„Karolína je trochu punk.“ Psycholog Muchové o české bitvě ve Wimbledonu

Společnou fotografii se svou klientkou Karolínou Muchovou si ještě neudělali, třebaže oba pochází z Olomouce. „My se domlouvali, že až s trofejí,“ usměje se sportovní psycholog Michal Šafář.

Za jeden ze společných cílů si dali zvládat lépe finálové duely. A když devětadvacetiletá tenistka nedávno triumfovala v Bad Homburgu, tak si řekli, že to platí až pro finále grandslamu. Speciální snímek si mohou pořídit již po sobotě. Šafář jeden podobný má. V roce 2014 byl členem vítězného týmu Petry Kvitové ve Wimbledonu.

Pro celý český tenis to však bude nyní ještě mimořádnější, historická událost. Muchové se ve finále slavného Wimbledonu postaví o osm let mladší krajanka, kamarádka a parťačka z tréninků i olympijské čtyřhry Linda Nosková. Už v sobotu od 17:00.

Obě touží po první grandslamové trofeji, obě si prošly přerovským klubem. Je pro hlavu těžší hrát finále proti dobře známé krajance, anebo je to vlastně jedno?

Samozřejmě to má specifika. Ale to platí, i když bude na druhé straně Sabalenková nebo Ósakaová, vždy to má nějaká specifika opřená o konkrétní hráčku. Karolína má zkušenost z finále z Paříže, jenže teď navíc hraje s Lindou! Ve Wimbledonu je to jejich první finále. Český přebor na trávě.

Česko, tenisová velmoc, byť takřka bez travnatých kurtů.

Jen pár soukromých tady je. Zažil jsem to s Petrou v roce 2014. Čtvrtfinále hrála s Bárou Strýcovou a semifinále s Luckou Šafářovou. Takže to bylo velmi specifické. Zápas Karolíny Muchové s Bárou Krejčíkovou byl teď také velmi speciální a náročný. A to finále je postavené ještě někde úplně jinde. Specifik tam je spousta, těžko rozklíčujete, které z nich je nejnáročnější, které může hrát roli. Cesta, jak se s tím srovnat, je, že si těch specifik jste vědom, ale hledáte způsob, jak se co nejvíc soustředit na sebe, na svou hru. Na to, co tam děláte celých 14 dní předtím.

Jak jste jako sportovní psycholog prožíval semifinále své klientky s Američankou Coco Gauffovou, které rozhodl až dramatický tie-break?

Moc pěkné to bylo! Poměrně dost dramatické už proto, že je tam někdo, na kom vám záleží. A pak – je to semifinále Wimbledonu. Ale zase, takových utkání není na okruhu úplně málo. Prožíval jsem to radostně díky výsledku.

Zavřel jste se v pracovně, ať máte na zápas klid?

Ne, pobíhal jsem mezi dětmi a psem.

Přímo v lóži v Londýně jste tentokrát být nechtěl?

Byl by to sice hezký zážitek, ale na začátek turnaje jsem přijet nemohl a pak jsme to vyhodnotili tak, že vítězná sestava se nemění. Stejně se tam teď nahrne víc lidí, nikdy to není pro hráčku optimální. Na jedné straně je to sice pěkné, ale na druhé to narušuje základní mikroklima týmu. Zažil jsem to. Když to není smrtelně nutné, a dnes se už technologie tak posunuly, že to smrtelně nutné není, tak je lepší nedělat věci, které nejsou pro hráčku nebo tým ideální.

Takže jste psycholog online?

Radostně online.

Jak často jste během grandslamu v kontaktu?

U každého hráče je to specifické. U Karolíny je to trošku punk. Ve většině případů to necháváme na pocitu: Jak to potřebuje, tak si řekne. Ale je pravda, že tentokrát jsme šli na Wimbledon systematičtěji, obden máme krátký online, kde dáváme základní věci dohromady.

Žádá vás o radu na konkrétní téma, anebo přicházíte s vlastními postřehy?

To bych si netroufl. Je to vyloženě na pocitu hráčky. Slouží to k tomu, aby si mohla srovnat věci v bezpečném prostředí. Jak se vnímá, jak se cítí, jakou má strategii. Probrat to, co se objevuje kolem dokola. Dlouhodobě má mentální přípravu nacvičenou v rámci rutiny. Ty věci používá. Případně konzultujeme, co udělat speciálně. Ale není to nic nového. Jsme spolu od roku 2023, má naskládané nástroje, které může použít. Už s nimi má zkušenost. Je to spíš ověření a doladění drobností.

Karolína si prošla za poslední roky těžkými zraněními. Vyhledala vás právě proto, abyste jí pomohl opakovaně s náročnými návraty?

Už když byla s trenérem Davidem Kotyzou, tak to se mnou David konzultoval. Ale spadalo to ještě do covidu, tak z toho nebylo nic. Potom mě oslovil její další trenér Emil Miške, který mě znal. Přizval mě ke spolupráci. Ano, téma zranění bylo jedno z těch, o kterých jsme se bavili. Spíš ale jako doplněk do celé mozaiky přípravy.

Celý tenisový svět žasne, jak se dokáže Muchová vracet, hlavně po vážném zranění zápěstí, kdy deset měsíců nehrála. Je jedinečná v tom, jak bleskově zase naskočí na špičkovou úroveň?

V tom je úžasná. Má přirozenou schopnost vrátit se do výkonnosti. Asi se ukazovalo, že to byl dlouhodobě limit, který jí bránil, aby dosáhla konzistence a dostala se na vrchol. Nikdy nevíte, čím to je, že se vám něco podaří, nebo nepodaří, ale klíčový parametr v posledním roce je, že jí zdraví relativně drží, že mohla proběhnout kompletní příprava. Možná dozrálo i něco jiného, ale tohle bylo nejdůležitější. Brzdilo ji to. Musíme to zaklepat.

Nakolik fyzické zdraví ovlivňuje psychické a opačně?

Mohl bych dělat super chytrého, probírali jsme to z různých stran, ale my to fakt nevíme. Pracovali jsme i na tom, že když máte v sobě emoce, které kontrolujete, tak mohou zvyšovat riziko zranění, zvlášť nějakého z minulosti. Je to jedno s druhým. Jarda Blažek, který se o Karolínu stará po kondiční stránce, odvedl skvělou práci. Sama se naučila tělo lépe vnímat. I její tým dokáže lépe vycítit, kdy už by mohlo něco hrozit. A teď to drží dobře.

O Karolíně Muchové jsem slyšel názory, že je takový Tomáš Rosický v tenise. Ryzí talent, jenže křehký, bez tělesné schránky na nároky profesionálního sportu.

I Jarda Blažek, který tomu rozumí, říká, že tak, jak má tělo postavené, a to je otázka, jestli je to dáno geneticky, nebo způsobem hry, jsou některé oblasti citlivější na přetížení.

Ukazují její comebacky a vnitřní oheň na velkou mentální sílu? Protože to už vážně kolikrát muselo být na hlavu.

Myslím, že to hodně vychází z její přirozené nátury. Její osobnostní, lidské nastavení je postavené na tom, že život přesahuje sport, že hodnoty jsou širší. To vám potom umožňuje v krizových situacích vidět, že smysl je i jinde. Tím ale nemyslím, že by jí na výsledku nezáleželo. Velmi jí na tom záleží, ale nekončí jí tím svět. Abych z otázky neuhnul: Každý, kdo se v tenise pohybuje ve stovce, je mentálně silný. To, že ty lidi vidíme selhávat, není o tom, že by byli mentálně slabí. Je to o tom, že jsou vystaveni velmi výrazným nárokům, stresům, zátěžím – a navíc jsou pod velkou sociální kontrolou. Selhání, která jako běžní lidé zažíváme třikrát denně, jsou tam zesílena a viditelná pro všechny. Ale že se dokáže po takových věcech vracet a neutekla z toho, je mentální přednost.

Karolína Muchová negativní emoce na kurtu většinou kontroluje. Na tom jste pracovali, aby je v sobě nedusila a něco nehromadila?

Má to tak nastavené přirozeně. Posunula se v tom, naučila se vnímat víc momenty, kdy se negativní emoce začínají u ní v mírné míře projevovat. Je schopna si je odžít ještě ve chvíli, kdy nejsou v takové intenzitě, aby reakce byla bouřlivá. Není to tak, že by se naučila nějakou zázračnou techniku, nasedá to na její přirozený způsob, jak s emocemi pracuje.

Byl jste v týmu Petry Kvitové, když v roce 2014 vyhrála Wimbledon. Před pár dny jste na síti X napsal: „Pořád je k repete svinsky daleko, ale naděje tam je.“ Už je to blízko. U Petry jste vyzdvihoval její autenticitu, dá se v tomto srovnat s Karolínou?

Každá je úplně jiná. Jejich přirozenost je odlišná, ale podobné je, že zůstávají hodně své. I v tomto vyšperkovaném, nasvíceném, umělohodnotném prostředí, kde máte očekávané vzorce chování a přístupu, si každá z nich dokázala zachovat svůj specifický způsob. Tisíckrát jsme o tom vedli debatu. Není to tak, že tě prostředí, úspěchy a peníze nezmění. Musíte se trošku změnit, abyste v tom prostředí dokázal fungovat, ale obě dvě si zachovaly přirozené a autentické jádro. Je to vidět v jejich chování. Proto Karolína působí tak dobře na své okolí. Zůstává tam nehraný, nestrojený způsob vyjadřování. A to také do médií.

O Petře Kvitové jste mi říkal, že máte slabost pro lidi, kteří dokážou být normální a dobří lidé i mimo sport. Tohle platí také o Karolíně?

Jo, i tato spolupráce je pro mě radost.

Rovněž Linda Nosková mi ze zkušenosti přijde na svůj věk jako silná osobnost, srovnaná. Na rozdíl do Karolíny Muchové nevyužívá služeb psychologa ani mentálních koučů.

My jsme se o tom bavili, ještě když ji trénoval David Kotyza. Má k tomu přístup, že je pro ni důležitá hodnota, aby si na to přišla sama a zvládla to sama. Myslím si, že je to naprosto legitimní a skvělé. Je v nějaké fázi kariéry, má za sebou nějaké zkušenosti. Může to pak posunout – a také nemusí. Znám x sportovců s výbornou mentalitou, kteří cestu k tomu, jak v tomto ohledu fungovat, našli sami. Ať už proto, že byli tak nastavení, anebo si prošli velkými krizemi. Posílilo je to.

Obligátní téma je, že ve světové stovce už umí údery na podobné úrovni každý a že rozhoduje hlava. Nechci, abyste mi říkal procenta, kolik dělá hlava, ale když se díváte na tie-break Muchové s Gauffovou, odvrácený mečbol, vítězství 12:10, tak to opravdu muselo být o hlavě, ne?

Bylo to hrozně těžké. Ale zase si řekněme na rovinu, klidně to mohlo dopadnout opačně.

Mohlo, jenže Gauffová trefila síť.

Mentální stránka hraje v klíčových momentech velmi důležitou roli. Ale kdybyste neměl dobrou kondici a neuměl tenis hrát i v momentech, kdy se vám nedaří, tak ani silná mentalita vás nezachrání. Je to celý balíček. Někdy i přehnaný důraz na to, že je to o hlavě, může člověku škodit.

Řešili jste s Karolínou před mačem s Gauffovou, že s ní má sice negativní bilanci 1:6, ale že poslední zápas ve Stuttgartu zvládla, takže výhoda může být na její straně?

Nebylo to zásadní téma. Není dobré se na to soustředit ani se tomu vyhýbat. Její strategie byla: OK, tohle bylo, teď je před námi první zápas na trávě. Máme nějakou bilanci, ale zápas začíná za stavu 0:0.

Máte klienty z různých sportovních odvětví, patří tenis ohledně psychické zátěže k nejnáročnějším? Vyprávěl jste mi, jak i nejlepší tenisté tráví více než 40 procent času prohranými míčky, že i finále končívá prohrou, takže ani po skvělé práci nemusí přijít skvělý pocit…

Kruté! Jste ve finále Wimbledonu, odejdete poražený, díváte se na slavícího soupeře a je to víc hořké než sladké. Neustálé přelévání mezi tím, že se vám zrovna něco podařilo, ale máte před sebou další bod, který se podařit nemusí. Je to o dvou centimetrech vpravo a vlevo.

I proto tvrdíte, že vrcholový sport není po fyzické ani mentální stránce zdravý. Jak Karolína pečuje o mentální hygienu?

Tohle umí výborně. Je autentické a zdravé, když máte i mimo tenis něco, co vás naplňuje, uspokojuje. Vnímáte to v širším kontextu. Neznamená to, že byste nebyl profesionální, ale dokážete zažívat naplnění a radost i mimo okruh. Že když jeden den netrénujete, tak nemáte pocit, že vám něco strašně utíká.

Grandslamy jsou dlouhé. S postupy se zvyšuje tlak. Po zápasech je pauza, pak zase další bitva. Jak si ideálně rozložit program?

Receptů mám spoustu, důležité ale je, aby si hráč našel svou cestu. Někdy první kola proti papírově výrazně slabší, ale z kvalifikace rozehrané soupeřce bývají z hlediska mentálního tlaku srovnatelně těžké jako semifinále. Není jednoduché se na to nachystat, udržet se v pozornosti, abyste to zvládl.

Karolína si před zápasem občas zahraje na kytaru, zatančí si, zazpívá si. Dokáže se uvolnit. Do sobotního finále mají hráčky asi 40 hodin. Jak by s časem měly naložit? Držet se rutiny, nebo zařadit něco nového?

Doporučení je – a celý tým k tomu tak přistupuje –, že si při pobytu na turnaji vytvoříte rutinu. Pokud se neobjeví něco specifického, třeba nějaká bolístka, je nejlepší, když se vám daří rutinu dodržovat. Protože když přidáte cokoli nového, tak i když je to fantastická věc, která vám může ohromně pomoct, a geniální nápad, tak tím paradoxně najednou zvyšujete na sebe tlak. Neboť si tak dokládáte, že to, co vás čeká, je důležitější, než co bylo předtím. Výborně to dělala Petra Kvitová, když jsme byli na Wimbledonu s Davidem Kotyzou a Ríšou Šodkem. Snažili jsme se její pozornost trošku odvést, nebýt za každou cenu precizní a všechno udělat dokonale. Abyste hráče udržoval v uvolněné bublině, že tým je připravený a ví, co dělá.

Vy budete i ve finále klidně dýchat?

Budu Karolíně moc přát, aby se jí podařilo dostat se do dobré hry a měla z toho hezký pocit. Nikdy si to úplně neužijete. Pocity užívání a stresu se tam střídají. Kdyby předtím nebyla ve stresu, bylo by to prapodivné.

A rada pro fanoušky, kteří se na některé výměny už v semifinále nemohli kvůli nervům ani dívat?

To je ono! Kdyby nervy nebyly, byla by to nuda. Emoce sport přináší. Když jste v zoufalství, vypadá to, že to jde do kytek, a najednou za půl minuty totální euforie. Jako ve fotbale, když Argentinci otočili stav s Egyptem na mistrovství světa z 0:2. To je na sportu krásné.