„Zdá se, že Bůh mě má rád.“ Zemřel trenér Uličný, dacan s dobrým srdcem

Každou zprávu v telefonu končil zvesela: „Zdravím, kamarád Petr John Uličný.“

Tuze jsem si toho považoval, třebaže bych si nedovolil trenérského bouřliváka, fotbalovou legendu, nazvat kamarádem ani za dvacet let profesního vztahu trenér - novinář, zatímco John mě klidně během rozhovoru v divadle oslovoval familiérně Honzíku.

Nevyznělo to od něj nabubřele.

„Hlavně to napiš bez chyb! Vyskočil se píše s měkkým, nebo s tvrdým?“ zkoušel reportéry na tiskové konferenci.

Rád si z kamarádů - vlastně z kohokoli - utahoval tím, že jim naschvál pletl jména i příjmení. Trenérským kolegům říkal: „A ty jsi ten Pešice? Promiň, Cipro!“

S hráči si pohrával zrovna tak. Z Radima Kučery byl Jan Trousil a opačně.

Říkal tomu šméčka. Vždy měl při nich rozzářené oči a cítili jste, že jdou ze srdce přímo do srdce. Na komoru.

Energie Petra Uličného byla odzbrojující. I po sedmdesátce v něm bylo tolik života, tolik horké krve, že jste si nemohli být vedle něj jistí ničím. Jen tím, že nebude nuda. Ten život v něm jsem mu přál a záviděl v dobrém. Byla to jeho nejlepší a možná, že pro někoho i nejhorší vlastnost. Petra Uličného jste buď milovali, nebo nemuseli. První skupina byla ve fotbalové říši tou početnější, troufám si tvrdit.

Rozhovorů jsme udělali nespočet. Jak zdivočele chvátaly roky, mnohem častěji se mu při odpovědích leskly oči. Tak už to srdcaři mají. Vybouchnou, pohladí, žijí.

Jako když mi vyprávěl o svém přísném tatínkovi vojákovi, co nešel pro ránu daleko. O nejlaskavější mamince, která prodávala v potravinách a Petříčkovi nosila nedostatkové zboží a oblíbenou paštiku Májku. Jak moc ji miloval. Jak vždy u ní našel pohlazení.

Životní láskou Petra Uličného byla jeho trpělivá paní Alena.

Rád si s ní na terase doma ve Slavoníně v Olomouci nalil bílé víno a vzpomínali na první rande v Kroměříži. Už rok se ve městě roztahovaly ruské tanky, ale láska kvete za všech okolností. Manželství trvalo 55 let, přineslo syny Petra a Tomáše. „Alča je světice, že se mnou vydržela,“ řekl Uličný, když se oči zase jednou zaleskly.

Měl v nich něco z přísného táty i hodné maminky.

Nejspíš to jsou ty dvě tváře, jež nasazoval pak i jako fotbalový trenér.

Zatímco o mnohých trenérech a fotbalistech ze svého prvního šuplíku, kam si je třídil, říkával, že jsou krásní lidé, sám o sobě by to neprohlásil. „Jsem přátelský, ale taky někdy zlý. Nemůžu být krásný člověk. Někdy jsem byl až moc zlý, švihl jsem hráči ovoce do obličeje, to jsou prasárny, co se nedělají. Hyde a Jekyll. Jsem dacan. Ale v podstatě srdce mám dobré, pláču a také se pořád umím rozzuřit,“ povídal mi v podcastu Z voleje na idnes.cz „Ještě ve mně bouřlivák zůstal.“

Petra Uličného si netřeba romantizovat. Se vší úctou, uměl být vážně až zlý. Chodil přes čáru. Pro někoho měl auru pozitivního bonvivána, pro jiné zůstal jen hulvátem, který na štaci v Ostravě vystrčil zadek na svého hráče Timka a v Brně zase chytil Bestu pod krkem. Za tyto legendární scény se stydí, pykal za ně okamžitým vyhazovem, za spoustu jiných platil zase tučné pokuty. Když se od plic zastal v Olomouci útočníka Davida Rojky, jehož urážel divák na tribuně, hráči se na pokutu trenérovi složili. Uličný byl živel.

Klidně mohl dělat vrcholově atletiku. V roce 1966 byl druhý v republice v osmiboji. Na střední veterinářské škole byl jen kvůli maturitě. I proto ho nevyrazili, když před komisí řekl, že kráva má za rok deset telat, místo jednoho až dvou. „Petr Uličný se stejně veterinou živit nebude,“ přimlouval se laskavě profesor Vystrčil.

V Praze vystudoval FTK, jen místo pěti let potřeboval jedenáct. I když kopal za Spartu, Plzeň či Olomouc, fotbal zbožňoval hlavně z trenérské lavičky. „Tam mě jednoznačně pohltil víc,“ přizná. „Žil jsem tím, musel jsem hulákat, burcovat tým, aby hráči věděli, že mám zájem.“

Vášeň v trenérském řemesle našel i díky fenomenálnímu Karlu Brücknerovi, u něhož začal v Sigmě jako asistent. „Karel Brückner je největší bombarďák z trenérské profese u nás ve vší úctě k panu Ježkovi, Pospíchalovi, Máčalovi a těm mladším,“ říkal. „Byl to obrovský talent, byl jsem šťastný, že se od něj učím. Lepšího trenéra jsem neviděl. Presink vymyslel Karel Brückner, samouk. Kreslil mi, jak napadat, jak zavřít brankáře, už v 80. letech takhle uvažoval, dnes je to fantastická věc, je to průkopník. Dodneška jsme kamarádi.“

Věhlasu Brücknera nedosáhl, to je až příliš vysoká laťka. Avšak odkaz zanechal výrazný. Uličný odkoučoval v lize 413 utkání, což byl dlouho rekord, než ho překonal Petr Rada.

Titulu se ale nedočkal. Přesto si užil fantastické trenérské odcházení. Na vrcholu, v nejlepším, jako olomoucká legenda. V roce 2012 vzal brigádu pro opravdové chlapy.

Vzpomínáte? Sigma měla po korupční aféře a odečtu devíti bodů jen sedm bodů na podzim. To je po polovině soutěže na padáka! Trenéři se do Olomouce proto nehrnuli, tak vedení oslovilo známého bouřliváka na penzi. Až patriot Uličný kývl.

Ačkoli paní Alenka ho láskyplně varovala: „Ty vole, sedm bodů…“

Ona si nejlépe ze všech uvědomovala, co by s ním sestup Olomouce do druhé ligy udělal. „Já bych sestup těžko prožíval, protože s mým jménem a mými kamarády je tu spojený postup do ligy v roce osmdesát dva. Tam jsem měl podle mě velký podíl, odehrál jsem hodně zápasů. Najednou jsem si řekl: Kurňa, po tolika letech, ty s nimi spadneš,“ orosil se Uličný večer před nástupem na své poslední angažmá.

Tyhle pochybnosti přiznal však až s odstupem. Stejně jako dávivý kašel chvíli před klíčovými zápasy. I bolest na hrudi.

Na veřejnost nasazoval jinou masku: Zachráníme se, nepochybujete, usmívejte se!

A tak klidně na předzápasové tiskové konferenci vytáhl z kapsy mobil, v němž má uloženou oblíbenou písničku od Pavla Bobka a pobaveným novinářům začal zpívat: „Pokaždé když vůní žen a jejich krásou jsem zasažen, já říkám si dík za ten dar. Sám vaz si lámu, ale z fraktur a šrámů mám jizev jen pár.“

Až do refrénu se pořádně opřel: „Zdá se, že Bůh má mě rád, Bůh má mě rád, i když má k tomu pramálo důvodů, Bůh má mě rád.“

Dál už to nejspíš znáte. Tedy v Olomouci, kde je za kinga, to znají všichni. Sigma byla pod jeho vedením třetím nejlepším týmem jara, úřadujícího mistra Plzeň zdolala na jeho hřišti 4:0, kolo před koncem sezony se zachránila a navrch vyhrála český pohár, když ve finále porazila Spartu 1:0.

Týmu v kabině poděkoval po svém: „Mám vás rád, čur..i.“

A mohl na penzi. Se svou jedinou trofejí nad hlavou.

Až pak podstoupil elektrickou kardioverzi, aby přerušila srdeční arytmii.

„Patnáctkrát jsem dostal gól v 95. minutě, to tě zabíjí. Patnáctkrát jsem zase dal, to je euforie, jako když se ti narodí vnouče. Ale tohle všechno ti působí na hercnu,“ vyprávěl s úlevou a ukázal mi hodinky, co dostal od olomouckého týmu po vítězné finále na památku. „Je na nich vyryté: Mám vás rád, čur..i. To jsem jim říkal, když vyhráli. To je silné pouto.“

Silné pouto, o tom je fotbal především. Ne o trofejích. Ale o vztazích. Šméčkách.

„Ta šméčka - já na hráče, oni na mě, tím jsem známý celý život. Tak se dělá atmosféra. Ale musí být na to výsledky. Párkrát jsem na to shořel,“ přemítal. „Jsem rád, že žiju v Olomouci, že jsem Sigmě nějakým způsobem napomohl, že můžu vedle Karla Brücknera, takové celebrity, sedávat na fotbale. V důchodě je to úplná paráda, ale musím říct, že se občas nudím.“

V prosinci 2024 ještě bavil novináře zpěvem. Na začátku roku 2025 přestal odpovídat na zprávy. Rakovina udeřila krutě. Těžce nesl, že už z něj saje život, který tolik miloval.

Ještě během jarní části ligy sledoval zápasy Sigmy z hlediště po boku další trenérské osobnosti Milana Máčaly.

Poslední měsíce v sanatoriu na Svatém Kopečku už byl smířený s Bohem, který ho má rád, i kdyby k tomu bylo pramálo důvodů.

Zemřel v pátek ve věku 76 let. Nejen pro Olomouc je to černý den.

„Pro Petra a jeho rodinu je to asi i vysvobození. Věděli jsme, jak na tom je. Ale když ta chvíle přijde, stejně vám vyhrknou slzy do očí. Každý na něj bude vzpomínat jen v dobrém,“ řekl Máčala ČTK. „Petr byl originální člověk. Věčný optimista, který se dokázal dívat na svět s nadhledem. Byl také výborný fotbalista, jen kdyby deset dvacet procent neztrácel srandičkami, které pro lidi dělal.“

Před pár dny jsem se dvaaosmdesátiletého Milana Máčaly ptal, jestli se už stihli s Karlem Brücknerem a Petrem Uličným podepsat na jejich podobiznu na zdi kanceláře sportovního manažera Olomouce na Andrově stadionu. Nestihli.

„Nejvíc by si to zasloužil Karel. Na Petra Uličného teď moc myslím,“ řekl mi tiše první porevoluční trenér federální reprezentace.

Uličný se nebral moc vážně, i když břitkou kritiku si pouštěl až příliš k tělu a duši. Svou fotbalovou erudici často shazoval tím, jak popisoval svůj preferovaný herní plán: „Vpředu dát gól, dozadu nedostat. A máš to všecko. Jinou taktiku nevymyslíš.“

Sám se stal pro mnoho svých učňů trenérským vzorem.

Někdejšího reprezentačního kouče Pavla Vrbu cepoval v Havířově, dalšího trenéra národního týmu Jaroslava Šilhavého na Žižkově, oba mu dělali kapitána. V prvním šuplíku svých oblíbených svěřenců má také Trousila, Hoftycha nebo Kučeru. Jmenuje i Kováče, Látala, Hapala a další…

Těm všem s láskou pletl jména.

„Tak zase jsem nebyl tak zbytečně na světě,“ usmál se.

Nebyl. A pokud Petr Uličný nebyl pro ně přímo trenérským vzorem, pak inspiroval, jak žít. Díky za tu lekci. A na závěr snad laskavý čtenář dovolí připomenout historku, kterou jsem měl od Petra Uličného nejradši:

„Trenér Sparty Tadeáš Kraus mě nemusel, dokonce mě posadil na tribunu. Spartě to na hřišti nešlo. Borec, co seděl vedle mě, začal řvát: ‚Kurva, vyhoď toho Uličného, na to se nedá dívat!‘ Já se na něj otočil: ‚Co blbnete, člověče, vždyť Uličný vůbec nehraje! A on mi odpověděl: To nevadí, vyhoď ho!‘ Tak jsem šel za Krausem: Tréňo, končím tady, jdu do Plzně.“

Zdraví kamarád Petr John Uličný.