Pokřivený ruský svět. Jak vnímá olympiádu provokující velmoc?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Během hokejového zápasu ženských týmů Česka a Kanady se v ochozech náhle objevila vlajka Ruska, suspendovaného po vpádu na Ukrajinu. Byla schválně pověšena na zábradlí vedle uličky, kterou hráčky odcházely do kabin, tak aby se co nejvíc dostávala do záběrů kamer. Když ji supervizorka utkání chtěla odnést, přiskočil majitel, vlajku jí vytrhnul a zmizel.

Milánskou arénou Santa Giulia se zase na zápase stejných soupeřů, ale v mužském provedení, toulal podivný chlapík. Na krku měl novinářskou akreditaci, na obličeji papírovou masku slavného útočníka Alexandra Ovečkina. Ptal se lidí na chodbách, zda jim ruský střelec a jeho reprezentační parťáci na olympiádě nechybějí.

Někteří z respondentů se lekli, jiní se smáli, podivín se nenechal odbýt. V mixzóně, kde po utkání novináři zpovídají hráče, kladl dotěrnou otázku kanadské superhvězdě Connoru McDavidovi. Byl odmítnut, a tak se pokusil rusky oslovit českého kapitána Romana Červenku, který kdysi dávno hrál v Omsku. Až personál arény sociální průzkum zarazil - s varováním, že příště by mohl odebrat akreditaci.

Mezi oběma extempore určitá spojitost existuje. Vítejte ve specifickém ruském světě.

Sport v Rusku vždy znamenal mnohem víc než jen měření sil zábavnou formou pro diváka. Toto pojetí plyne ještě z dob Sovětského svazu. Každé významné vítězství tehdy bylo prostředkem, jak ukázat převahu socialistického zřízení nad kapitalistickým.

Putinův režim ideologický význam sportu ještě zvýraznil.

Například hokejové zápasy sborné na světových šampionátech tradičně vysílala sportovní stanice Match TV. Jakmile se týmu dařilo postoupit do boje o medaile, vysílání přebíral ruský státní Pěrvyj kanál. Má totiž nejen širší oblast pokrytí televizního signálu, ale hlavně mnohem větší prestiž.

V případě zisku zlata se přenos významně prodlužoval. Kamery zabíraly dojetí v očích hráčů, když ruská vlajka stoupala ke stropu a halou se nesly tóny státní hymny.

Všechno bylo jinak, pokud finále nedopadlo. Zároveň se sirénou končilo i vysílání, kolikrát se komentátoři nestihli ani rozloučit.

Suspendace ruského sportu po napadení Ukrajiny se tedy stala pro Kreml velkou ránou.

Ale ještě větší problém před něj paradoxně postavilo rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru (MOV) povolit vybraným sportovcům start v neutrálním statusu. Ideologická složka Putinovy administrativy na to najednou neuměla reagovat.

Jak vnímat vyvolené jedince bez vlajky a hymny? Jsou to stále ještě zástupci slavného ruského sportu, nebo už jsou hanebnými zrádci bez rodu a kmene?

Mozkový zkrat Kremlu trval několik měsíců a poskytl funkcionářům, sportovním hvězdám minulosti a obyčejným fanouškům dávno zapomenutou svobodu vyjádření. Většinový názor byl spíš negativní, veřejnost to brala jako potupu.

Nejvíc olej do ohně přilévali radikálové z řad sportovních legend. Čtyřnásobný olympijský vítěz v biatlonu Alexander Tichonov například obvinil MOV z diskriminace Ruska. Čtrnáctinásobná mistryně světa v běžeckém lyžování Elena Vjalbeová šla ještě dál. „Kdybychom hodili pořádnou bombu na centrum Londýna, už by bylo po všem a my bychom mohli být zase všude,“ šokovala svět ostrým prohlášením bývalá soupeřka Kateřiny Neumannové.

Zároveň z pozice šéfky ruských lyžařů pohrozila případným zájemcům o start na olympiádě, že nedostanou žádné zázemí a servis.

To už se však Kreml probral. Rozhodl se, že demokracie bylo dost, veškerou diskusi zarazil a nastavil tvrdou ideologickou linii. Sportovní svazy dostaly nařízení vyslat do Itálie závodníky, kteří odpovídají požadavkům MOV pro neutralitu.

„Stejně všichni vědí, ze které země pocházejí tito sportovci,“ zaznělo oficiální stanovisko.

Vyvolených bylo všeho všudy 13. Sportovci měli za svým jménem zkratku AIN značící „individuální neutrální sportovec“. V Rusku je ještě nedávno propaganda považovala za vyvrhele. Po zásahu shora se postoj výrazně změnil. Teď se jim říká „naděje tuzemského sportu“.

Olympijské zpravodajství z Itálie rovněž podléhalo přísným ideologickým regulím. Nesmělo šetřit kritikou a muselo se především upínat na nedostatky.

Podle ruských reportérů byly hry špatně organizovány, probíhaly na staveništích a scházela jim pravá atmosféra. Vzkaz pro domácí fanoušky byl jasný: bez naší oficiální delegace se přece žádný svátek sportu konat nemůže.

Pochopit další poselství je trochu složitější. Na první pohled v tom totiž moc logiky není. Média hrdě informovala, že na olympiádě 2026 reprezentovalo cizí státy hned 38 Rusů. Pět z nich dokonce neslo vlajku svých zemí na slavnostním zahájení. Zároveň se ale velmi zdrženlivě referovalo o výtečných výsledcích rychlobruslaře Semirunného, který v barvách Polska vybojoval stříbro na trati 10 000 metrů.

Nicméně i takový přístup má své vysvětlení. Zmínka o hojném zastoupení Rusů v jiných týmech má svědčit o síle i bohatých tradicích tuzemského sportu. Semirunnij naopak větší pozornost nezaslouží, protože utekl na Západ, a dokonce si vyměnil křestní jméno Vladimir za Wladek. Zkrátka, je to zrádce a dezertér.

A tak je tomu se vším. Dojemnému příběhu ukrajinského skeletonisty Vladyslava Heraskeviče, který na své helmě zobrazil oběti války, ruský tisk neřekl jinak než „provokace“.

Tvrdil, že politika do sportu nepatří, a bouřlivě kvitoval Ukrajincovo vyloučení z olympiády. Zároveň skoro jako hrdinský čin oslavoval každou ruskou státní vlajku, která se objevila v hledišti během závodů. Přitom použití ruské symboliky bylo na nynější olympiádě striktně zakázáno.

Na ruských internetových portálech stále kolují videoukázky, jak se dá vlajka propašovat. Stačilo k ní připnout slovenský nebo slovinský státní odznak, a pak ho po bezpečnostní prohlídce zase odlepit. Návod doprovází hecování: Pojďme, oblafneme ty blbé Evropany! Podávalo se to jako výzva.

Ti, kdo na toto volání slyší, mohou všechno vnímat jako napravení „pokřivené spravedlnosti“ nebo soukromou pomstu. Většinou se však jedná o určitý druh zlomyslnosti.

Připomíná to uvažování výrostka, kterému kvůli neustálému obtěžování na dětském hřišti vyhlásili stopku. Teď sedí stranou, kouká, jak si ostatní hrají, a hromadí zlobu. Aby si pak v noci ulevil tím, že rozkope pískoviště, rozláme houpačky a popíše plot hanlivými výrazy.

Zároveň BBC přišla se zjištěním o nové ruské dezinformační kampani. Jmenuje se „Matrjoška“ a měla za cíl ovlivnit sympatie k Ukrajincům na olympiádě.

Lživé zprávy například tvrdily, že Ukrajinci hromadně obchodují s falešnými vstupenkami. Videa byla opatřena logy velkých mezinárodních médií – Euronews nebo AFP – a aktivně používala umělou inteligenci. Britští novináři napočítali 43 podobných případů, které se objevily za poslední tři týdny.

Navzdory neustálým tvrzením o neslučitelnosti olympiády s politikou jde Rusku o samotný sport stále méně. Propaganda tak dlouho vzývala úspěch krasobruslařů Gumennika a Petrosjanové, až to oba sportovce unavilo a vystresovalo.

Když se úspěchy nedostavily, definitivně se zájem obyčejných Rusů o hry vytratil. Stříbro skialpinisty Nikity Filippova někteří dokonce vnímají jako výsměch a ostudu. Jejich optikou medaile z disciplíny, o které spousta Rusů nic netuší, je k ničemu. Nemůže být používána k oslavování

ruského sportu.

Určitá naděje však přece jen existuje. Dávají ji například čtenářské komentáře pod článkem novináře, který popisuje svou anabázi s Ovečkinovou maskou. Ještě před rokem by se mu jistě dostalo podpory a soucitu. Nyní se drtivá většina autorovi vysmívá. Má nálepku štváče a provokatéra. Slyší rady, aby se soustředil hlavně na sport.

Zdá se, že specifický ruský pohled na svět už začíná unavovat i samotné Rusy.