v tom, že přestanete platit prémii za vynesení plně natankovaného supertěžkého stroje v jediném startu.

Výpočty NASA nicméně netvrdí, že půjde o nějaký zásadní skok, který naráz dramaticky zlevní létání k Měsíci. Studie ukazují, že tankování na orbitě má největší ekonomický efekt u opakovaných dopravních systémů – tedy v případě pravidelně a často se opakujících letů s vícenásobně použitelnými stroji. U jednorázových misí je přínos menší.

Navíc samotná technologie je stále náročná: Kryogenní paliva, jako je kapalný vodík a kapalný kyslík, se v mikrogravitaci špatně skladují, špatně přečerpávají a špatně sledují. NASA tyto technologie aktivně vyvíjí, ale provozně ověřené zatím nejsou.

Posádka Artemis II je zpátky na Zemi a je to zasloužený úspěch. Ale pokud se ptáme, jestli jsme blíž tomu, aby se Měsíc stal něčím víc než cílem příležitostných expedic, odpověď musí být opatrná. Boom nízké oběžné dráhy ukazuje, že vesmírná ekonomika funguje tam, kde se podaří snížit cenu a zvýšit frekvenci.

Měsíc je zatím bezedná jáma na peníze. Překonat ji pomůže jen kombinace strojů, technologií a postupů, které zatím ani z velké části nemáme postavené a vyzkoušené.

Postupně by se tak hranice naší „ekonomické zóny“ ve vesmíru mohla zase o něco posunout. Jestli ten posun bude dost velký na to, aby nás přenesl z oběžných drah, které mají Češi na kilometry blíže než k moři, o statisíce kilometrů dál až k Měsíci, to si dnes netroufáme jednoznačně říci. Ale fyzikálních důvodů k opatrnosti je víc než dost.