Lidstvu by mohla pomoci nová rýže. Jenže strach nejspíš znovu zvítězí

Filipíny minulý měsíc povolily pěstování té na papíře nejzdravější rýže, jakou svět kdy viděl. Odrůda s technickým označením HIZ039 nese v zrnech několikanásobně víc železa a zinku než běžná rýže. Podle vývojářů by jedna porce mohla pokrýt 30 až 50 procent denní potřeby obou minerálů u předškoláků i u těhotných a kojících žen.

V chudších zemích je přitom nedostatek těchto a dalších živin obrovský. Podle filipínského národního výživového průzkumu z roku 2023 trpí zaostáváním v růstu, tedy nízkou výškou na svůj věk v důsledku dlouhodobé podvýživy, zhruba čtvrtina dětí do pěti let. Chudokrevnost, která s nedostatkem železa úzce souvisí, postihuje skoro 11 procent žen v plodném věku.

Rýže je přitom základ tamní stravy, takže obohatit právě ji dává smysl. Tam, kde jsou drahé doplňky stravy a pestrý jídelníček mimo dosah, by zrno, které dodá část chybějících minerálů samo od sebe, mohlo zaplnit mezeru, na niž běžné nástroje nestačí.

Filipínský úřad pro rostlinnou výrobu vydal pro odrůdu takzvané rozhodnutí o bezpečnosti, která rostlina potřebuje, než se dostane na pole. Jde o krok důležitý, ale ne poslední. Než farmáři rýži skutečně zasejí, musí odrůda projít ještě rokem či dvěma šlechtění, aby měla vlastnosti, které pěstitelé ocení, a kvalitu zrna a odolnost vůči chorobám potřebnou pro povolení samotného pěstování.

I přesto nepředvídáme této zajímavé plodině velkou budoucnost, alespoň ne v dohledné době. Své zdraví prospěšné vlastnosti má totiž díky cíleně upraveným genům, včetně přidání jednoho genu z plané asijské jabloně. A tak je velmi pravděpodobné, že i kdyby proces probíhal nadále hladce, čeká rýži stejný osud jako její slavnější příbuznou, tzv. zlatou rýži. Jde také o geneticky modifikovanou (GM) rýži, která v sobě nese látky pro tvorbu vitaminu A v našem těle.

Jde vlastně o jednu z prvních GM plodin všech dob – vznikla před více než čtvrtstoletím. Když po desítkách let sporů, hádek, a dokonce i kriminálních vyšetřování v roce 2021 Filipíny „zlatou rýži“ povolily k pěstování, zastánci přínosu GM technologií pro lidské zdraví a lidstvo obecně to hodnotili jako velké vítězství nad „tmářstvím“.

Ale nevydrželo to dlouho. O tři roky později odvolací soud povolení zrušil. Rozhodoval na základě žaloby, kterou podala koalice vedená sdružením drobných farmářů a hnutím Greenpeace a podle rozsudku se plodina nemá pěstovat, dokud mezi vědci nepanuje naprostá shoda o její bezpečnosti. Vláda se odvolala k Nejvyššímu soudu, který stále nerozhodl.

Nová železo-zinková rýže tak vstupuje do země, kde jsou GM plodiny fakticky postavené mimo zákon. To samo o sobě je dost zajímavý příběh. Stojí ale za to se u něj zastavit déle, protože odkrývá něco obecnějšího o tom, proč některé geneticky upravené plodiny svět přijal a jiné odmítá.

Geneticky modifikované plodiny dávno nejsou okrajovou kuriozitou. Ve Spojených státech tvoří geneticky modifikované odrůdy více než 90 procent veškeré sóji a kukuřice (a podobné je to i u řepky a cukrové řepy). Přesto je my koncoví zákazníci v podstatě nejíme – alespoň ne přímo. Mizí v krmivech pro hospodářská zvířata, v oleji, ve škrobu, v cukru. Mezi námi a polem s GM plodinami stojí kráva, lis nebo cukrovar.

Úspěšné odrůdy mají ještě něco společného: Nepřinášejí tomu, kdo je nakonec sní, vůbec nic (ke zklamání alespoň některých průkopníků oboru). Sója odolná vůči herbicidu nedělá výsledný řízek zdravějším ani lacinějším natolik, abychom si toho všimli.

Obohacená rýže je v tomhle ohledu vzácná výjimka. Je to jedna z mála geneticky upravených plodin, jejímž smyslem je prospět právě tomu člověku, který si ji dá k obědu. A přesně to je její problém.

Odpověď na otázku, proč tomu tak je, má dvě části a je dobré je nezaměňovat. Nejde o dvě soupeřící vysvětlení téhož, ale o dva různé filtry zařazené za sebou v jednom řetězci, který vede od šlechtitelské laboratoře až k talíři.

První překážka stojí na straně výroby a rozhoduje o tom, co vůbec vznikne. Vývoj geneticky modifikované odrůdy je nákladný a její schvalování zdlouhavé, takže se z něj stala doména několika velkých firem, které se v regulatorní džungli umějí pohybovat. A velká firma logicky vyvíjí to, co se opakovaně a spolehlivě prodá. Tím jsou plodiny pro zemědělce, ne pro spotřebitele.

Důvod je prostý: Jejich přínos je okamžitý a měřitelný. Odrůda odolná vůči herbicidu ušetří pěstiteli práci, naftu i postřiky a on ten rozdíl spočítá na konci sezony do koruny. Nemá se o čem přesvědčovat, výhodu cítí na vlastní kůži. Když k tomu připočteme, že osivo se často musí kupovat každý rok znovu, je jasné, proč podobné odrůdy ovládly trh. (Že přitom někteří výrobci jednali se zemědělci bezohledně, je věc jiná a netýká se jen branže s GMO.)

Co se ovšem stane, když přece jen nějaká pro spotřebitele prospěšná odrůda vznikne? Proč, když ji někdo vyvine, „vyrobí“ a protlačí přes schvalovací procesy až k úřednímu schválení, stejně nakonec neuspěje, jako tomu bylo v případě „zlaté rýže“?

Druhá hlavní překážka totiž leží jinde – na straně spotřeby a veřejného mínění. Je tak mnohem hůře uchopitelná, protože se neskrývá v účetních výkazech, ale v našich hlavách.

Začněme tím nejméně tajemným. Přínos geneticky upravené plodiny pro pěstitele se dá vyjádřit v uspořených litrech a hodinách, přínos pro jedlíka nikoli. Náklady na vlastní stravu většina z nás nesleduje zdaleka tak ostře jako zemědělec spotřebu nafty, protože pro nás nejde o ekonomické přežití. Prospěch z toho, že rýže obsahuje víc železa, je navíc „rozprostřený v čase“ – po jedné porci se neprojeví. Pokud nám jídlo přímo neublíží, třeba alergickou reakcí, nepocítíme bezprostředně vůbec nic.

V této souvislosti stojí za pozornost, že s léky vyrobenými pomocí geneticky upravených organismů, třeba s inzulinem, takový problém nemáme. Polykáme je ochotně a ve velkém.

Proč tomu tak je, může vysvětlit práce psychologa Paula Rozina, který se léta zabýval naším vnímáním přirozenosti. Lidé jsou ochotni „nepřirozený“ původ překousnout, pokud jim věc přináší zřetelný užitek, a u léků to platí dvojnásob, protože nemocný člověk chce úlevu hned.

Jakmile ostatní vlastnosti, cena, účinek či chuť, zůstanou stejné, většina lidí přírodní variantu jednoznačně upřednostní – a u jídla je tahle preference silnější než kdekoli jinde. Léky proto bereme i přes jejich nepřirozený původ, protože nás něco bolí, kdežto jídlo nás z definice nebolí, takže žádný stejně silný důvod ustoupit nemáme.

Tím se dostáváme k jádru věci – totiž k tomu, co si o jídle myslíme, aniž bychom o něm přemýšleli. Rozinovým nejcitovanějším zjištěním je, že u přirozenosti rozhoduje proces, ne obsah.

Lidem nevadí výsledná látka, vadí jim, jak vznikla. Když dostali na výběr mezi přírodním a komerčním produktem, většina trvala na přírodním – a to dokonce i poté, co se dozvěděli, že jsou obě varianty chemicky naprosto totožné. A největší pokles vnímané přirozenosti ze všech postupů vyvolala právě genetická modifikace.

Efekt je dokonce výraznější než v případě domestikace, která přitom genom a vzhled rostliny mění mnohem hlouběji než vložení jediného genu. Předkové dnešních plodin přitom často (extrémním případem může být kukuřice) vypadají úplně jinak, než jak je známe my.

Za tímto pocitem se skrývá starý myšlenkový vzorec, který Rozin nazývá „zákonem nákazy“. Funguje jako magické myšlení: Co se jídla dotklo nebo z čeho pochází, na něj jako by přešlo, bez ohledu na měřitelnou skutečnost. Proto lidem připadá nechutná čokoláda tvarovaná do podoby psího trusu, ačkoli vědí, že je to čokoláda. A proto také vložený cizí gen vnímáme jako jakousi poskvrnu, která rostlinu poznamenala, i když ve výsledku po něm nemusí zůstat žádná stopa.

Rozinovy nálezy jdou ještě o krok dál a pro obohacenou rýži vyznívají nepříjemně. Lidé totiž vnímají přidání látky jako mnohem větší zásah do přirozenosti než její odebrání. V jednom pokusu hodnotili účastníci pramenitou vodu, do níž se přidala přírodní látka a pak se zase všechna odstranila, jako méně přírodní než tutéž vodu s přídavkem. Samotný akt přidání zvnějšku nese stopu nepřirozenosti, i když po něm nic nezbude. A obohacená rýže je ze své podstaty plodina, která přidává, ať už železo, zinek, nebo beta-karoten, takže dělá přesně to, na co lidská intuice reaguje nejcitlivěji.

Reakci ovlivňují evolučně vytvořené instinkty. Opatrnost vůči novému jídlu má hluboké kořeny: Neznámé sousto mohlo být jedovaté a omyl mohl být doslova smrtící. Strach z neznámého na talíři je tedy starý a realitou podložený instinkt, který dnes jen občas míří vedle (což není žádný důvod, aby ho evoluce odstranila).

Výčet všech protivníků GM potravin v naší hlavě přitom stále není kompletní.

Desítky let zkušeností s GM plodinami jasně ukazují, že nejsou nijak významně nebezpečné. To není dohad, to je fakt – GM plodiny sice nejíme ve velkém my lidé, ale naše zvířata ano. A to nejen hospodářská, ale i ta laboratorní, jejichž zdraví se pečlivě monitoruje, byť pochopitelně obvykle z jiných příčin. Žádné „nežádoucí účinky“ se přitom nepodařilo odhalit. Není to nic překvapivého, strava prochází trávicím traktem, který si s ní poradí, ať už obsahuje modifikované geny, nebo ne. Pro náš žaludek mezi nimi není žádný rozdíl, rozloží je zcela stejně.

Ale ani taková jasná data o bezpečnosti GMO s odporem nehnou. Proč, to vysvětlil už v 80. letech psycholog Paul Slovic v rámci svého výzkumu vnímání rizika. Ukázal, že laická veřejnost a experti hodnotí riziko podle úplně jiných měřítek. Zatímco odborník počítá pravděpodobnosti a počty obětí, běžný člověk váží i to, zda je riziko dobrovolné, zda nad ním má kontrolu, zda je nové a zda jsou jeho přínosy a hrozby rozděleny spravedlivě. Hrozby, které vnímáme jako neviditelné, neznámé a vnucené zvenčí, v nás budí největší obavy, ať říkají statistiky cokoli.

Geneticky upravená potravina spouští skoro všechny tyto poplašné signály naráz. Jíme ji, aniž bychom si přímo vybrali (neprosili jsme zemědělce, aby zaseli zrovna tuto odrůdu), případné škodlivé následky nemůžeme nijak „vidět“ a projevit by se podle kritiků měly až po letech. A navíc platí, že přínos z GM plodin má někdo jiný než my (výrobci plodin a zemědělci).

Přijmout „upravené“ potraviny do jídelníčku tedy není pro lidský mozek vůbec jednoduché. Pomoci by mohly instituce, které by mohly obavy utišit – ale i na Filipínách se ukazuje, že jejich rozhodování mívá vlastní logiku, která nutně nevede k výsledku, jaký si tvůrci GM rýže přejí.

Soud totiž původní „zlatou rýži“ (s vitaminem A, který také chybí spoustě chudších nejen na Filipínách) zablokoval s odvoláním na princip předběžné opatrnosti. Podle něj se má se schválením nové plodiny počkat, dokud vědci nedospějí ke shodě, že je bezpečná.

Zní to rozumně, háček je ve slově shoda. Stoprocentní vědecký konsenzus o čemkoli je takřka nedosažitelný a vždy se najde hlas, který bude varovat. Předběžná opatrnost dotažená do absolutna proto neznamená obezřetnost, ale konec pokroku jako takového: Za takových podmínek neprojde žádná inovace.

Navíc obavy z GM plodin nejsou úplně liché a riziko není úplně nulové. Teoreticky lze skutečně tímto postupem vytvořit škodlivé rostliny – prostě jim přidáme geny pro tvorbu jedu nebezpečného pro člověka. V principu technologie může škodit a záleží na úmyslu toho, kdo ji používá – stejně jako třeba u atomové energie.

Ovšem důkazy po desítkách let mluví poměrně jasně: Zatím se technologie používá odpovědně a neškodí. Geneticky modifikované plodiny tvoří běžnou součást krmiva po celém světě a v Americe pokrývají obrovské plochy, aniž by se zatím prokázal nějaký zřetelný škodlivý následek, zdravotní či ekologický.

Ve skutečnosti se tak rozhodujeme objektivně řečeno mezi „čistě teoretickou škodou“ a „téměř jistým přínosem“ – jedno je jen možné, druhé prakticky jisté. V podstatě se tak rozhodujeme mezi bezpečím velmi pravděpodobným a škodou jen teoreticky možnou. Ale náš mozek to vidí jinak…