Šicí stroj objevila v New Yorku. Umělkyně vyšívá osobité obrazy o mateřství

Všechno je ale v naprostém pořádku. Umělkyně Lucie Rosická našla osobitý, nesentimentální způsob, jak vystihnout rozpoložení matky pečující o malé dítě.

Její výstava nazvaná Laundromat: Program pro jemné zacházení proměnila pražskou Trafo Gallery nejen ve veřejnou prádelnu, ale také v koupelnu a tajemnou, erotikou nabitou svatyni. Přehlídka potrvá do 14. června.

Rosická není aktivistkou, a tak předkládaná díla neosočují, neotřásají ani neotvírají otázku, co s tím. Přiléhavě a také přitažlivě ukazují přehlíženou realitu náročnosti mateřské péče. Zdůrazňují téma tělesnosti, které je pro počátek mateřství nepominutelné: Je to období kojení, intenzivního mazlení, neustálého převlékání, omývání i trpělivého strnutí – když dítě po dlouhém uspávání konečně dřímá v náručí.

Pro vyjádření tělesnosti autorka používá příhodný materiál: Hebký satén, barvou podobný kůži, vycpává a prošívá. Vznikají tak reliéfní „kresby“, které působí lehce a měkce. Nit vedená ručně pohyblivým šicím strojem je stejně tenká jako stopa tužky. Ideální pro „deníkové“ záznamy.

Vyšívané obrazy v holešovické galerii začínají autoportréty. Tváře v nadživotní velikosti nesou stopy nevyspání a vyčerpanosti. Na obrazech se opakovaně objevují záměrné chyby, „glitche“, které určitý motiv obrazu deformují. Tím se výjev stává neostrým a čitelný začíná být teprve při větším odstupu.

„Glitch se pro autorku stává symbolem únavy a ztráty jednotnosti vlastního těla – rozkmitané, nejednotné osoby, která je zároveň matkou, umělkyní, manželkou, milenkou, dcerou,“ uvádí kurátor pražské výstavy Thom Oosterhof.

Podle něj je důležité i to, že glitch nelze identifikovat zblízka, že působí jako zmatek čar či chyba. „Teprve zdálky, s odstupem, jsme schopni číst celek a porozumět situaci. Podobně jako v životě,“ dodává.

Na dvojici obrazů nazvaných Baby Fever matka odevzdaně dřepí na vydlážděné podlaze a kolem ní se pinoží batolata. Na rozdíl od ženy, která je stejně jako všechny ostatní ženské postavy autoportrétem, jsou děti schematické, jako by matka už nerozeznávala mezi skutečností a svou představou, mezi současným okamžikem a chvílí před deseti minutami, před hodinou či minulou noc. Stejné situace na stejném místě se s dítětem neustále opakují. Tak proč to vůbec registrovat?

Batolata, vyšitá na obraze i v podobě třírozměrných objektů, se zdají být v jeden okamžik výstavy všude: Po čtyřech lezou na podlaze, pultu, po zdi a také – s možným odkazem na Mimina Davida Černého – po sloupech galerie. Jedno přes druhé vylézají dokonce i z pračky.

Nálada výstavy se přesto proměňuje. Dítě zůstává stranou, je anonymní, jako by na něm nebylo co řešit, co zpochybňovat: Samozřejmě že pro matku je vším, že pro něj udělá téměř cokoli. Ale jak se při tom cítí, jak to snáší, jak ji to proměňuje?

Rosická od počátku své tvorby zobrazuje nahotu, intimitu, ženskou péči o tělo. „Spíše než na krásu ráda poukazuji na nehezkost a přirozenost, která je součástí každé ženy. Kladu si otázku, proč si holíme nohy a trháme obočí. Baví mě banální představa toho, že bychom se staraly o chlupy na nohou se stejnou intenzitou, s jakou se staráme o řasy,“ řekla pro časopis Czechdesign před třemi lety, tedy ještě před narozením syna.

Mateřství dalo zobrazované nahotě jiný smysl. Unavená, stereotypem ubitá matka hledí do zrcadla zkoumavě, jako by hledala, kým je. Ujišťuje se, že se nerozpustila, nezdětinštěla, hledá v sobě novou vášeň a nachází možná dospělejší ženu. Často utahanou, ale sem tam znovu žádostivou, překvapenou znovunabývaným, možná o píď pevnějším sebevědomím.

„Tušila jsem, že s porodem se spousta věcí změní. Ale vůbec jsem nečekala, jak moc mateřství všechno akceleruje. Ve mně, v kariéře, v životě. Otevřelo ve mně úplně nový jazyk; způsob vyjadřování, který jsem doposud neznala a kterým můžu nyní mluvit skrze umění, dostávat do něj něco silnějšího,“ doplnila Rosická pro magazín Selected.

Tvorba je pro Lucii Rosickou zjevně naplňující. I když ji po porodu nečekaně zasáhl starý problém, který měla za vyřešený a umělecky taktéž zpracovaný, konkrétně porucha příjmu potravy, nakonec se jí podařilo najít harmonii mezi péčí o syna a uměleckou realizací.

O tom, že terapie uměním může přinést silnou výpověď, svědčí práce umělkyně velmi odlišné, a přece vnitřně blízké. O dvě generace starší Libuše Jarcovjáková fotografovala svou matku, o kterou pečovala před její smrtí. Také její díla jsou intimní, hodně tělesná, autentická, až naturalistická. Také Jarcovjáková v tvorbě nacházela vyrovnání se s nelehkou situací a často se vyjadřovala autoportrétem.

S fotografkou mezinárodního renomé má Rosická společný i velmi otevřený přístup k nahotě. Textilní výtvarnice to připisuje svým rodičům, kteří sbírají erotické umění, jež budoucí umělkyni od dětství doma obklopovalo.

„Na začátku jsem se hodně setkávala s reakcemi, že jsou moje obrazy vulgární. Tehdy jsem v sobě neměla ještě srovnané, že to jsou autoportréty, styděla jsem se a bála jsem se to přiznat. Lidé mě osočovali, že dělám hezké hubené holčičky, které pózují pro mužské oko. Bylo to pro mě celkem zraňující, protože jsem na obrazech řešila poruchy příjmu potravy, kterými jsem si prošla, takže jsem se jako hezká hubená holka v zrcadle nikdy neviděla,“ vzpomíná umělkyně.

Teprve ze souboru vystaveného v Trafo Gallery je zřejmé, že nahé postavy jsou autoportréty. Autorka do obrazů poprvé začala vkládat svou tvář. Souměrný obličej, plná ústa a husté obočí podobu snadno odhalí. „Nahota je pro mne důležitá od začátku tvorby. Kdybych měla zobrazovat oblečení, ztrácela bych něco z motivů, ztrácela bych upřímnost. Je to pro mě přirozený jazyk,“ uvedla Rosická.

Osmadvacetiletá umělkyně předloni absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru Malba IV, který vede dvojice Marek Meduna a Petr Dub. Na škole však zjistila, že ji malba nebaví, a raději se obrátila k šití, což byla její dětská touha.

Původně se chtěla stát módní návrhářkou. Oba ateliéroví vedoucí ji v hledání jiných cest než malířství podpořili. Jako významný precedens mohl posloužit o generaci starší absolvent stejné školy Michal Pěchouček, který v 90. letech minulého století oslnil obrazy kombinujícími malbu s ručně všívaným textilem.

Rosická objevila kresbu pomocí šicího stroje během rezidenčního pobytu v New Yorku. Na trhu koupila šicí stroj za 80 dolarů a poprvé začala obrazy šít. „Při malbě jsem se nikdy necítila tak, jak se cítím za šicím strojem, kde zapomenu na všechno. Navíc monotónní zvuk stroje je dost meditativní a člověk lehce zapomene třeba se za celý den najíst,“ řekla pro magazín Czechdesign.

První samostatnou výstavu měla roku 2024 v pražském prostoru Platforma 15. Svá díla představila také v Uměleckoprůmyslovém museu, kutnohorském GASK či na výstavě Magnus Art.