Recenze: Euforie se proměnila v úplně jiný seriál. Hrdinové už nejsou na střední

Auto se blíží k mexicko-americké hranici lemované kovovým plotem. Uprostřed pustiny vůz najíždí na dvojici kolejí, které mají sloužit k překonání této překážky mezi oběma státy. Hrdinka Rue však v úvodní scéně třetí řady seriálu Euforie, kterou lze nově vidět ve videotéce HBO Max, uvázne na vrcholku plotu, kam se díky tomuto improvizovanému „mostu“ dostala. A podobně se zasekli i tvůrci série, která se na obrazovky vrátila po dlouhé čtyřleté pauze.

Euforie se roku 2019 stala hitem. A bylo zřejmé, proč. Seriál podle izraelské předlohy připomínal jakési novodobé Beverly Hills 90210. V jádru šlo vlastně o teenagerskou soap operu, byť se její středoškolská vztahová dilemata odehrávala v dosti temnějším provedení. A pravěkému televiznímu žánru se dílo vymykalo i výraznou formální stránkou či množstvím penisů, které se bezostyšně kývaly na obrazovkách.

Seriál udělal hvězdu nejen z herečky Zendayi, která coby Rue opakovaně bojovala se svými nejistotami pomocí různých návykových substancí, ale také z Jacoba Elordiho či Sydney Sweeney. V první řadě fungovala Euforie skoro až jako nějaký trenažér dospívání v době sociálních sítí, rozmanitých druhů drog či nevázaného – a ne nutně hetero – sexu.

Zendaya v titulní roli byla průvodcem i vypravěčkou, která v každé části představovala jednu z postav a zároveň často rozebírala vlastní potíže. Už tehdy ale seriál místy narážel na limity. Na jedné straně přinášel obraz dospívání bez příkras, nevyhýbal se autentickému vyobrazení užívání drog i explicitnímu sexu včetně nejrůznějších praktik.

Přitom si ale tvůrci moc nelámali hlavu s psychologií postav, jejichž vztahová dynamika působila zcela nahodile. A nebylo to ani tak odrazem potřeby ukázat, jak mládež funguje spontánně či emočně, spíše šlo o naplnění konvencí žánru dark romance, které velí nechat hrdiny propadat do různých druhů problematických, tragických či toxických vztahů.

V první řadě byla Euforie stejnou měrou stylová a návyková jako lehce vyprázdněná. A už tehdy se projevoval rozpor mezi ambicí ukázat „dospělejší“ přístup k teenagerskému prostředí a nejistotou, jak vlastně chtějí autoři o vztazích či drogách vyprávět. Ve druhé řadě z roku 2022 se toto přelétavé, epizodické, neukotvené vyprávění už poněkud vyčerpalo. A nynější třetí řada se pochopitelně vydává jinudy.

Hrdinové už nejsou na střední škole, uběhlo pár let, které mohou být v tomto věku propastné – a tak je potřeba nás s postavami znovu seznámit. Což vede k ještě pomalejšímu tempu než v původní sérii.

Především se ale zásadně proměnil terén a sledujeme úplně jiný seriál. Dříve bylo zcela pochopitelné, proč Euforie tak uhranula mladé diváky. Ukazovala leccos z jejich životů „naplno“, nedávala soudící znaménka protagonistům na základě jejich tělesných proporcí či sexuálních preferencí, se spoustou věcí se šlo ztotožnit. I když chvílemi visely ve vzduchu otázky, nakolik je přítomnost nahoty podstatnou autorskou volbou a jak moc je nutné naplňovat maximu HBO, že bez penisu na obrazovce to není ten správný seriál.

Třetí řada se bohužel odehrává ve chvíli, kdy je Rue plně namočená do organizovaného drogového byznysu, čímž se většina kladů původních řad vytrácí. Najednou sledujeme krimi z prostředí kartelů a gangů, v němž se vedle ostřílených mafiánů pohybují i čerstvě dospělí protagonisté, kteří sem tak úplně nezapadají. Stejně jako nezapadají do dalších sfér dospělého života.

Obzvláště tristní je pohled na to, kam se vyvinula Cassie v podání Sydney Sweeney. Stala se z ní panička a instagramová karikatura, aniž by bylo zřejmé, jestli z ní tvůrci chtějí mít karikaturu a pokoušet se o satiru, nebo prostě jen potřebují výrazné scény, v nichž by postavy nadále mohly kroutit polonahým zadkem.

Zatímco v původním středoškolském balení Euforie podivně oscilovala na prahu dospělosti, nyní se naopak pokouší vpašovat nedospělé protagonisty do „dospělých“ žánrů. Dříve tvůrci uměli díky výrazným stylistickým prvkům – fantazijním představám či takzvanému bourání čtvrté zdi, to znamená vystupování z role a promlouvání přímo k divákům – zachytit těkavý a rozjitřený svět mládežnické mysli. Nyní už nabízejí jen prázdné obrázky ze světa pašování drog v útrobách či ze zoufalství instagramové pseudoslávy.

Třetí řada Euforie navíc přichází v době, která je přesycená různými satirami o nestandardním způsobu života, ať už stojí na kritickém vyobrazení bohatství a moci, či na různým způsobem výstředních protagonistech. A Euforie jako by se pokoušela si mezi podobnými díly marně najít své místo na slunci.

Kalifornského slunce tu sice svítí víc než dost, ale to, co nasvěcuje, už příliš podnětné a vzrušující není. První tři epizody působí spíše jako nekonečný prolog, který se pokouší roubovaně dát zase některé hrdiny dohromady a přimět je k nějakým interakcím.

Jestliže nahodilost byla největší slabinou už prvních řad, nyní je to skoro jediný modus operandi. Po relativně svižné úvodní dvacetiminutovce následují jen načančané tanečky okolo hrdinů, kteří už nám nemají co říct. A jen těžko si lze představit, že se to v dalších částech změní.