Unesené dítě je už dva roky v cizině. „Nikdo mi nepomohl,“ říká otec

Když mu byly necelé dva roky, odvezla ho matka 650 kilometrů daleko od otce. Soudy jí řekly, že jednala protiprávně a má syna vrátit do Česka. Neposlechla – a nic se nestalo. Malý Tomáš dnes žije mezi dvěma státy.

„Nevěřil jsem tomu, že jeden z rodičů dokáže unést dítě za hranice a může si vlastně dělat, co chce, a druhý rodič nemá absolutně žádnou moc ho vidět, aniž by to rodič-únosce povolil. Policie vám nepomůže, systém vám nepomůže.“

Před mikrofonem pořadu Ve stínu sedí sedmatřicetiletý Pavel, podnikatel v realitách. Před lety se zamiloval do Zuzany, ženy ze Slovenska, která v Česku vystudovala vysokou školu a začala tu pracovat jako veterinářka. Zuzaně je dnes třiatřicet. Jejich celá jména známe, ale s ohledem na ochranu identity jejich malého syna je označujeme jen křestními jmény.

Láska se z jejich vztahu dávno vytratila. Místo ní dnes oba rodiče pojí hlavně rozsudky a právní dokumenty – papíry, které mají rozhodnout o budoucím životě jejich syna. Jmenuje se Tomáš. V dubnu mu budou čtyři roky. A už dva roky žije mezi dvěma státy.

A také mezi dvěma verzemi reality.

Zuzana dnes žije na Slovensku, má nového partnera a další dítě. Svůj odchod z Česka v únoru 2024 popisuje jako nutnost: „Museli jsme s Tomáškem utéct před jeho otcem,“ říká v podcastu Ve stínu.

Připouští, že tehdy nevěděla, že se dopouští něčeho nezákonného: „Vůbec jsem netušila, že dělám něco protiprávního. Byla jsem v situaci, kdy jsem se musela postavit za to dítě a za sebe.“ Říká, že partner jí tehdy nutil bydlet v neobyvatelném domě, který procházel rekonstrukcí, a také že ji občas fyzicky napadl.

Pavel její verzi odmítá: „K fyzickému násilí nikdy nedošlo. Nikdy jsem na ni nevztáhl ruku.“ Pokud jde o dům, potvrzuje, že se přestavoval, ale podotkl, že v něm byla obyvatelná místnost s vanou, elektřinou, topením. „Během dalších dvou tří týdnů byla dokončena další část domu.“

Kdo z Tomášových rodičů v těchto věcech říká pravdu a kdo ne, není možné jednoznačně určit. Faktem ale je, že ani kdyby byla pravdivá ta Zuzanina verze, neměla právo syna vzít a odvézt do cizího státu.

„Ani důvody, které mohou znít lidsky pochopitelně – například zázemí rodiny nebo lepší ekonomická situace – neopravňují rodiče, aby s dítětem jednostranně odešel,“ vysvětluje v podcastu advokátka Kateřina Sekaninová, která se specializuje na mezinárodní rodinné právo.

Případ uneseného dítěte se postupně dostal před vícero soudů v Česku i na Slovensku. Všechny rozhodly jednoznačně: Tomáš má být vrácen do České republiky, tak jak to říká Haagská úmluva občanskoprávních aspektů mezinárodních únosů dětí z roku 1980.

Podle ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeňka Kapitána je princip jasný: „Naším hlavním úkolem je podporovat urychlený návrat unesených dětí do státu jejich obvyklého bydliště.“

Jenže případ malého Tomáška ukazuje, že v praxi to ne vždy funguje. Jak říká slovenský právník Juraj Ferenčík, který zastupuje otce: „Na papíře máme všechno – slovenské úřady nařídily návrat, české soudy rozhodly o střídavé péči. V praxi však narážíme na těžkopádnost procesu výkonu rozhodnutí.“

Podle Zdeňka Kapitána existují nástroje, jak návrat dítěte do místa jeho obvyklého bydliště vynutit – včetně odebrání dítěte. Ty se ale používají jen výjimečně. „Tento druh nuceného výkonu rozhodnutí je vždy extrémní zátěží pro dítě,“ říká ředitel úřadu.

A tak vzniká paradox: Čím déle spor trvá, tím obtížnější je návrat.

Dítě si zvyká na nové prostředí. Vytváří si nové vazby. A systém, který má chránit jeho práva, postupně ztrácí schopnost změnit realitu, která vznikla porušením pravidel.

Tomáš dnes žije mezi dvěma státy. Mezi dvěma domovy. A mezi dvěma rodiči, kteří ho oba chtějí vychovávat. Rozsudky existují, jen řešení zatím ne.

Letos v lednu – dva roky od chlapcova odjezdu na Slovensko - dostali oba rodiče písemný rozsudek Krajského soudu v Praze, který rozhodoval o takzvané „úpravě poměrů nezletilého“. Soud v této situaci nařídil střídavou péči: Tomáš má být dva týdny s otcem v Česku a dva týdny s matkou na Slovensku.

Jde o kompromis, který má však jen omezenou životnost.

„To rozhodnutí považuju za špatné, protože tu infekci v ráně nevyčistilo,“ říká právnička Kateřina Sekaninová, „je tam zapouzdření, bují dál a je otázkou času, kdy znovu vystoupí na povrch v ještě větší síle než předtím.“

Právnička naráží na fakt, že za dva roky bude chlapec nastupovat do školy a určitě nebude mít dva týdny vyučování v Česku a další dva týdny na Slovensku. Spor o to, u kterého z rodičů bude dítě žít a u kterého bude moci trávit maximálně volné dny, se tak opravdu jen oddálil.

Zuzana, která se nepodrobila soudním rozsudkům a syna do Česka nevrátila, věří, že setrváním na Slovensku vytvořila synovi nový domov, a že k této skutečnosti soudy přihlédnou: „Tomášek žije většinu svého života na Slovensku, má tu kamarády, chodí tu do školky, na domov v Česku si nepamatuje.“

Pavel mezitím s hořkostí sleduje, jak je jeho vztah se synem narušený: „Jednou mi řekl, že nejsem jeho táta. Že jeho táta je nový manžel matky.“ (Problémy s návratovým řízením, které by mu mělo vrátit syna domů, chce sdílet s ostatními lidmi na svých webových stránkách.)

Paradoxní je tvrzení obou rodičů, že při soudních sporech jednají v zájmu dítěte. Jejich představy o Tomáškově budoucnosti jsou přitom vzájemně neslučitelné. Zuzana si přeje, aby Tomáš zůstal na Slovensku a otce navštěvoval. Pavel chce, aby vyrůstal v Česku.

Dva rodiče. Dva státy. Dvě pravdy, které nemohou existovat současně. A mezi nimi jedno čtyřleté dítě, kterému spor mámy a táty zanedlouho zásadně změní život. A s velkou pravděpodobností o jednoho z rodičů de facto přijde.

Příběh malého Tomáše, kterému opatrný přístup státních institucí zatím příliš nepomohl, poslouchejte v epizodě pořadu Ve stínu, kterou najdete v úvodu tohoto článku nebo v podcastových aplikacích.