Možný válečný zločin USA: Ani o odříznuté zemi už nelze snadno lhát

Íránská veřejnost je už přes měsíc bez internetu. Připojení zůstává od prvních amerických a izraelských úderů 28. února někde kolem 1 % předválečného provozu. Podle organizace NetBlocks, která se zabývá kybernetickými hrozbami a monitoringem internetových blackoutů, jde o globálně bezprecedentní situaci. Žádný jiný stát dosud celou svou zemi na tak dlouho a tak důkladně od internetu neodpojil.

Pro místní to mimo jiných problémů znamená odříznutí od okolního světa a nemožnost vykouknout z režimem kontrolovaného informačního systému. Pro zbytek světa zase obrovskou překážku při snaze zjišťovat, co se děje uvnitř. I ti nejlépe zorientovaní experti na Írán upozorňují, že do země mají tak omezený vhled, že se jim na základní otázky ohledně dění v zemi a reakcí společnosti na útoky odpovídá velmi těžko.

Že ani takto tuhá informační bariéra není úplně nepropustná, se ovšem ukázalo už při posledním internetovém blackoutu doprovázejícím lednové protirežimní protesty. Brutální povahu jejich potlačení se Teherán snažil ututlat, ale stejně se do světa dostaly fotky mrtvých, svědectví přeživších o palbě do davů i zprávy zdravotníků o systematickém zatajování počtu obětí, kterých podle odhadů mohlo být až přes 30 tisíc.

To ostatně není moc překvapivé. Nikdo nemohl čekat, že něco tak obrovského se může podařit zcela zatajit.

Vskutku překvapivý příběh ukazující na sílu a možnosti pátrání po realitě čistě na základě otevřených zdrojů se však odehrál až o několik týdnů později. Začal zprávami Teheránu o údajném americkém zásahu školy v městě Minab. Jak skončí, sice ještě nevíme, dostupné informace jsou nicméně pozoruhodně detailní – a všechny naznačují, že USA v Minabu spáchaly jeden z nejhorších útoků na civilisty za několik dekád. Byť velmi pravděpodobně neúmyslně kvůli zastaralým datům.

K zásahu budovy školy došlo hned v první den americko-izraelských úderů 28. února. Tentýž den o tom informovala íránská státní média, která posléze uváděla různé údaje o počtu mrtvých, pohybující se kolem 160-170 lidí, z nichž většinu měly tvořit děti.

Zpočátku šlo vzhledem k povaze íránských státních médií o nevěrohodnou zprávu, která bez dalších důkazů neměla velkou hodnotu. Informační mlha války se ale rychle začala trhat.

Nejdřív se poměrně snadno vyjasnilo, že škola skutečně dostala zásah. Její poloha je snadno dohledatelná a škola měla i webové stránky, kde byla nahraná spousta obrazového materiálu z jejího areálu. Na internet se rychle dostaly záběry ze záchranné akce, které ukazovaly zasaženou školu zvnějšku i zevnitř (samozřejmě tomu významně pomohlo, že část záběrů ochotně vysílala i státní média). Pravost záběrů se typicky ověřuje srovnáním se staršími záběry z místa, kontrolovat se dá i správnost proporcí budov, vzdáleností od sebe, přítomnosti orientačních bodů či dokonce podle délky stínů prozrazujících časové ukotvení.

Například tento záběr zničené učebny v chlapecké části školy novináři z Reuters ověřili díky srovnání s fotkami výkresů dětí na zdech, jejich fotografie se podařilo načíst v archivované verzi webových stránek školy. A takhle bychom mohli pokračovat dalšími příklady.

Důležité nicméně je, že hodně záběrů ukazujících škody bylo jasně pravých.

Zapeklitější to bylo s otázkou, kdo školu zasáhl.

K jejímu zodpovězení je nejlepší mít video přímo z útoku, ze kterého by bylo možné přímo rozpoznat typ použité munice, nebo alespoň ověřené záběry jejích trosek. Nic takového ale nějakou dobu k dispozici nebylo. Už začátkem března se nicméně do médií a na internet dostaly alespoň satelitní snímky od komerčních společností, které přinesly částečná vodítka.

Bylo z nich totiž patrné, že škola a sousední areál vojenské základny revolučních gard se staly terčem precizně cíleného útoku přímo na budovy. Bylo také vidět, že škody na budově školy jsou příliš velké na to, aby je mohla způsobit například íránská raketa protivzdušné obrany. Už zkraje března proto experti na zbraně prohlašovali, že přestože je to zatím neprůkazné, jako nejpravděpodobnější vysvětlení se zdá být zpackaný americký nebo izraelský úder. Zatímco Izrael uvedl, že o útocích v této oblasti nic neví, americká armáda sama vyznačila polohu města Minab na mapu zasažených lokací v prvních 100 hodinách války.

Tou dobou se také už nabídlo možné vysvětlení, proč by USA mohly na školu zaútočit. Budova je totiž v současnosti jasně značená jako škola i v obyčejných online mapách, ale v minulosti byla součástí vojenského areálu. Nejpozději v roce 2016 byla ale podle historických satelitních snímků od základny oddělena plotem a až pak začala fungovat jako škola.

Došlo tedy k tomu, že informace o zřízení školy ani po mnoha letech nedoputovala k americkým plánovačům vojenského úderu a škola byla vybombardována cíleným útokem v domnění, že jde o součást vojenské infrastruktury? Lepší vysvětlení se nenabízelo.

A to i přesto, že podobných škol, zřízených přímo vzdělávací sítí revolučních gard, je podle zjištění agentury Reuters na oficiálním seznamu dostupném na webu 59. Zasažená škola byla v seznamu přímo jmenována i s adresou a fotkami tamních dětí.

Škola a přilehlé hřiště jsou zřetelně značené například i v aplikaci mapy.cz:

V době, kdy tyto informace a spekulace nad možným vysvětlením tragédie začaly vyplouvat na povrch, americký ministr obrany Pete Hegseth prohlásil, že USA nikdy nemíří na civilisty, nicméně potvrdil, že armáda záležitost vyšetřuje.

Toto vše se stihlo odehrát za pouhých pět dní, mezi 28. únorem a 4. březnem.

Den předtím se ve městě konal pohřeb, na kterém byly vidět rakve dětské velikosti, truchlící lidé s fotkami obětí a na satelitních snímcích byly zachyceny desítky nových hrobů.

Počet a identita obětí jsou nicméně dosud z velké části neověřené. S jistotou víme jen to, že na místě byly oběti včetně dětí, což vyplynulo už z ověřených fotek a videí ze záchranné akce.

„Viděli jsme těla uvězněná pod troskami. Na některých záběrech jsme viděli i utržené ruce,“ řekla k tomu novinářka Merlyn Thomas z investigativní buňky BBC Verify. Jejímu týmu se podařilo najít také tři jména z údajného seznamu obětí sdíleného íránskými médii na záběrech z pohřbu, kde byly na některých rakvích vidět fotky se jmény dětí.

Ví se také, že škola měla podle oficiálních dat ministerstva 264 žáků a žákyň a že v den útoku byla v provozu. O moc dál se ale v ověřování počtu obětí zatím nikdo nedostal (jmen je už známých víc, ale pořád jde o jednotlivce).

5. března přišla agentura Reuters se zprávou, že podle jejích dvou zdrojů se američtí vyšetřovatelé domnívají, že na vině skutečně jsou Spojené státy. Americký prezident Donald Trump přitom ještě 7. března tvrdil, že podle toho, co viděl, je za útok zodpovědný Írán, který je s jeho municí „velmi nepřesný“.

Velký posun přišel následující den, kdy íránská média zveřejnila video bezprostředně zachycující okamžik dopadu rakety, která vypadá přesně jako americký Tomahawk, na přilehlou vojenskou základnu (na Tomahawky ukazovaly i dřívější fotky trosek raket, u nichž ale nešlo ověřit, že jsou skutečně z daného místa). Konkrétní příklad, jak přesně se dá z jednoho videa určit oblast možného dopadu, si můžete prohlédnout například tady.

Posléze se videí objevilo ještě několik. Žádné z nich sice přímo neukazuje dopad rakety na školu, už první ale potvrdilo, že na vojenskou základnu dopadla americká raketa, zatímco z místa, kde stojí škola, se už zvedal dým. V kombinaci s ostatními informacemi o povaze škod se tak zdálo být už skoro jisté, že škola byla zničena přesně mířeným americkým úderem.

Trump přesto ještě 9. března před novináři prohlašoval, že za útok je „pravděpodobně zodpovědný Írán“. I Teherán podle něj mohl vypálit americké rakety Tomahawk, protože je prý měl k dispozici. Když na něj ale novináři zatlačili, přiznal, že o případu nemá dost informací.

„Pane prezidente, vy jste právě naznačil, že Írán se nějakým způsobem dostal k Tomahawku a pak s ním v první den války vybombardoval vlastní základní školu. Jste jediný z celé vlády, kdo to říká. Jinak mluvil i váš ministr obrany, když na otázku odpovídal vám přes rameno na palubě vašeho letadla. Proč?“ zněla otázka novináře.

„Protože o tom nevím dost. Vím jen to, že se to vyšetřuje. Tomahawky ale používají i jiné národy. Kupují si je od nás. Samozřejmě jsem ale připravený přijmout jakýkoliv závěr vyšetřování,“ zněla Trumpova odpověď.

Zhruba o týden později přišel britský The Guardian se zprávou, odvolávající se na své zdroje, podle nichž se Trump nejprve skutečně dostal k informaci, že podle CIA pravděpodobně nešlo o americkou raketu. CIA potom během 24 hodin měla po analýze dalších videí svůj původní posudek označit za chybný. Není ale jasné, v jakém čase se Trump k těmto informacím měl dostávat.

„Dávat Trumpovi předběžné informace je nebezpečné, protože on z toho pak může udělat totální trapas,“ řekl k tomu Guardianu nejmenovaný bývalý důstojník CIA.

Zpátky ale k Minabu.

Podle článků New York Times (NYT) a CNN z 11. března zdroje seznámené s průběhem amerického vyšetřování potvrdily, že předběžné výsledky ukazují na americký zásah způsobený zastaralými daty. Konkrétně mělo dojít k tomu, že velení budovu školy zvolilo jako cíl na základě neaktualizovaného seznamu cílů dodaného vojenskou zpravodajskou službou (DIA).

Nad rámec toho se dosud objevila ještě hromada detailů a neustále se přidávají další. Přibylo ověřených fotek a videí ukazujících škody a záchrannou akci. Média přinesla i velmi konkrétní svědectví rodičů obětí i s jejich jmény, fotkami a popisy okolností nálezu jejich těl.

Analýza investigativní skupiny Bellingcat po zhodnocení všech videí dochází k závěru, že nejen podle informací od svědků a médií, ale i podle solárních dat z videí to vypadá, že komplex byl zasažen nejméně dvakrát s nejméně hodinovým časovým odstupem. První úder měl přijít asi hodinu po začátku americké vojenské akce.

Řeší se také, jak se mohlo stát, že data nebyla aktualizována, a do jaké míry za to může, nebo nemůže využívání umělé inteligence americkou armádou.

Jinými slovy, s přibývajícím časem jen přibývá důkazního materiálu o americkém pochybení a čeká se jen na to, jak se k tomu americká armáda a Washington postaví. Vyšetřování ještě nebylo ukončeno a se 100% jistotou nemůžeme vyloučit, že se ještě objeví něco, co výše popsanou verzi příběhu přepíše. Že by šlo ale o něco zásadního, co úplně změní hlavní závěry, je mírně řečeno hodně nepravděpodobné. Pokud by se z viny americká armáda chtěla „vykroutit“, musela by předložit velmi silné důkazy.

Znovu se tak ukazuje, že v moderní době můžou opravdu téměř všichni vidět téměř kamkoliv a že schopní pátrači v otevřených zdrojích mohou v mnoha ohledech šlapat na paty analytikům zpravodajských služeb. Ani Írán, odpojený od internetu, není výjimkou.

Otázkou zůstává, jak se celý případ uzavře. Právní hledisko pro Seznam Zprávy přiblížil Petr Stejskal z Centra pro mezinárodní humanitární a operační právo při Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, podle kterého případ není vůbec jednoznačný a nabízí se několik variant řešení.

Pokud vyšetřování oficiálně uzná, že za útok jsou odpovědné USA, bude se zaprvé řešit, jestli při něm došlo k porušení mezinárodního humanitárního práva (MHP). To stanovuje, že předmětem vojenského úderu mohou být jen vojenské objekty a těm, kdo plánují útoky, stanovuje povinnost „učinit vše proveditelné“, aby ověřili, že cíle nejsou civilní. Právo přitom sice bere v potaz, že ověření se musí nějak přizpůsobit „realitě operačního prostředí“, která limituje dostupný čas i zdroje, mimo jiné ale podle Stejskala přímo vyžaduje, aby byly údaje o cíli „přiměřeně aktuální“.

Ověřovací proces, který neodhalil civilní povahu objektu, jehož oddělení od vojenského areálu lze zjistit i z otevřených zdrojů, podle Stejskala tyto standardy pravděpodobně nesplní. Uznání porušení MHP nicméně automaticky neznamená i spáchání válečného zločinu. Ten je totiž vysloveně závažným porušením MHP a je u něj potřeba také prokázat konkrétním lidem úmysl. I za „pouhé“ porušení MHP nicméně odpovědný stát může sám viníka nebo viníky potrestat.

Pokud by vyšetřování ukázalo, že byl spáchán přímo válečný zločin, pořád budou mít primární odpovědnost za potrestání viníka USA. Až v momentě, kdy by trestní spravedlnost nebyla uplatněna na národní úrovni, můžou do hry teoreticky vstoupit mezinárodní mechanismy. Írán ani USA ovšem nejsou smluvními stranami Římského statutu, kterým je dána jurisdikce Mezinárodního trestního soudu, a ve zkratce řečeno, je nepravděpodobné, že by v tomto případě mohlo dojít k efektivnímu mezinárodnímu stíhání.