Článek
Sobota 23. listopadu 1991. Den, který vstoupil do historie československého vězeňství jako nejbrutálnější útok trestanců na dozorce v moderních dějinách.
V Leopoldově nedaleko slovenské Trnavy se tehdy odehrál útěk, který neměl obdoby svou brutalitou. Skupina vězňů zavraždila pět strážných a během útěku napadala i náhodné lidi, na které narazila.
Pět strážných nepřežilo. Nejmladšímu bylo dvacet let, nejstaršímu padesát. Proti přesile neměli šanci. Agresivita útočníků, kteří chtěli z obávaného slovenského vězení uprchnout, byla ohromná a zároveň překvapivá. V čele skupiny kriminálníků stanul Tibor Polgári, někdejší vůdce masivní rebelie v Leopoldově z března roku 1990, sekundoval mu Miloš Uriga. Polgári si v té době v leopoldovském kriminálu odpykával trest za vydírání.
Onu listopadovou sobotu využila sedmičlenná skupina kriminálníků střídání stráží a chvilkové nepozornosti dozorců. Vězni zaútočili a ručně vyrobeným nožem zavraždili prvního z nich. Sedmkrát ho bodli do hrudníku. Další dva bachaře svázali. Třicetiletý Polgári, přezdívaný Blázen, spolu s dvaadvacetiletým Urigou sebrali mrtvému uniformu a klíče a v převlečení zamířili k východu.
Personál věznice v tu chvíli stále nic netušil. Právě proto se ozbrojeným trestancům podařilo proniknout až do operačního střediska leopoldovské káznice u hlavní brány. Zde noži zabili zástupce velitele strážní směny a další tři příslušníky vězeňské stráže. Ze skříně vzali dva samopaly a čtyři pistole. Cesta ven byla otevřená.
Za branou započal zběsilý úprk. Sedm ozbrojených mužů zamířilo na sever. Chtěli se přes Polsko dostat do Austrálie. Pro případ střetu s policií s sebou odvlekli zajatého dozorce jako rukojmí. Trestanci hráli o čas. Přepadli několik náhodných řidičů a ukradli jim auta. Během útěku zranili čtyři lidi těžce, sedm lehce. Popíjeli přitom alkohol a dostali se i k drogám. I kvůli tomu se plán začal rychle rozpadat.
Nejprve po nárazu do stromu zůstali bez auta. Rozhodli se pokračovat vlakem, ale na nejbližším nádraží zmateně nastoupili do špatné soupravy. Byli ozbrojení, opilí a dezorientovaní. Vlak je odvezl zpět do blízkosti Leopoldova.
U Piešťan se ukryli ve stohu, kde je policie obklíčila. Při následné přestřelce zasáhla Polgáriho střela do břicha. Dvacet hodin po útěku bylo po všem.
Událost vyvolala v porevolučním Československu silné volání po obnovení trestu smrti. V únoru 1993 padly rozsudky. Polgári, Uriga a Andrej Harvan dostali za vraždy dozorců doživotí. Harvan, který si v Leopoldově odpykával trest za dvojnásobnou vraždu, si později ve vězení vzal život. Dalšími členy skupiny byli Dalibor Bajger, Vladimír Duda, Bartolomej Botoš a Václav Fedák.
Polgári po pětadvaceti letech, kdy v roce 2018 soud řešil jeho žádost o předčasné propuštění, podle deníku SME uvedl: „Tragickou událost z Leopoldova nepopírám. Hluboce lituji, co jsem vykonal. Zabil jsem člověka, ten skutek v sobě budu nosit po zbytek života. Pobyt ve vězení mě naučil být lepším člověkem. Nejsem bezcitný mafián ani sexuální predátor. Výpovědi znalců jsou nepodstatné chiméry. Po těch letech už mám na svět úplně jiný pohled, než když jsem byl mladý a nerozvážný.“ Soud jeho žádost zamítl.
Polgári i Uriga byli mezi vězni v Leopoldově dobře známí už od března 1990. Právě tehdy začal příběh, který k listopadovému útěku o půldruhého roku později přímo vedl.
Válka o vězení
Ve čtvrtek 15. března 1990 vyhlásilo v leopoldovské věznici 217 trestanců hladovku. Vytlačili dozorce z ubytovacích prostor a zabarikádovali se. Požadovali okamžité propuštění na svobodu. Vzpoura se rychle šířila a počet vzbouřenců vzrostl zhruba na pětinásobek. Odhadem třetina z nich patřila k nejbojovnějším. Taková masa už dokázala věznici zcela ovládnout.
Následovalo rabování, ničení zařízení a zakládání požárů. Když bylo jasné, že bezpečnostní složky zasáhnou, vězni založili požár úmyslně. Oheň se rychle šířil a ohrožoval 150 vězňů, kteří se vzpoury neúčastnili a ostatní je drželi jako rukojmí.
Vzbouřenci obsadili i kuchyň se zásobami v hodnotě 1,5 milionu korun. Vůdcem vzpoury a samozvaným ředitelem věznice se prohlásil právě Tibor Polgári. Bezpečnostní složky se stáhly a začaly vyjednávat.
Vzpouru spustil přechod k demokracii. Amnestie prezidenta Václava Havla se nevztahovala na pachatele vražd, znásilnění a loupeží, což u kriminálníků vyvolalo odpor.
Vyjednávání selhala. Dne 28. března padlo rozhodnutí k zásahu. Před ním měly bezpečnostní složky o situaci uvnitř představu jen díky průzkumným letům nad věznicí.
Do akce byly nasazeny tři vrtulníky, dvanáct obrněných transportérů a více než dva tisíce mužů. „Akce se zúčastnilo 62 příslušníků jednotek rychlého nasazení, takzvaných červených baretů, 350 příslušníků Sboru nápravné výchovy, dalších sto ze Sboru národní bezpečnosti, více než 150 příslušníků výsadkového vojska a zabezpečovalo ji i na 1700 vojáků,“ popsal tehdejší deník Rudé právo.
Uvnitř čekali ozbrojení vězni připravení bojovat. V dílnách si vyrobili zápalné lahve, bodné zbraně, mačety, sekery, cepy i ručně sestrojený plamenomet. Na střechách měli barely, u nichž panovala obava, že obsahují hořlaviny, a těmito prostředky vyhrožovali, zatímco drželi rukojmí. Ze střech házeli zápalné lahve na zasahující příslušníky.
Střety trvaly dvě a půl hodiny. Okolí bašty odporu připomínalo válečný prostor. Do zásahu se zapojilo přes dva tisíce příslušníků bezpečnostních složek. Zhruba šedesát elitních policistů a výsadkářů vstoupilo do přímého střetu proti přesile vězňů ukrytých za barikádami. Došlo k boji muže proti muži.
Nakonec se podařilo bezpečnostním složkám získat věznici zpět a zachránit všechny rukojmí. Po zásahu pokračovalo zajištění areálu. Policisté násilně otevírali zaneřáděné cely, aby snížili riziko. Vězně nutili svléknout se, protože se snažili pod oblečením pronést různé předměty. Eskorty kryli střelci připravení k okamžité palbě. Škody dosáhly téměř 30 milionů korun. Pět budov z jedenácti bylo zničeno.
Před soudem stanulo 73 vězňů včetně Tibora Polgáriho. Tresty dosáhly celkové výše 345 let a 10 měsíců vězení. Nejvyšší činil 14 a půl roku, nejnižší 18 měsíců.
Jak už víme, o rok a půl později se jeden z hlavních aktérů těchto událostí pokusil uprchnout znovu. Tentokrát už nešlo o vzpouru, ale o neúspěšný pokus o útěk, který skončil pěti mrtvými.
