Sirotci jen na papíře. Korea posílala děti na Západ i proti vůli rodičů

Na nahrávce zazní korejská písnička a hlas malé holčičky, nahraný před desítkami let. Anna Samuelssonová ho nepoznává. „Je to jako hlas úplně jiného dítěte,“ říká. „To nejsem já.“

Do Švédska z Jižní Koreje přijela, když jí bylo pět let. Dnes je jí korejský jazyk i kultura, do níž se narodila, téměř cizí.

Stejný pocit zná i Catherine Harnedová. Když v sedmi letech přijela do Texasu, mluvila pouze korejsky. „Když jsem přijela do Ameriky, kladli mi to na srdce – mluv anglicky,“ vzpomíná. Během několika let přišla nejen o jazyk, ale i o velkou část vzpomínek na své rané dětství.

Harnedová a Samuelssonová jsou biologické sestry. V roce 1974 byly s odstupem několika týdnů adoptovány z různých sirotčinců v Soulu, jedna do Spojených států, druhá do Švédska. Vyrůstaly na různých kontinentech a o existenci té druhé nevěděly.

O tisíce kilometrů dál přichází na policejní stanici v Paříži Kim Ju-ri a v slzách hlásí trestný čin. Je přesvědčená, že před čtyřiceti lety byla s požehnáním francouzských úřadů unesena na druhý konec světa.

Mozaiku svého původu skládala roky a stále narážela na jednoduchou otázku: Jak je možné, že školačka, která měla rodiče a žila s rodinou, byla v roce 1984 v Jižní Koreji vedena jako opuštěný sirotek a v jedenácti letech poslána k cizím lidem do Francie?

„Byli bezohlední,“ řekla o francouzských úřadech. „Nikdy nic nezpochybňovali. Nikdy neověřovali, odkud pocházím. Nikdy neověřovali, zda moji rodiče existují, nebo ne.“

Ještě jinou podobu má příběh Lisy Jacksonové. Vyrůstala v Jižní Koreji jako dítě korejské matky a zahraničního otce. Od ostatních dětí se lišila tmavší pletí a kudrnatými vlasy a kvůli svému smíšenému původu čelila šikaně a odmítání. V prostředí, kde na podobné děti dopadalo silné společenské stigma, její matka nakonec dospěla k bolestnému rozhodnutí poslat dceru do zahraničí.

Lisa tak v pěti letech odjela do Spojených států. Nebyla ale sirotkem ani nechtěným dítětem. Když se po letech vydala do Koreje hledat svou biologickou matku, zjistila, že už zemřela. Podle režisérky Deann Borshay Liemové se žena nikdy znovu nevdala, neměla další děti a zůstala ve stejné vesnici, kde zřejmě doufala, že se její dcera jednoho dne vrátí.

„V tomto případě, stejně jako v mnoha jiných, nebyla Lisa ‚sirotkem‘, ale milovanou dcerou,“ uvedla Liemová pro Korean Herald.

Příběh Jacksonové je jedním ze šesti, které Liemová zachycuje v připravovaném dokumentu Relative Strangers. Film sleduje lidi smíšeného původu, adoptované jako děti do zahraničí, při pátrání po biologických rodinách. Narážejí přitom na chybějící či zfalšované dokumenty, změněná data narození a jména rodičů i na důkazy o systému, který někdy dokázal skutečný původ dítěte prakticky vymazat.

Sama Liemová je ostatně adoptovanou Korejkou - jako dospělá zjistila, že její biologická matka a sourozenci byli naživu a že při adopci byla její identita zaměněna s jinou dívkou.

Od 50. let bylo z Jižní Koreje do zahraničí adoptováno zhruba 200 tisíc dětí, především do Spojených států, Evropy a Austrálie. Jde pravděpodobně o největší diasporu zahraničně adoptovaných dětí pocházejících z jediné země.

Program začal po korejské válce především adopcemi dětí smíšeného původu, často narozených korejským ženám a americkým vojákům.

Rasově homogenní jihokorejská společnost na ně tehdy pohlížela jako na nežádoucí a jejich matky čelily silnému společenskému tlaku.

Od 60. a 70. let se však adopční systém rozšířil i na děti dvou korejských rodičů. V prostředí, kde prakticky neexistovala státní podpora samoživitelek a jejich dětí, se zahraniční adopce podle Liemové postupně proměnila v rozsáhlý byznys.

„Místo toho, aby vláda s rostoucím bohatstvím země podporovala děti a rodiny v nouzi, podporovala zahraniční adopce,“ popsala. Sirotčince a adopční agentury přitom fungovaly jako soukromé subjekty s velmi slabým dohledem státu.

Vyšetřování jihokorejské Komise pro pravdu a usmíření dospělo loni k závěru, že stát nese odpovědnost za systém, ve kterém docházelo k porušování lidských práv.

V prvních 56 ze 367 předložených případů komise potvrdila konkrétní pochybení. Zjistila například, že adopční agentury označovaly děti s žijícími rodiči za sirotky, falšovaly údaje o jejich původu, zaměňovaly identitu dětí nebo je posílaly do zahraničí bez řádného souhlasu rodičů.

Dokumenty ukazují také tlak na biologické rodiče, především svobodné matky. V jednom z případů byla žena, která se odmítala vzdát svého dítěte, popsána jako „problémová“ a duševně nemocná. Pozdější záznam už pouze konstatoval, že se podařilo získat souhlas se vzdáním se rodičovských práv a dítě bylo předáno adopční agentuře.

Samotný význam zahraniční adopce navíc někteří rodiče nemuseli chápat tak, jak jej chápeme dnes. Podle výzkumníků citovaných deníkem The Guardian byli někteří přesvědčováni, že dítě pouze odjede do zahraničí studovat a jednou se vrátí.

Agentury zároveň v některých případech tvrdily adoptovaným dětem, že je jejich biologičtí rodiče opustili a později je ani nehledali. Mnozí adoptovaní tak vyrůstali s představou, že jim život na Západě poskytl jedinou šanci uniknout chudobě a opuštění. Teprve při pátrání po svých rodinách část z nich zjistila, že skutečnost byla jiná.

Rozsáhlé vyšetřování agentury AP a pořadu Frontline americké PBS přineslo ještě závažnější případy.

Novináři hovořili s více než 80 adoptovanými lidmi ve Spojených státech, Austrálii a šesti evropských zemích a prostudovali tisíce stran dokumentů. Narazili na děti unesené z ulic, smyšlená jména a životní příběhy, zaměněné identity i rodiče, kterým zdravotníci tvrdili, že jejich novorozenec zemřel, nebo je natolik nemocný, že nepřežije. O desítky let později zjistili, že dítě bylo posláno do zahraničí k adoptivním rodičům.

Nešlo přitom jen o selhání několika jednotlivců či adopčních agentur. Jihokorejský stát vytvořil zákony, které zahraniční adopce urychlovaly, omezil soudní kontrolu a přenesl značnou část rozhodování na soukromé agentury. Komise dospěla k závěru, že vláda zahraniční adopce upřednostňovala také jako levnější alternativu k budování domácího systému sociální péče.

V 70. a 80. letech tento přístup zapadal i do širší politiky jihokorejských vojenských režimů. Ty usilovaly o omezení populačního růstu a zároveň prosazovaly tvrdou „sociální očistu“, v jejímž rámci byly tisíce bezdomovců, lidí s postižením, dětí i dalších lidí označovaných za společensky nežádoucí násilně umisťovány do státem financovaných, soukromě provozovaných zařízení. Vyšetřování těchto zařízení později odhalilo rozsáhlé násilí a další porušování lidských práv.

Zahraniční adopce však nevytvářela pouze nabídka dětí z Jižní Koreje. Na druhé straně existovala rostoucí poptávka v západních zemích.

Ve Spojených státech začal od 60. a 70. let klesat počet bílých novorozenců nabízených k adopci. Přispěla k tomu dostupnější antikoncepce a potraty i postupně menší stigma spojené s tím, když si svobodná žena dítě ponechala. Bezdětné páry proto stále častěji hledaly děti v zahraničí a Jižní Korea se stala jedním z hlavních zdrojů.

Dokumenty prostudované agenturou AP přitom ukazují, že západní vlády nebyly pouze pasivními příjemci. Jejich diplomaté často zpracovávali adopční dokumenty téměř jako na montážní lince, přestože existovaly indicie o falšování záznamů, soutěžení agentur o děti, tlaku na matky nebo platbách nemocnicím. Některé vlády dokonce na Soul tlačily, aby tok dětí do zahraničí pokračoval.

Vznikl tak systém, ve kterém se vzájemně doplňovaly tři strany - jihokorejský stát, který chtěl omezit náklady na sociální péči, soukromé adopční agentury závislé na počtu zprostředkovaných adopcí a západní země, kde existovala velká poptávka po dětech.

Výsledkem bylo, že systém, jehož deklarovaným cílem bylo hledat rodiny pro děti bez domova, podle kritiků v některých obdobích fungoval přesně opačně – hledal děti pro rodiny, které o ně měly zájem.

Jižní Korea mezitím udělala z vyšetřování problematických zahraničních adopcí jednu z priorit své práce s minulostí. Zmíněná Komise pro pravdu a usmíření, která začala fungovat letos, převzala stovky nedořešených adopčních případů a otevřela možnost podávat nové žádosti o prošetření i lidem žijícím v zahraničí.

Stát kvůli tomu zavedl zvláštní elektronický systém pro zahraniční adoptované a jejich rodiny a informace o něm šíří prostřednictvím svých ambasád a konzulátů. V srpnu navíc změnil zákon tak, aby komise musela poskytovat informace o žádostech také v jazycích hlavních zemí, kam korejské děti mířily, a mohla při vyšetřování zajišťovat překlady a tlumočení.

Případ se zároveň dávno netýká jen Jižní Koreje. Některé evropské země zahájily vlastní vyšetřování historických mezinárodních adopcí a několik z nich systém adopcí ze zahraničí výrazně omezilo nebo zastavilo. Dospělí adoptovaní stále častěji požadují odpovědnost nejen po Soulu a adopčních agenturách, ale také po státech, které je přijímaly.