Recenze: Jsem buran. Leoš Mareš se otevírá v novém dokumentu

Třídílná dokumentární série Leoš, kterou lze nově vidět ve videotéce Oneplay, slibuje divákům otevřený pohled na jednoho z nejúspěšnějších českých moderátorů a influencerů Leoše Mareše. Muž, který byl od počátků své kariéry v rádiu Evropa 2 známý dovedností prodat sám sebe, se dnes nepochybně dostal do fáze, kdy je schopen sebereflexe. Z hejska, jenž kdysi dráždil diváky i mnoho kolegů z branže, se stal člověk požívající jistý respekt. A navíc má nepopiratelné charisma.

„Jsem buran, kterej si hraje na to, že není,“ říká Mareš v jedné ze sebezpytných pasáží, kterých v novém dokumentárním portrétu není málo. Protagonista často připomíná, že je jen kluk z Berouna, který se odmalička toužil proslavit. Což se mu víc než povedlo.

Nejenže se z lokálních okresních diskoték dostal na pódia populárních soutěží jako Český slavík či Česko hledá SuperStar, kde jeho moderování sledovaly miliony diváků, ale už coby dvacátník byl Mareš tím, kdo v českém showbyznysu nastavoval standardy. Možná si to tehdy ani plně neuvědomoval, ale tím, že na sebe oblékl obří bílý kožich, automaticky zvedl cenovku vstupenek, které za něj diváci byli ochotni zaplatit. Stejně působilo rozhodnutí pořídit si po prvním velkém úspěchu při moderování Českého slavíka červené Ferrari.

Díky tomu, co působilo rozmařile a sebestředně, ze sebe Mareš udělal „značku“. A byl tím, kdo uzavíral první velké smlouvy i posouval některé normy v tuzemském prostředí. Což dokument umí připomenout jak ústy protagonisty, tak pohledem lidí z branže či analytiků.

Režisér Braňo Holiček a jeho tým efektně pracují se střihem, usazují „mluvící hlavy“ do pečlivě aranžovaných interiérů, zkrátka zdatně imitují mainstreamový dokumentaristický standard podobných portrétních počinů z produkce Netflixu. Jen je otázka, nakolik vlastně odhalují o Marešovi něco nového a nakolik zvolené postupy přinášejí víc než relativně svižné tempo. Například neustálé nastřihávání chvilek před velkým Marešovým koncertem sugeruje, že během té show se posléze stane něco mimořádného. Ale podobná satisfakce pak nepřichází.

Kamera umí spočinout na Marešově tváři dostatečně dlouho i ve chvílích, kdy je mu nepříjemně, kdy jím zmítají emoce – už proto, že některé pasáže se natáčely záhy po smrti jeho dlouholetého kolegy z rozhlasu Patrika Hezuckého. A je cítit, že zpovídaný má potřebu se otevřít, říci, co se u něj odehrává. Jenže zároveň také v těchto momentech dovede „moderovat“, nebo si možná neumí pomoci a jako by nadále vytvářel svůj sebeobraz. Byť tentokrát takový, jaký se hodí k jeho věku.

„Já se pořád bojím, že někdo odhalí, že nic neumím,“ zní v různých variacích jako mantra věta, kterou Mareš pronáší. A už kontrasty pečlivě nasvícených a naaranžovaných prostředí dneška a zrnitých amatérských archivních záběrů z 90. let minulého století naznačují, že tato nejistota v něm třímala vždy, jen ji pokaždé projevoval jinak. Jako mladík na Evropě 2 způsobem, který ho málem stál místo. Do velkých detailů ovšem nikdo nejde, jeho počínání si diváci mohou představit třeba na základě záběru, v němž Mareš usedá do podřepu za mikrofon, do něhož zrovna kolegyně hovoří, a předstírá, že jde o jeho penis.

Spojení s Patrikem Hezuckým původně začalo jako pokus zkrotit problematického moderátora, který byl tehdy neřízenou střelou. Stalo se z toho 28 sezon odvysílaných ranních show, což je v rozhlasovém prostředí něco bezprecedentního.

Minisérie zachycuje Marešovu pracovitost. Po třech dekádách, vyprodaných pražských O2 arenách a dalších úspěších dál jezdí potmě do rádia, zdraví z okna stejnou popelářskou partu.

Přesto stále zůstává ústřední otázka: Nakolik filmaři točí to, co by o sobě chtěl vidět sám Leoš Mareš, toto pondělí slavící padesátiny, a nakolik se jim daří proniknout pod povrch.

Portrét o člověku, který se živí sebeprezentací, logicky mnohem snáze navodí dojem otevřenosti. Z natáčeného není potřeba dolovat odpovědi, sám přichází s pochybnostmi, mluví o tom, že se nikdy nepovažoval za zpěváka, byť během krátké tvůrčí kariéry získal slavíka za Objev roku a Skokana roku. Ale to všechno jsou celkem známé věci a Mareš své dovednosti uváděl do patřičných mezí už v době, kdy své deklamované říkanky skládal. Věděl, že vyprodané sály nejsou známkou kvality, ale popularity.

Po první epizodě novinka působí polovičatě. Je dobře sestříhaná, hezky se na ni dívá. Ale vlastně nejde příliš pod povrch. Navzdory upřímně působícím momentům z úst Leoše Mareše či jeho rodiny navozuje dojem, že by klidně mohlo jít o další, byť docela sofistikované promo.