Článek
Po výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině v roce 1986 zakryl ocelovo-betonový sarkofág to, co po ní zbylo. Nyní hrozí, že se jeho část zhroutí, a kvůli poškození nového krytu ruskými drony může dojít k úniku radioaktivního prachu, varuje ekologická organizace Greenpeace.
Vladimír Wagner z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd v rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, co přesně by se v takovém případě v elektrárně stalo a jaké by byly následky.
Zpráva Greenpeace upozorňuje na určité riziko při zřícení části staršího ochranného sarkofágu. Jak velké nebezpečí ve skutečnosti hrozí?
Určitě to není nic, čeho se měli čeští obyvatelé obávat, a v principu ani ti ukrajinští. V takovém scénáři, který zpráva Greenpeace naznačuje, by se mohla radioaktivní kontaminace dostat do bezprostředního okolí elektrárny, ale ne nikam dál. Předpokládám, že Greenpeace zprávu vydali u příležitosti výročí výbuchu v Černobylu - ale tohle riziko se neobjevilo najednou, je tam dlouhodobě.
Od dokončení původního sarkofágu už uplynulo téměř 40 let, budoval se ve značném spěchu a v náročných podmínkách. Vyskytují se tam tak nestabilní části a ví se o nich už řadu let. Jejich stav se může postupem času zhoršovat, ale to není nic, co by bylo bezprostřední hrozbou.
Člověk si to může představit, jako když skalní stěna není zpevněná a hrozí spad kamení na silnici. Je tam určité riziko a pochopitelně je potřeba být ve střehu, ale není to věc, která by se měla stát každým dnem.
Situace se tedy nedá nijak srovnávat s výbuchem v roce 1986?
To absolutně ne. I starší ze sarkofágů značně redukoval jakékoli ohrožení a narušení nového není velké. To znamená, že teoretický únik by byl opravdu malý.
To, co se stalo před 40 lety, byl parní výbuch, který způsobila probíhající štěpná řetězová reakce. Při ní se uvolňovalo obrovské množství tepla, vznikala tam velmi vysoká teplota. K ničemu takovému dnes nemůže dojít. Ve zničeném reaktoru jsou sice zbytky aktivní zóny a kontaminovaný prach, ale překryly je zbytky budovy a masa starého sarkofágu.
Jak situaci ovlivnil nálet ruského dronu loni v únoru?
Přes díru v novém sarkofágu, kterou dron způsobil, udělali „záplatu“. Dovnitř tedy neteče voda. Je pořád uzavřený a utěsněný, i když ne hermeticky. Hermetické uzavření umožňují dvě stěny ochranného obalu, mezi kterými je podtlak. Ten zajišťuje, že i když dojde k narušení stěny, vzduch se bude nasávat dovnitř místo, aby proudil ven. Ačkoli je u nového krytu tato funkce porušená, většinu ze svého ochranného potenciálu stále uplatňuje.
Co by se tedy stalo, pokud by ke zřícení části vnitřního sarkofágu opravdu došlo?
Prach by se rozvířil, ale zřejmě ani ne příliš vysoko, protože je hodně usazený. Jeho malé množství, které by se dostalo ven provizorně zakrytou dírou po dronovém útoku, by kontaminovalo jen bezprostřední okolí elektrárny. Není tam nic, co by vybuchlo.
Je to, jako když rozvíříte prach v pokoji. Na chvíli se v blízkém okolí dostane do ovzduší, ale když není vítr, zase si velice rychle sedne. Aby vzduch zanesl prach někam dál od elektrárny, musela by při jeho rozvíření řádit vichřice.
Mohlo by ke zřícení dojít i samovolně?
To jistě, proto je v plánu likvidace nestabilních částí. Uvnitř nového krytu jsou jeřáby i laboratoře, které mají na starost rozebrání starého sarkofágu. Aby ale mohly probíhat práce uvnitř, musel by být nový kryt v pořádku. Na projektu jeho opravy se teprve pracuje.
Problémem také je, že se konstrukce starého sarkofágu špatně kontroluje, protože jde o silně radioaktivní prostory. Samovolné zřícení je tedy věc, která se nedá předpovědět.
Jak ochranné pláště po výbuchu v roce 1986 vlastně vznikly?
Starší sarkofág postavili po výbuchu narychlo a nebyl úplně hermetický. Pršelo do něj, dostávala se tam vlhkost a nebyl úplně oddělený od životního prostředí. Zabraňoval tomu, aby se radioaktivní látky dostávaly ven ve větším množství, ale bezprostřední okolí úplně chráněno nebylo.
Proto před zhruba 15 lety začala s pomocí Evropské banky pro obnovu a rozvoj stavba nového sarkofágu, která se dokončila v roce 2019. Ten hermeticky uzavřel prostor se zničeným krytem a zajistil, že se látky za žádných okolností nedostanou zevnitř ven.
Ukrajina se pak snažila celou oblast revitalizovat.
Mělo dojít k otevření oblasti pro turistiku, z části města Pripjať a elektrárny měl vzniknout památník celé události. V okolí černobylské oblasti se navíc rozkládá pestrá příroda a největší evropský prales. Mohli by tam jezdit zájemci o historii havárie a také obdivovatelé přírodních krás. V bezprostřední blízkosti elektrárny se na menší části zasaženého území obnovily i průmyslové činnosti, stavěly se fotovoltaické elektrárny a úložiště pro vyhořelý jaderný odpad.
Celý projekt revitalizace měl dobré startovací podmínky, protože to zároveň bylo v době, kdy vyšel seriál Černobyl, který mohl turistice hodně pomoci a přinést do oblasti finance. Jenže to padlo, protože přišla pandemie covidu-19.
A pak ruská invaze.
A ta zpozdila úplně všechno. Dá se spekulovat o tom, že kdyby nezačala válka, tak by na místě už s největší pravděpodobností intenzivně probíhalo rozebírání zmíněných nestabilních částí starého sarkofágu. Celé se to posunulo, protože během invaze se žádné z potřebných oprav dělat nedaly, a pak se znovu musely obnovovat veškeré licence nutné pro povolení práce s radioaktivitou. Všechno se muselo znovu zkontrolovat, takže tam začínají trochu od nuly. Nedá se říct, že by touhle dobou byly nestabilní části už pryč - práce by zřejmě stále probíhaly, ale byly by rozhodně dál, než jsou teď.
Jak může pomoci zbytek Evropy?
Evropa by měla pomoci při opravách, finančně i odbornou pomocí, právě to je opravdu klíčové. Je také třeba, aby Evropa jasně trvala na tom, že zásadní červená linie, která by se neměla překračovat, je posílání dronů a raket na jaderná zařízení.
Jenže zajistit to, aby Rusové přestali na Ukrajinu posílat drony, s tím asi Evropa nepomůže. Riziko, že nějaký další opět zasáhne ochranný kryt, úplně vyloučit nelze. Abychom jej vyloučit mohli, museli bychom zastavit válku.
