Recenze: Jak boomerské hodnoty vyléčily svět. Dvořáková vydala román o lékaři

Není to poprvé, co osmačtyřicetiletá Petra Dvořáková vytěžuje prostředí bílých plášťů, které je původním povoláním zdravotní sestře blízké. Už před sedmi lety slavila úspěch s podobně výmluvně nazvanou prózou Chirurg. Ta ale nemocniční prostředí nahlížela spíše kriticky jako místo, kde ego a ambice vítězí nad empatií a posláním.

V novém románu Ordinace, který nedávno vydalo nakladatelství Host a momentálně patří k nejprodávanějším v Česku, autorka vrací důvěru v lékaře. Protagonista, „obvoďák Páťa“, má lidi opravdu rád a vždy se je snaží vyslechnout, ať už jsou jejich problémy malicherné jako rýma, nebo předstírané kvůli prodloužení neschopenky.

Lékařské hrdiny obou knih spojuje autorčin oblíbený motiv – závislost. Zatímco Hynek Grábl byl alkoholik, Patrik se ze smutku nebo stresu nekontrolovaně přejídá a váží více než 120 kilogramů. Ani téma nezdravého přístupu k jídlu se u Petry Dvořákové neobjevuje poprvé, ve své zajímavé prvotině s autobiografickými prvky Já jsem hlad z roku 2009 zpracovala vlastní boj s anorexií.

Postupně se její prózy stávaly sevřenější a ukotvenější v prostředí, což platí i pro tu nejnovější. Hned úvodní scéna jako by vypadla z českého seriálu z lékařského prostředí a autorka se zdá, že drží své obvyklé vysoké tempo. Patrik se hádá s matkou, která s ním pracuje jako zdravotní sestra v ordinaci obvodního lékaře v moravském maloměstě, aby pacientům nerozmlouvala očkování.

Od chvíle, kdy před pár lety ovdověla, matka zkouší všemožné nové věci a alternativy – nosí červenou rtěnku a vyzývavé oblečení, ale také se dala na esenciální oleje, veganství a feminismus. „I když teď pořád opakuje, že jde s dobou a feministkou byla celej život, tak asi hodně skrytou, protože tátovi oddaně sloužila do roztrhání těla,“ glosuje Patrik pro sebe matčinu proměnu, ale navenek k ní zachovává tolerantní přístup.

Hlavní hrdina si toho vůbec nechává hodně pro sebe. O jeho názorech na pacienty, prázdný vztah s atraktivní právničkou nebo na přátele se obvykle dozvídá jen čtenář. Díky tomu je Páťa považován za ztělesnění klidu a jistot, maják v bouři současného pokřiveného světa. Ve výsledku se ale spíše než měkkosrdcatý, jak jej nazvala sama autorka, zdá být pohodlný, maloměšťácký a obávající se konfliktů.

Nejspokojenější je Páťa, když s Hankou sedí u televize a dávají si večeři, kterou předtím láskyplně uvařil. Jenže pak lékař zjistí, že je mu jeho femme fatale nevěrná. „Najednou mi doklapne, že Pekáč mi sebral nejen Hanku, ale i celej Real. Všechny ty večery, kdy jsem s magickým ručníčkem seděl na gauči a fandil a s Hankou jsme pak zápas rozebírali ze všech stran,“ lituje.

V těch chvílích působí protagonista jako ňouma a často také směšně, protože to, co právě zjistil, mu bylo opakovaně a různými způsoby naznačováno. Těžko říct, jestli s takovým hrdinou může být čtenáři dobře, což je nepsaný předpoklad takzvané feel good literatury, když namísto sympatií k němu cítí nanejvýš soucit.

Směšnost navíc podporuje jazyk, kterým je román napsaný. Pravděpodobně má působit uvolněně a současně. Přece jenom Patrikovi je 35 let, jeho moravský dialekt ovládla obecná čeština, k tomu se přidává generační i další slang a lékařský žargon. V textu se to tak hemží boříky, pacošema či kámama, ale také četnými floskulemi a popkulturními odkazy generace Y i Z. Patrik s Hankou jsou přirovnáváni ke Shrekovi a Fioně, koukají na Friends, kamarádka se tváří jako Samantha ze Sexu ve městě… Je to podobně popletený mix jako v případě nové životní filozofie Patrikovy matky.

Jenže na rozdíl od jazyka postavy ještě projdou změnou. Patrikovi dojde, že ženám se nemá podřizovat a vyvařovat jim, ale mají se zachraňovat, a jeho mámě naopak, že mužům se mají marinovat bůčky a je potřeba jim naslouchat. Svět se tak vrátí do starých kolejí, kdy byl ještě v pořádku a lékař se nemusel bát, že když se pacientky zeptá, zda chodí na gynekologii, tak se urazí, protože „se pohlavím identifikovala jako kočka domácí“.

Na vyznění knihy už nic nezmění ani ojedinělé záblesky pozitivity jako citlivě vykreslené mužské přátelství, normalizování abstinence nebo náznaky ženské solidarity. Vzkaz mileniálům a vůbec mladšímu čtenářstvu je zřejmý: Svět vám začne připadat jako přívětivější místo k životu, až se vrátíte k osvědčeným boomerským hodnotám. A starší čtenáře kniha zase ukolébá tím, že to těm mladým určitě někdy dojde. Tak určitě.