Neviditelné ženy. Jak v Česku funguje sexuální byznys

Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) ve své výroční zprávě varuje před rostoucím trendem kořistění z prostituce. Jen za loňský rok kriminalisté rozkryli hned několik organizovaných skupin, které si na zranitelnosti žen založily vysoce výnosný byznys a z jejich výdělků získaly prospěch v řádech desítek milionů korun.

Seznam Zprávy přinášejí reálné příběhy žen ze sexbyznysu, které do tohoto prostředí často dohnal obyčejný strach z nezaplacených složenek.

Do kavárny vchází mladá energická blondýnka. Působí dojmem ženy, která má svůj život pevně v rukou. Asi byste netipovali, že v devatenácti letech musela nést na bedrech osud celé rodiny.

Elen pochází z města s dlouhodobě vysokou nezaměstnaností a hned po maturitě skončila na Úřadu práce. Ve stejné době její matka onemocněla rakovinou. „Nechtěla jsem jí být na obtíž. Začala jsem okamžitě hledat jakýkoliv způsob, jak si rychle vydělat,“ vzpomíná Elen v poloprázdném podniku. Její jméno redakce pro zachování anonymity změnila.

Tehdy na facebooku narazila na nabídku brigády „pro ženy 18+“, prý obsluha baru. Až po odpovědi na inzerát jí v soukromé zprávě muž vysvětlil, že jde o nevěstinec. Nejprve odmítla, ale finanční tlak ji donutil nabídku přijmout.

„První dny byly nejhorší. Probrečela jsem je, chtěla jsem utéct. Jenže jsem si říkala, že to musím nějak vydržet. Že se nemůžu jen tak vrátit domů - co bych řekla mámě? Že mě vyhodili z baru?“ popisuje.

Zatímco s Elen sedíme tváří v tvář, Nicol se osobně sejít nechce. Kvůli ochraně její identity se konverzace uskutečnila výhradně online přes její profil Tajný deník společnice, kde sdílí své zkušenosti.

Nicol bylo teprve dvacet let, když se stala matkou samoživitelkou. Našla si malý byt - garsonku, jeden pokoj s kuchyní. „Půjčila jsem si peníze na kauci a první nájem a měla jsem vše doložit na úřadě. Ujišťovali mě, že mi jako samoživitelce určitě pomůžou,“ líčí. To se ale nakonec nestalo a Nicol zůstala bez peněz.

„Nebylo reálné chodit každý den do práce s malým dítětem, které ještě nemohlo do školky. Z běžného platu bych nezaplatila chůvu, nájem ani další výdaje. Tak jsem se musela rozhodnout. Buď skončím s dítětem na ulici, nebo si začnu vydělávat vlastním tělem,“ vzpomíná.

Příběhy Nicol a Elen nejsou ojedinělé. Podle neziskové organizace Rozkoš bez Rizika jsou finanční problémy jedním z hlavních důvodů vstupu do sexbyznysu a matky samoživitelky u nás tvoří velké procento všech žen, které si vydělávají prostitucí.

Obě ženy si zvolily cestu, o které se nemluví, ale přináší rychlé výdělky a flexibilitu, kterou by v běžné práci těžko nalezly. Vstoupily ale do soukolí, ve kterém se prakticky nemají jak bránit. Ani vůči klientům, ani manažerům klubů, ve kterých pracují.

Zákon o kuplířství jasně uvádí, že v Česku nikdo nesmí profitovat z cizí dobrovolné prostituce ani zajišťovat pracovní podmínky osobám poskytujícím sexuální služby. I přesto jsou česká města plná nevěstinců. Provozovatelé se naučili zákon obcházet jednoduchou kličkou. Buď oficiálně vystupují jako hostitelé, kteří ženám pouze pronajímají pokoje, nebo ženy zaměstnávají jako barmanky, uklízečky a podobně.

Helena Vitvarová na sociálních sítích známá jako „bordelmamá“ Heduš Nová, se živí jako manažerka pražského kabaretu. Ukazuje mi svůj podnik laděný do červeno-zlaté barvy. Dominují zde zlatá světla ve tvaru lotosu, odkazující na název podniku. „To jsou devadesátky, tady to na vás hnedka dýchne,“ provází mě klubem manažerka.

Muži sem prý chodí už jen kvůli prostředí. „Na nic si nehrajeme, tady to není žádný hogo fogo,“ dodává. Erotické kluby a kabarety jsou pro český sexbyznys typické, oficiálně to nejsou nevěstince - nesmí být. Aby se provozovatelé vyhnuli paragrafu o kuplířství, musí se státem hrát hru, že nevědí, co se v nich děje.

Ženy v kabaretu Heduš Nové pracují na dohodu. „Ve smlouvě mají jasně uvedeno, že nesmí mít s klienty sex,“ upozorňuje manažerka. „To, co se děje na pokojích, jde úplně mimo mě. Je to dohoda mezi ženou a zákazníkem,“ zdůrazňuje.

Ženy jsou v kabaretu placené z provize z alkoholu a neplatí podniku podle manažerky vůbec nic. „Zákazník si zaplatí například šampaňské a právě z ceny tohoto nápoje dostává žena provizi. To je její oficiální příjem. Nemusí si tedy předem pronajímat pokoj a doufat, že si náklady během směny vydělají zpět,“ tvrdí Heduš. Zkušenosti žen se tak liší podnik od podniku. Společné ale mají, že pravidla jejich práce neurčuje zákon, ale majitel klubu.

V klubu, kde pracovala Elen, se otevíralo kolem osmé večer. Asi pět žen čekalo na klienty u baru. Když si je muž vybral, koupil drink a odešli spolu na pokoj. „Nejčastěji si platili za hodinu. Cena se pohybovala kolem tří tisíc,“ říká otevřeně Elen.

Ráno po každé směně měly ženy nachystané lístečky se svým jménem na baru. Ležely u nich rozdělené peníze. Tedy zpravidla jen polovina z toho, co si za noc vydělaly. Zbytek si dal provozní do kapsy.

Padesátiprocentní provize je ale pro mnohé ženy stále ten lepší scénář. „Kromě jedné výjimky se mi nestalo, aby mi klub nechal celý výdělek. Některé kluby nám nechávají třeba jen 40 procent,“ líčí Nicol s tím, že ženy musí za své nakupovat i prezervativy či lubrikační gely.

Vedoucí poradenského centra Rozkoš bez Rizika Alena Holoušová k tomu uvádí, že ze současného právního vakua profitují právě šikovní provozovatelé podniků, kteří se v systému dobře orientují. „Je zásadní nastavit jasnou hranici, kolik si mohou podniky z výdělků společnic brát. Bez toho může docházet ke zneužívání,“ míní. Nastavit hranici ale zatím není možné. Nelze regulovat „neexistující“ byznys.

Tato hra na schovávanou se státem vrcholí ve chvíli, kdy do podniku dorazí nečekaná policejní kontrola. „Jakmile přijde do klubů policie, jednoduše tvrdíme, že si pouze pronajímáme pokoje. To však většinou neodpovídá realitě,“ přiznává Nicol. Jedno pravidlo je však podle ní nejdůležitější a neměnné - s nikým nemluvit o tom, jakou provizi si podnik z jejich práce bere.

„Policisté řeší hlavně finanční stránku. Kdo z prostituce profituje a za jakých podmínek. Nemají téměř žádné možnosti, jak řešit nátlak a podobně. Což jim nemůžeme mít za zlé,“ popisuje Holoušová.

Policie tak často nemá ani nástroje, ani informace, aby mohla situaci řešit. Ve chvíli, kdy do podniku přijde kontrola, ženy většinou mlčí. „Je tam stres, panika. Ženy nic neřeknou a policie se do toho podhoubí často vůbec nedostane,“ vysvětluje Holoušová.

Podle zkušeností manažerky Heduš Nové hledají policisté při nečekaných kontrolách převážně lidi na útěku. „Přijde klidně deset, patnáct policistů a kontrolují občanky. Hledají někoho, kdo se schovává před zákonem,“ popisuje.

Podle ní se podobné zásahy opakují několikrát do roka a probíhají bez konfliktů. Říká, že policisté kontrolují totožnost žen a projdou prostory podniku. „Za těch devět let, co tu jsem, se nestalo, že by někoho odvedli přímo od nás,“ dodává.

Podle výpovědí obou žen se v klubech k velkým provizím často přidávají i různé sankce. V klubu, v němž pracovala Elen, nesměly ženy odmítnout nikoho. Ani kdyby jim byl muž sebevíc nepříjemný, ani kdyby se choval agresivně. „Většina klientů byla - musím zaklepat - docela normálních,“ klepe kloubem do dřeva. „Naštěstí se to většinou dalo nějak zvládnout,“ dodává.

„Někteří si ale mysleli, že když si zaplatí, tak si můžou dělat, co chtějí. My jsme třeba manažerům řekli, že byl klient agresivní, ale nikoho to nezajímalo. Prostě pro ně jsme byly jen kus hadru, neměli žádný soucit,“ říká.

O pravidlu, že si klienty nesmí vybírat, předem nevěděla. „Jednoho jsem odmítla, byl mi hrozně nepříjemný. Provozní se mě zeptal, jak si vůbec můžu dovolit někoho odmítnout a sebrali mi výdělek za celý den,“ vzpomíná. „Jasně, že mě to naštvalo, ale co jsem mohla dělat?“ ptá se Elen.

Pravdou je, že skoro nic. Chybí jasná pravidla, která by definovala, jaké mají ženy pracovní podmínky nebo na co mají nárok. „Právě tahle neukotvenost vytváří prostor, ve kterém se ochrana prosazuje jen velmi obtížně. Sexuální pracovníci se tak pohybují v prostoru, kde si k nim kdokoliv může dovolit cokoliv,“ vysvětluje Holoušová.

I Nicol byla svědkyní různých sankcí u jejích kolegyň. „Nejabsurdnější byla za to, že kolegyně ukončila schůzku s klientem dřív, než si zaplatil. Majitele nezajímalo, že klient dostal, co chtěl, a chtěl odejít. Měla ho tam zadržet až do konce – jinak pokuta,“ tvrdí.

Příkladem moderního přístupu k regulaci prostituce je Belgie, která v roce 2022 zcela dekriminalizovala prostituci a uznala ji jako profesi. Model dává ženám stejná práva, jako mají jiní zaměstnanci: nárok na mateřskou, nemocenskou a sociální zabezpečení. Podobnou cestou jde i Nový Zéland, kde jsou společnice vnímány jako plnoprávné pracovnice.

„Když se bavíme o dekriminalizaci nebo legalizaci, byla by pro sektor výhodnější dekriminalizace. To znamená, že by nebylo trestné pomáhat, manažovat sexuální práci nebo poskytovat prostor k pronájmu, aniž by se člověk dostával do šedé zóny,“ vysvětluje výzkumnice sexbyznysu Garai.

Odborníci i samotné pracovnice se však shodují, že regulace nesmí znamenat žádné povinné veřejné registry, jaké využívají například v Německu. Strach ze ztráty anonymity je totiž silnější než touha po sociálních jistotách.

„Kdyby se prostituce legalizovala, určitě bych nechtěla být zaměstnankyní klubu s pracovní smlouvou. Raději bych zůstala v anonymitě. Nálepka společnice by vám už nikdy nezmizela,“ říká Nicol.

Zkušenosti ze zahraničí potvrzují, že modely nutící ženy k registraci vedou k tomu, že ženy zůstávají v šedé zóně, aby se vyhnuly stigmatizaci. „Mám hrozný strach, že se o mé minulosti dozví děti,“ svěřuje se Elen.

Místo registrace pracovnic by stát mohl licencovat samotné kluby. Podniky by musely splňovat bezpečnostní a hygienické normy, zatímco ženy by si zachovaly soukromí. To by vytvořilo tlak na majitele, aby nabízeli lepší podmínky, pokud si chtějí udržet personál.

Alena Holoušová také důrazně varuje před tzv. nordickým modelem, který kriminalizuje klienty, nikoli samotné sexuální pracovníky. Vychází z předpokladu, že snížením poptávky postupně zanikne i samotný sexbyznys.

Ačkoliv se tváří jako ochrana sexuálních pracovníků, v praxi jejich bezpečnost podle ní podkopává. „Tento model zkracuje čas na vyjednávání podmínek. Klient pod tlakem spěchá a žena pak hůře rozpozná, zda je jeho nervozita způsobená strachem z policie, nebo agresivním úmyslem,“ vysvětluje.

V prostituci se v Česku každý rok „protočí“ miliardy. Stát podle odhadů tratí na daních asi miliardu. Toto číslo je však podle ministerstva financí přeceňované. „Je potřeba uvést, že řada pracovnic a pracovníků v tomto oboru uvedené služby poskytuje pod záštitou jiných živností,“ říká mluvčí resortu Gabriela Kušnírová.

Přitom ženy z byznysu mluví jinak. „Daně neplatím a platit bych je teď nechtěla, neumím si představit z toho mála, co člověk vydělá, ještě platit daně,“ říká Nicol.

„Neznám nikoho, kdo by z prostituce odváděl daně,“ souhlasí manažerka Heduš Nová.

Minulý rok v listopadu Nejvyšší správní soud rozhodl, že i přesto, že je trestné brát si provizi z prostituce, samotné zdanění ze státu kuplíře nedělá. Tudíž sexuální pracovníci daně odvádět musí.

O regulaci prostituce se naposledy pokusili Piráti v roce 2019. Prvním krokem by muselo být vypovězení takzvané Newyorské úmluvy, která vstoupila v platnost v roce 1951. Tato smlouva znemožňuje podepsaným státům prostituci regulovat.

Podle pirátského poslance Samuela Volpeho je prostituce v řadě západních zemí běžně uznávaným způsobem obživy. „Pokud by tomu tak bylo i v Česku, přineslo by to nejen lepší životní podmínky pro samotné pracovnice a pracovníky, ale i ekonomický přínos v podobě legálně zdaněných příjmů,“ míní.

Státní regulace by mohla přinést zavedení jednoduchého daňového modelu, například ve formě anonymního paušálního poplatku. Ten by ženám umožnil legální fungování bez administrativní zátěže a zároveň by chránil jejich soukromí před veřejnými registry, které obě odbornice považují za rizikové kvůli možnému zneužití či vydírání.

Proč se v Česku tedy nedaří uznat sexuální práci jako legitimní ekonomickou činnost? Podle Aleny Holoušové je hlavní překážkou společenské klima.

„K tématu stále přistupujeme z hlediska morální paniky. Prostituce ale nepřestane existovat jen proto, že ji budeme ignorovat. Realistický přístup s důrazem na ochranu lidí by vedl k mnohem bezpečnějším podmínkám,“ míní.

S tím souhlasí i umělkyně a výzkumnice Garai. „Stále tu neprobíhá dostatečná debata o tom, jestli sexuální práci vůbec brát jako práci,“ říká.

Odejít ze sexbyznysu je podle odborníků extrémně náročné. Nabízí rychlé peníze a maximální flexibilitu. Ženy si mohou vydělat během několika hodin, často i přes den.

„Je pak hrozně těžké jít do běžného zaměstnání a čekat měsíc na výplatu. Když se dostanou do finanční tísně, velmi snadno se vrací zpátky,“ popisuje Holoušová.

Elen si ten kontrast pamatuje přesně. „Měla jsem pět, šest tisíc za noc. Přijela jsem domů a říkala si: jsem královna, teď mamce všechno koupím,“ vzpomíná. Přesto jakmile se naskytla nabídka jiné práce, odešla. Začala pracovat v obchodě s potravinami jako pokladní.

„Najednou začít pípat zboží za 20 tisíc měsíčně byl obrovský skok, ale věděla jsem, že to nebudu dělat věčně,“ říká s tím, že ale naprosto chápe všechny, kdo v sexbyznysu zůstaly.

Další bariéru popisuje i Markéta Garai. Podle ní ženy často uváznou v pasti chybějící historie. „Spousta žen v branži zůstává, protože po pár letech zjistí, že v produktivním věku dělaly jen toto. Je pro ně pak těžké uplatnit se na trhu práce – firmy hledají buď čerstvé absolventy, nebo profesionály s praxí,“ vysvětluje.

Přesto Elen svůj odchod dotáhla do konce. Dodělala si bakalářský titul, nyní je vdaná a má dvě děti. Svého manžela poznala právě v klubu. „Pretty woman hadr,“ směje se.

Nicol na svůj definitivní „šťastný konec“ stále čeká. V branži poznala muže, který se do ní zamiloval a z prostředí ji vytáhl. Díky němu se ve dvaadvaceti letech stala rentiérkou, cestovala po světě a získala majetek v hodnotě milionů.

Ukočírovat životní standard se ale ukázalo jako nemožné. Majetek sice zůstal, ale peníze na běžný provoz došly. Po letech se tak Nicol do branže vrátila. „Dnes jsem v tom zpět a jediné, co si přeji, je zase jednou nadobro skončit. Výdělky už nejsou jako dříve, konkurence je obrovská a já už nemám tolik možností se té práci věnovat,“ dodává.

Ekonomický tlak a omezené možnosti tak dál směřují ženy do prostředí, které sice nabízí okamžité finanční řešení, ale zároveň je vystavuje nejistotě a minimální ochraně. Tento miliardový byznys zůstává prostorem bez jasných pravidel. A ženy, které v něm pracují, budou dál existovat mimo systém, bez práv i jistot, pro stát zcela neviditelné.