Článek
„Síla dvou nejsilnějších leteckých armád světa je bezpříkladná a neporazitelná (…) naše stíhačky a bombardéry útočí na cíle, jak se jim zlíbí.“
Slova amerického ministra obrany Petea Hegsetha odrážejí víc než jen bombastický styl současné americké vlády. Do značné míry odpovídají realitě.
Americká a izraelská převaha při akci proti Íránu byla mimořádná. Pro srovnání: v průběhu vietnamské války bylo vyrobeno 833 stíhacích bombardérů F-105. Severovietnamská armáda jich sestřelila 382 – tedy plných 47 procent. Celkem Spojené státy ztratily přes 1700 letadel. A například budoucí prezidentský kandidát John McCain byl jen jedním z několika set letců, kteří prošli zajetím a mučením.
Operace Epic Fury skýtá zásadně odlišný obrázek. Americké letectvo provedlo více než deset tisíc vzletů, ale pokud necháme stranou bezpilotní drony, zůstala tato masivní letecká kampaň téměř beze ztrát. Sestřel jediného stroje F-15E a poškození letounu F-35 probírala světová média jako zásadní zprávu.
Vedle drtivého vzdušného vítězství však o to více vynikají skromné politické výsledky války. Íránské politické vedení je i podle oficiální zprávy izraelské armády radikálnější než před pokusem o „změnu režimu“.
„Existují tři velká pokušení, na která narazí každý nový prezident a jeho vláda,“ komentoval tuto paradoxní situaci pro New York Times bývalý velitel amerických speciálních sil Stanley A. McChrystal.
Prvním jsou podle něj tajné operace výzvědných služeb.
Druhým chirurgicky přesné zásahy speciálních sil.
A do třetice je to „láska k letecké síle“.
Američtí prezidenti přitom nejsou jediní, na které působí podmanivým vlivem.
Doba velkého strachu a velkých nadějí
„Budete se bát, budete se děsit. Kdo by se nebál! Jen samotný pohled na letadlo dokáže vyvolat nezvladatelnou paniku. Normální život bude pod neustálou hrozbou smrti nemožný.“
Tato děsivá vize přišla na svět jen necelých 20 let poté, co bratří Wrightové podnikli svůj první let s letadlem těžším než vzduch. Autorem výroku byl italský generál a budoucí Mussoliniho první ministr letectví Giulio Douhet.
Muž, který dokázal vyděsit svět. Generál Giulio Douhet.
Jiní vojáci, jako Billy Mitchell v USA nebo Jan Smuts ve Velké Británii, už před ním poukázali na potenciál letadla překročit úlohu lehkého průzkumného prostředku a stát se nástrojem drtivých úderů v zázemí nepřítele. Byl to ale právě Douhet, kdo uchvátil imaginaci meziválečného světa.
„Není třeba zastřelit všechny ptáky z hejna,“ popisoval v brutální metafoře. „Nejefektivnější metodou je zničit jejich vajíčka a hnízda.“ Jinými slovy, je třeba útočit nejen na nepřátelské vojáky, ale i na nepřátelská města a jejich obyvatele: muže, ženy i děti.
Douhet vypracoval strategii útoků ve třech vlnách. První měla použít tříštivé bomby proti domům. Druhá zapálit trosky pomocí fosforových pum. A třetí vlna letadel měla bombami s jedovatými plyny napadnout záchranáře a hasiče. „Nekončící noční můra smrti a destrukce“ podle něj představovaly nejjistější prostředek, jak přimět národ ke kapitulaci.
Douhetovy temné vize měly dalekosáhlý vliv. „Běžný člověk by si měl uvědomit, že na zemi není síly, která by ho zachránila před bombardováním. Bombardér vždycky pronikne ke svému cíli,“ prohlásil ve slavné řeči britský premiér Stanley Baldwin v roce 1932. V jeho slovech se odrážel všeobecný strach z letecké války, který přispěl k ústupnosti západních mocností, politice appeasementu a navedl Londýn i Paříž na cestu k Mnichovské dohodě.
RAF proti Německu: „Školní třída upálená zaživa“
Douhetova doktrína přitom měla zásadní vliv i na to, jakým způsobem nakonec vedla válku proti Německu i samotná Velká Británie. Přesvědčení, že bombardování německých měst je cestou, jak srazit nacismus na kolena, přimělo Churchillovu vládu investovat obrovské prostředky do letecké ofenzivy proti Třetí říši.
Nutno dodat, že „kobercové bombardování“ bez ohledu na civilní ztráty bylo i východiskem z nouze: RAF si po počátečních neúspěších a vysokých ztrátách musela přiznat, že její bombardéry nejsou schopné přesných útoků proti cílům, jako jsou továrny. Historici dodnes vedou spory o to, jak výrazně bombardování německých měst přispělo k porážce Třetí říše a zda by nebylo účinnější investovat obrovské prostředky do jiné sféry válečného úsilí.
Taktika RAF v každém případě zhroucení nacistického Německa nepřinesla. Navíc si vyžádala ze strany britského vedení obrovské morální kompromisy. Jen při náletu na Hamburk v roce 1943 zahynulo 46 tisíc lidí a bylo zničeno 277 škol, 24 nemocnic a 58 kostelů.
Jak řekl autorovi článku Eberhard Renner, architekt, který jako chlapec přežil další ničivý nálet, tentokrát na Drážďany: „Možná díky tomu válka skončila o pár dní dřív. Ale skutečně to stálo za to, že skoro všichni spolužáci z mojí třídy uhořeli zaživa?“
Zničené Drážďany.
Vietnam: bombami do doby kamenné
Přestože několikaleté masivní bombardování nezlomilo morálku nacistického Německa, pokusila se americká vláda stejný recept zopakovat o zhruba dvě desetiletí později. V roce 1965 letecké jednotky USA zahájily operaci Valící se hrom. „Než abychom s nimi jednali, zabombardujeme Vietnam do doby kamenné,“ použil generál Curtis LeMay obrat, ke kterému se aktuálně vrátila i Trumpova vláda.
Cíle tři a půl roku trvajících masivních náletů se v mnohém podobaly tomu, čím hrozil v rámci „zničení civilizace“ Íránu i Donald Trump: vedle vojenských kapacit to byly také elektrárny, silnice a mosty. Tlak, který měl podle plánů velitelství amerického letectva dostat chudou zemi na kolena.
„Měli představu, že letecká síla je rozhodující. A chtěli její možnosti prokázat,“ hodnotí iluze leteckých generálů bývalý voják a diplomat Jack A. Sulser. Severní Vietnam ale odolal, přestože na opravě škod po náletech pracovalo často až půl milionu lidí.
Sliby leteckých maršálů se nenaplnily ani v případě tzv. Ho Či Minovy stezky, klíčové zásobovací linie, přes kterou armáda komunistického severu zásobovala jednotky v Jižním Vietnamu. Americké letectvo tvrdilo, že ji dokáže přetnout, a to i za pomoci řady senzorů, které měly letecké svazy informovat o jakémkoliv pohybu v jejím okolí. Došlo i na čidla amoniaku, která měla reagovat na lidskou moč.
Severovietnamské jednotky si ale dokázaly s americkou vzdušnou převahou poradit a mimo jiné obelstít čidla amoniaku pomocí nádob se zvířecí močí. Ho Či Minova stezka fungovat nepřestala. „Byla to z naší strany mylná kalkulace. Podcenili jsme jejich odhodlání. Prostě bojovali dál bez ohledu na ztráty,“ dodává Sulser.
Srbsko, 1999: sporné vítězství
Totéž platí i o epizodě, která se někdy mylně označuje za důkaz, že i čistě letecká kampaň může vynutit kapitulaci nepřítele. V roce 1999 letecké jednotky NATO dva a půl měsíce bombardovaly srbské cíle, aby vládu Slobodana Miloševiče přiměly ustoupit ohledně Kosova a zločinů proti lidskosti páchaných v této odštěpenecké provincii.
Bělehrad sice nakonec skutečně couvl. Historici ale poukazují na to, že k jeho kapitulaci kromě samotných náletů výrazně přispěla i hrozba invaze pozemních sil.
Obavy ze srbské protiletecké obrany navíc nutily piloty NATO operovat ve výškách minimálně 4500 metrů. To podle kritiků vedlo k menší přesnosti zásahů a tedy i ke ztrátám mezi civilním obyvatelstvem.
Podle investigace listu Guardian se navzdory tisícovkám vzletů podařilo zničit nebo poškodit jen třináct ze tří set srbských tanků v Kosovu.
Zesílené pokušení
„Pokud máte v ruce kladivo, všechny problémy začnou vypadat jako hřebíky,“ řekl slavný americký psycholog Abraham Maslow. V posledních letech dodal technologický vývoj americkým prezidentům pádná „kladiva“ v podobě nových možností letecké války. A spolu s nimi i nutkání je použít.
Technologie stealth, která výrazně snižuje riziko odhalení nepřátelskými radary a dříve byla vyhrazená hrstce speciálních strojů, se stala součástí běžné výbavy bojových letounů páté generace.
Prudce narostl podíl používané tzv. „přesné munice“. Během operace Pouštní bouře tvořily přesně naváděné střely a bomby jen asi 7-9 % použitých zbraní. V operaci Irácká svoboda v roce 2003 už to bylo okolo 60 %. Během kampaně Epic Fury tento podíl zřejmě ještě narostl.
Letecká válka nyní v očích amerických prezidentů opět slibuje to, co už několikrát v minulosti: drtivý účinek s minimálními vlastními ztrátami. V případě Íránu to jasně ukázal izraelský úder proti tamní protiletecké obraně v říjnu 2024, který odhalil její bezmoc vůči americko-izraelské koalici. Drtivou převahu protivníků teheránského režimu jasně prokázala i tzv. dvanáctidenní válka v červnu loňského roku.
Navzdory tomu však ani operace Epic Fury dosud nepřinesla úplnou porážku Íránu čistě za pomoci leteckých úderů, natož aby způsobila pád tamního režimu.
„Experiment, který trvá už století, ukázal, že musíte opravdu dobře znát protivníka, abyste mu bombardováním zasadili citelnou ránu,“ shrnuje dosavadní dějiny leteckých válek Tamis Davis Biddleová z United States Army War College.
