Článek
„Nemám čas mluvit,“ mává telefonem básnířka a čerstvá laureátka Ceny Jiřího Ortena Nela Bártová, když si pár minut po páté odpolední sedá na zahradě kavárny na pražských Vinohradech. V době rozhovoru o svém ocenění ještě netuší. Má plnou hlavu toho, co se odehrává na displeji telefonu: svítí na něm průběžné výsledky hokejového zápasu mistrovství světa ve Švýcarsku. „Finsko vyhrává nad Amerikou 3:1. Jsou fakt nadupaní,“ uznává Bártová.
V Opavě narozená básnířka a umělkyně si hokej zamilovala už v dětství. Byla to záliba, kterou sdílela s otcem. „Sledovali jsme to fakt intenzivně. Když se mistrovství hrálo v Kanadě nebo v Rusku, někde mimo naše časové pásmo, dávali jsme si budíky na druhou ráno a já pak chodila pozdě do školy,“ vzpomíná.
Vášeň k tvrdému sportu se do její loni vydané sbírky Házeliště granátů propsala jen jediným čtyřverším. Pouze letmo se v něm dotkla také události, která jí změnila život. Ceny pro literární talenty do třiceti let se totiž málem nedožila.
„Tinder mi začal házet hokejisty / poté co se do mě podívala propast / na krku jizva místo řetězu / holku z východu dostaneš / ale východ z holky ne,“ stojí v básni z cyklu Jestem hardkorem, který by šel z polštiny přeložit jako Jsem hardcore. Krátké, intimně laděné texty v něm působí jako kapitoly z vykloubeného životopisu plného osobních krachů i křehkých hospodských vyznání, jimž už v pokročilé hodině rozumí málokdo.
Bártová ale ví, jak si udržet pozornost. Za každým zranitelným, odhalujícím veršem sbírky Házeliště granátů přichází ironické kopnutí, které má probudit soustředění i v pokročilých hodinách. „Měla bych se mít / na pozoru / podezřele dlouho / se mi nechce zdechnout,“ glosuje autorka dvou básnických knih, absolventka brněnské Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a pražské Akademie výtvarných umění.
Do veršů Nely Bártové prosakuje únava z válek, informační přehlcení, frustrace z existenční nejistoty nebo osamocení, které ze sebe člověk nedokáže smýt.
V jejím psaní se míchá špetka buřičství s vlivem Bohumila Hrabala. Bártová má ale svébytný hlas, v němž je cítit široké spektrum inspirací – od hokeje až po procházky. Další vášeň, kterou si našla už v dětství. Plynulé tempo veršů naznačuje, že nejspíš často vznikaly za chůze. „Každá noc je někde poslední / a opuštěné plavky / jsou odpovědí / na nepoloženou otázku,“ píše v básni Kam jdu, která se čte jako melancholické bloudění po Brně i po vlastním životě.
Pro básnířku jsou procházky způsobem, jak se vypořádat s hlubokým neklidem i s depresemi. „Občas jsem ostrov / kde se dá jenom chodit,“ píše v dalším textu oceněné sbírky Házeliště granátů, Titulky k mému jménu, který vznikal na stáži v rumunské Bukurešti a odráží se v něm i reliéf místních horských hřebenů. „V pátek jsem šla na technoparty, v sobotu jsem dospávala a dojížděla a v neděli jsem si vždycky dala třicet kiláků do hor,“ popsala Bártová svou rumunskou rutinu v rozhovoru pro časopis Host.
Inspiraci ale nachází i na party, v čase, kdy ostatním v klubu pomalu docházejí slova. Čerstvá držitelka Ceny Jiřího Ortena zkoumá večírky s téměř akademickou posedlostí.
Obyčejnost tě občas odpálí
Narodila se do opavské dělnické rodiny v roce Nagana, tedy českého hokejového vítězství na olympiádě z roku 1998, a co si pamatuje, milovala nejen hokej, ale také psaní. Od puberty si píše deník i „nočník“, jak říká svému zápisníku snů. Každodennost ji ve verších naučila upřímnosti, s níž v básních mluví o depresích, milostných frustracích i sexuálních touhách. Teď se prý karty obracejí - její denní zápisy začínají připomínat básně, tvrdí Bártová.
V dospívání zmizela vášeň pro hokej i blízký vztah s rodiči. Když jí bylo sedmnáct, odešla za studiem výtvarného umění do nedaleké Ostravy, kde objevila tamní kulturní scénu a rychle do ní zapadla.
„Byla jako zjevení, literární Xena, co vrhala do publika verše jako čakramy,“ vzpomíná na setkání s Bártovou básník a nakladatel Vasilios Chaleplis, jeden z organizátorů místních literárních večerů Harakiri Czurakami nebo festivalu Inverze. Obě akce, které s kamarády rozjížděl na sklonku minulé dekády, posloužily mimo jiné jako líheň nových talentů tuzemské básnické scény. Bártová ostatně obě své sbírky vydala v Chaleplisově nakladatelství Bílý Vigvam.
V Ostravě se nevěnovala jen poezii, ale také výtvarné tvorbě. Její první výstava vznikla díky podrobnému průzkumu místních hospod, v nichž tajně nahrávala, co si lidé řeknou těsně předtím, než je alkohol či drogy odsunou do stavu bezvědomí. Domů odcházela s bohatou kořistí: krom nahrávek si odnášela i fotografie opilých spáčů nebo odsypaný popel z cigaret, z něhož pak kreslila portréty svých nic netušících hrdinů.
Unavené monology později vypreparovala do debutové sbírky Na konci chodby je ráno, za niž získala nominaci na Magnesii Literu v kategorii Objev roku. A pokračuje v nich také v aktuálním Házelišti granátů. V narážce na skryté odposlechy jim říká štěnice.
„Bavilo mě zachytávat věci, které mohly na první dobrou znít banálně, ale občas se v nich vyjevila věta, která mě nějak zasáhla,“ vysvětluje svou fascinaci Bártová. „V obyčejnosti se dokáže zjevit něco, co tě totálně odpálí,“ dodává autorka, která vlastními texty vyvolává podobný efekt. Házeliště granátů působí jako záznam z týden trvajícího večírku, při kterém se únava a úzkost střídá s lamentováním na stav světa i opileckými úvahami o byznysovém potenciálu „oleje z anusu“ nebo o tom, jak složité je přepočítávat fotbalová hřiště na oktávky, pokud jsou plné žab.
Nela Bártová převzala Cenu Jiřího Ortena toto úterý večer v pražské Čítárně Unijazzu.
Když o alkoholových večírcích, drogách a sexu psala v debutové sbírce, často se nechala vykolejit pohoršenými otázkami o tom, kde se v jejím životě taková témata berou. Teď už se rozhodit nenechá. „Píšu o tom, protože je to všudypřítomné. A už mě nebaví dělat, že ne. Chci psát o tom, že se v této společnosti fetuje, šuká a chlastá,“ konstatuje Bártová.
Sex, drogy a alkohol bere jako útěk. „A hlavně mě zajímá, proč ten útěk potřebujeme,“ zdůrazňuje. Jednu z možných odpovědí přitom nabízí ve verších Házeliště granátů.
Každodenní tlak
Zní to trochu jako citát, který by si mladá generace mohla tisknout na triko. „Náš zeitgeist je všudypřítomný tlak,“ stojí v básni ze sbírky, jež se oproti osobnějšímu debutu víc zaměřuje na současnou společnost. „Píšu o každodennostech, ale také o věcech, které mě každodenně se*ou,“ vysvětluje Bártová, do jejíchž veršů i přes nánosy ironických bonmotů prosakuje únava z válek, informační přehlcení, frustrace z existenční nejistoty nebo osamocení, které ze sebe člověk nedokáže smýt. Stejně jako pocit vlastní zbytečnosti. Ten se prostě musí zakrýt.
„Jediný způsob, jak dokážu najít sebehodnotu, je furt pracovat. Jsem občas schopná si toho nandat tolik, až z toho šílím. Nemám hranice,“ přiznává umělkyně, kterou obklopuje aura bezprostřednosti i těkavé energie. Působí jako někdo, kdo by si nedokázal odpočinout ani kdyby chtěl. Možná proto tolik píše - neustálý útok vjemů jinak zastavit nejde.
Momentálně by měla trávit čas na literárním stipendiu v polském Krakově, do hlavního města se ale vrátila kvůli Ceně Jiřího Ortena a s ní spojenému čtení na veletrhu Svět knihy. A také kvůli připravované výstavě, kterou bude mít koncem měsíce v Ústí nad Labem. Když nechválí výkon hokejistů, omlouvá se, že přišla „zaflákaná“ - na rozhovor vyrazila rovnou od rozdělané práce v ateliéru.
Že ve svém umění ráda spojuje formy, bylo zřejmé už z projektu antropologie večírkových dojezdů. K básním přidává audionahrávky, na které odkazuje QR kódy vytištěnými přímo na stránkách svých knih. Pracuje ale i opačně. Ze skla, svého oblíbeného uměleckého materiálu, někdy taví slova nebo rovnou celé verše. Obě média k sobě možná nakonec mají blíž, než se může zdát, poznamenal nedávno na adresu Bártové básník Ondřej Buddeus. Sklo je křehké a ostré stejně jako její poezie. „Oba jsou to materiály bez hranic. Můžeš s nimi dělat cokoliv,“ dodává Bártová, „i slova někdy používám jako sochařskou hmotu, stačí upozadit obsah“.
V jednom ze svých posledních projektů tavila ze skla deformované ruce. „Zase mě zajímal tlak, který je na nás vyvíjen. Nekonečná práce. Tahle témata řeším čím dál víc,“ vysvětluje básnířka přiznávající, že si neumí říct: dost.
Odpočívat ve smrti
„Vesmír už nevěděl, jak mě má zastavit, tak mě málem zabil, abych si odpočinula,“ říká, když vzpomíná na okamžik, který ji v roce 2024 mohl stát život. Stalo se to po autorském čtení. „Uklouzla jsem na nejzaflusanějších hajzlech v celé Ostravě. Byla to jen malá ranka. Dostala jsem septickou infekci. Takovou tu, na kterou se umírá, když ji včas nepodchytíš,“ vysvětluje básnířka, která si po incidentu šla lehnout a probudila se s čtyřicetistupňovou horečkou a tváří nateklou k nepoznání. V nemocnici ji hned vezli na sál.
„Poslední, co si pamatuju, je asi patnáct doktorů nade mnou, kteří si ze mě dělají p*del, že jsem nepřišla dřív,“ říká Bártová. Zpátky při vědomí se prý dopustila filmového klišé - strhávala ze sebe hadice a chystala se vyrazit domů. „Najednou se v nemocničním pokoji zjevila máma. Ptala se mě, co dělám, a já jí vysvětlovala: v pondělí jsem přišla, teď je úterý, tak jdu domů. Ona řekla, že je sobota. To mě přikovalo zpátky k posteli.“
V nemocnici nakonec strávila několik týdnů. „Nemohla jsem jíst, pít, hýbat se,“ vyjmenovává Bártová, která se děsila, že už nikdy nebude chodit, že přijde o léčivé procházky. Zbývala jen jedna cesta, jak se odreagovat: sledováním hokejových zápasů. Čerstvá laureátka Ceny Jiřího Ortena se probrala z kómatu v době, kdy zbytek země naplno žil pražským šampionátem. Z nemocničního lůžka sledovala, jak moderátorovi Robertu Zárubovi selhal hlas při první brance finálového zápasu Česka proti Švýcarsku.
„Jestli tohle nevezmeš na vědomí jako varování, tak seš vyřízená,“ zlobila se na sebe Bártová. Teď, o dva roky později, přiznává, že život už je zase při starém. Něco se ale přece jen mění. V básních, které nyní píše, konečně otevřeně reflektuje svou blízkou smrt: „To ostatni kvuli čemu ešče mače byč na svěče su vaše dluhy,“ glosuje v nářečí v jednom z nových textů. Nebyla by to ona, kdyby o svém zážitku nepsala s ironií.
