Izraelci obsadili v Libanonu slavný křižácký hrad. Vztyčili tam dvě vlajky

Středověké hrady už dávno nejsou místy bojů a válek, dva jsou ale výjimkou.

Tou první byl Krak des Chevaliers v Sýrii, o kterou od roku 2011 bojoval režim Bašára Asada s povstalci během občanské války.

Druhou je křižácká pevnost Beaufort z 12. století v Libanonu, kterou od neděle okupují izraelští vojáci.

Na místo se vrátili po čtvrt století: Když se v roce 2000 stahovali z jižního Libanonu, zbourali vedle Beaufortu svoji základnu a hrad vyklidili. Teď na něm ale vlají vlajka Izraele a zástava Golanské brigády, elitní jednotky izraelské pěchoty, známé svým tvrdým a extrémně náročným výcvikem.

Starý hrad Izraelci obsadili poté, co premiér Benjamin Netanjahu vydal rozkaz k dalšímu postupu do nitra Libanonu ve válce s proíránským militantním hnutím Hizballáh. Vojáci tak překročili řeku Lítání a na některých místech jsou až ve vzdálenosti 15 kilometrů od izraelsko-libanonské hranice. V této zóně je teď i Beaufort, který leží deset kilometrů od hranice.

Autor tohoto textu vystoupal do pevnosti v roce 2001, rok po izraelském stažení. Z místa je skvělý výhled na všechny strany a také hluboko na území židovského státu. Hrad byl tehdy opuštěný, ale na skále před vchodem stál připevněný dalekohled. Bylo tak možné vidět daleko do izraelského vnitrozemí.

„Zůstaneme na Beaufortu, je součástí našeho bezpečnostního pásu. Jsme rozhodnuti definitivně zničit Hizballáh,“ prohlásil izraelský ministr obrany Jisrael Kac a na sociálních sítích sdílel fotografie izraelské vlajky nad pevností.

Pevnost má pestrou a dlouhou válečnou historii. V roce 1192 ji oblehla muslimská vojska vojevůdce Saladína. Uvnitř se se svými muži ukryl křižácký velitel a šlechtic Renaud ze Sayette, jemuž Saladín poslal do pevnosti svůj prsten a vyzval ho, ať sejde dolů vyjednávat. Renauda pak útočníci před hradem zajali a mučili, aby obránce donutili ke kapitulaci.

V 70. letech minulého století si v pevnosti udělali základnu bojovníci Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásira Arafata. Raketami Kaťuša následně ostřelovali Galilejské údolí na severu Izraele.

V roce 1982 podnikla izraelská armáda velkou invazi, kdy pronikla až do Bejrútu. Beaufort Izraelci poničili nálety bombardérů F-16, poté strategicky důležité místo obsadili a odešli až ve zmíněném roce 2000.

Některé historické prameny uvádějí, že z pevnosti, která je na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO, vedou tajné podzemní chodby táhnoucí se desítky kilometrů do okolí. Více než války ale Beaufort zničilo zemětřesení na Nový rok 1837.

Libanonský premiér Naváf Salám v neděli Izrael obvinil ze systematického ničení měst a vesnic v jižním Libanonu.

Izraelská armáda obsadila přes 600 čtverečních kilometrů libanonského území.

Podle zpravodaje České televize v Istanbulu Andrease Papadopulose, který od března v Libanonu několikrát natáčel, jsou i větší města v této zóně v podstatě liduprázdná. „Většina civilistů odešla, včetně například obyvatel křesťanských vesnic. To je stejné jako v předchozím konfliktu,“ řekl Seznam Zprávám.

„Loni a předloni jsme natáčeli ve vesnicích jako Alma aš-Šáb s tamními křesťany, kteří popisovali, že na jejich obydlí izraelská armáda necílila. Dokonce ze strachu, že se tak stane, se pokusili vyhnat bojovníky Hizballáhu ze své vesnice. Tentokrát ale obzvlášť silně vnímali některé excesy izraelské armády, jako například zničení sochy Panny Marie nebo likvidaci některých domů a infrastruktury v křesťanských vesnicích,“ přiblížil Papadopulos. (V květnu kolovaly po sociálních sítích záběry izraelského vojáka, který přikládá soše k ústům cigaretu, pozn. red.)

Reportér upozornil, že přímo na místě je pro novináře složité zprávy ověřovat. „Když jsem natáčel v Nabatíji nebo Súru, byla města poničená, nikoliv zcela zničená. Na několika místech úderů bylo evidentní, že izraelské letectvo cílí poměrně přesně na budovy, které chce zničit. Není výjimkou, že je srovnán se zemí obytný blok uprostřed jinak jen málo zasažené zástavby,“ popsal.

„Populační centra jako Nabatíja nebo Súr jsou vylidněná. Ještě před eskalací invaze v nich žil jen zlomek obyvatel. Průjezd na samotný libanonský jih a pohyb nás jako novinářského štábu nebyly v těchto městech nikdy možné bez svolení Hizballáhu; v obou případech jsme navíc dostali doprovod člena Hizballáhu. V Nabatíji nám koncem dubna tento doprovod zamezil ve vstupu do jiné než centrální části města.“

Názory na Hizballáh se podle Papadopulose v Libanonu různí. „V Bejrútu i lidé na ulici cítí, že teď je vhodná doba Hizballáh kritizovat. Zejména politicky, zejména za to, že zatáhl zemi do války. To je, myslím, názor jasné většiny Libanonců,“ uvedl.

„Trochu jiné to je, když se ptám na proces odzbrojení Hizballáhu. Tam už odpovědi nejsou tak jednoznačné, protože hnutí je ve slabém a neustále napůl kolabujícím státě vnímáno jako jediná ozbrojená síla schopná čelit Izraeli. Celá libanonská společnost se bojí opakování hrůz občanské války (v letech 1975 až 1990). To je velký strašák, který limituje jakoukoliv větší akci.“

Hizballáh se do války zapojil na straně Íránu 2. března, a to v reakci na zabití nejvyššího vůdce Alího Chameneího.

Izrael odpověděl bombardováním a poté i pozemní invazí do Libanonu. Obsadil město Bint Džubajl, hlavní základnu Hizballáhu.

Podle agentury Reuters se nyní americký ministr zahraničí Marco Rubio snaží dojednat s libanonskými a izraelskými politiky nové příměří.

Zástupci obou zemí už spolu jednali na historické schůzce ve Washingtonu 14. dubna, ta ale očekávaný průlom nepřinesla. Zatímco americký prezident Donald Trump naznačil, že se blíží dohoda o ukončení války s Íránem, izraelský premiér Benjamin Netanjahu se naopak rozhodl pro další expanzi v Libanonu.

Podle amerických médií panuje mezi Netanjahuem a Trumpem nesoulad, protože izraelský politik by si přál, aby válka s Íránem pokračovala.