Zemřel Josef Mašín. Muž, jenž se prostřílel „železnou oponou“

Ve věku 94 let zemřel v americké Santa Barbaře Josef Mašín, účastník protikomunistického odboje. Informaci o jeho úmrtí přinesl Paměti národa zdroj blízký rodině. Před deseti dny s ním mluvil historik Petr Blažek, tomu řekl: „Do deseti dnů zemřu.“

Se smrtí byl, jak říkal, smířen.

„Odcházím pomalu na věčnost. Je mně zkrátka tolik, kolik je,“ povzdechl si Josef Mašín letos v březnu po svých 94. narozeninách. „Blahopřáli mně přátelé z celých Států i ze zahraničí. Jenomže oni se už spíše loučili. Chtěli mě zkrátka ještě jednou vidět. S mnohými to bylo asi už naposled.“

O vážné nemoci se zmínil jen krátce. Bez sebemenšího náznaku slabosti.

„Jsem vděčný za každý den života. I za těžce nabyté zkušenosti, které jsem v životě získal,“ svěřil se v březnu v bilančním rozhovoru. Pak se smíchem dodal: „No ale mým cílem je stovka.“

V Uckru Mašínové zastřelili dva policisty. „Přišli jsme tu o Zbyňka,“ vzpomínal Josef Mašín na místě činu:

Josef Mašín si nikdy na nic nestěžoval stejně jako jeho starší bratr Ctirad. Ani v těch nejtěžších a mimořádně složitých životních situacích. „A že jich bylo,“ připomíná badatel Jaroslav Čvančara, který svého dlouholetého kamaráda Mašína navštívil v USA letos v dubnu spolu s historikem Petrem Blažkem.

Žádný z těch dvou by si prý ani nevšiml, že jejich přítele vážná nemoc sužuje - kdyby si během debat neaplikoval oční kapky nebo nezapíjel léky. „To, jak s ní bojoval, přestože měl už před tím několikrát namále, a ještě přitom pečoval o nemocnou manželku Evu, bylo obdivuhodné,“ říká Blažek.

Čvančarovi zase imponovala Mašínova paměť. „Neuvěřitelně mu to v našich debatách pálilo. Z rukávu sypal desítky jmen a míst, která souvisela s událostmi, které v životě prožil. Z každého detailu v jeho chování bylo patrné, jak silná a charismatická osobnost s mimořádně vysokým intelektem, ale také velkým smyslem pro humor nás hostí,“ vzpomíná badatel.

Pro Josefa Mašína bylo typické, že se i v pokročilém věku považoval za vojáka armády Spojených států, do níž po útěku z komunistického Československa vstoupil. Přál si proto, aby byl stejně jako jeho bratr Ctirad (1930–2011) pochován v Riverside, který je už od roku 1874 největším americkým vojenským hřbitovem.

Jako vojáka s cennými zkušenostmi, ale i schopností analyzovat krize a válečné konflikty ho mimochodem respektovali i velitelé speciálních sil USA či bezpečnostní experti této mocnosti.

Dobře věděli, s kým mají tu čest. Při útěku z uzavřeného sovětského bloku museli Mašínové a jejich skupina prokázat opakovaně schopnosti přežít i ve zdánlivě bezvýchodných situacích.

Josef Mašín a návštěva historiků ve fotogalerii:

A pak když bratři Mašínové (s Milanem Paumerem) přišli do USA a vstoupili do armády, absolvovali jeden z nejtvrdších výcviků speciálních jednotek. Oba tak stáli u vzniku Zelených baretů a sloužili i v jednotkách Special Forces Group, které předcházely dnešním elitním Navy SEALs (určeny jsou k vysoce specializovaným vojenským operacím). Mašínové působili rovněž jako instruktoři v legendární 82. výsadkové divizi.

„Celoživotní sounáležitost s americkou armádou byla pro Josefa Mašína, a samozřejmě i jeho bratra Ctirada, doslova klíčová,“ říká k tomu Petr Blažek.

Josef Mašín byl proto členem nejrůznějších veteránských spolků a měl vždy blízko k lidem, kteří se zajímají o vojenské dějiny anebo jako donátoři podporují americké ozbrojené síly. V kontaktu byl se stovkami lidí, Čechy a Slováky nevyjímaje. Nejvíce si však cenil zájmu ze speciálních jednotek a nikdy jim neodmítl žádost o přednášku.

„Zájmu armádních speciálů si vždy mimořádně vážil,“ potvrzuje historik Blažek.

Zarputilost, cílevědomost, pracovitost a smysl pro týmovou práci, které prokázal už při dramatickém útěku z komunistického Československa, pomohly Josefu Mašínovi i po odchodu z armády.

Uspěl v podnikání, jako první v USA nastartoval výrobu mikročipů a prosadil se i v leteckém byznysu. Ze štvance a uprchlíka se stal úspěšný a tedy i bohatý muž.

Měl k tomu svérázné vysvětlení. „Nikdy jsem nedělal nic jen kvůli tomu, abych vydělal. Jasně, když děláš věci dobře a vytrvale, když máš dobré nápady, tak ty peníze vždycky přijdou. Proto říkám, že štěstí neexistuje. Já ho alespoň nikdy neměl. Umím ale dobře poznat příležitost, to ano. A je snad právě tohle štěstí?“ říkal ve zmíněném březnovém rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Do míst, kde se Mašínové na útěku střetli s východoněmeckou policií a armádou se Josef Mašín po pádu železné opony rád vracel.

Přiznával, že to může působit zvláštně, ale jen do chvíle, než se svěřil s důvodem. „To, co se tenkrát ve východním komunistickém Německu odehrálo, je pro mě i dnes po těch desetiletích až neuvěřitelné. Z Němců, kteří nám pomáhali, třebaže tím opravdu velmi riskovali - z rodiny Grünertových, z Björna a jeho maminky Marty - se stali mí doživotní přátelé. Dokonce i z těch, které jsme drželi jako rukojmí,“ vysvětloval Josef Mašín.

„Několikrát nás navštívili i v Americe. A naopak, když já přijedu do Německa, vždy spím v bývalém seníku, kde jsme se v roce 1953 skrývali, než nás vystrašení hospodáři objevili. Je to už ale přestavěné na obytný dům,“ svěřil se Seznam Zprávám Josef Mašín.

V 70. a 80. letech minulého století patřil Josef Mašín k vlivným sponzorům a podporovatelům republikánské strany a zejména prezidenta Ronalda Reagana.

Podporoval i Donalda Trumpa. „Hodně věcí dělá Trump dobře, vadí mně ale jeho nepotismus (obsazování vlivných funkcí příbuznými - pozn. red.), ale i to, že někdy dost kecá. Jednou říká ANO a už za pár dnů už zase NE,“ opřel se Josef Mašín i do svého favorita.

Josef Mašín, tento cílevědomý, nekompromisní a tvrdý chlapík (především ale sám k sobě) překvapoval mírou tolerance k odlišným názorům. Přesněji - snahou pochopit a nesoudit. Ostatně snad jako každý, kdo si prošel tím, co on. Pro Josefa i Ctirada Mašínovy byla podle jejich přátel typická velká otevřenost ke všemu, co k nim přicházelo. I proto byli v diskuzích někdy až nezvykle trpěliví.

Řečeno slovy historika Petra Blažka: „Prostý uprchlík z komunistického Československa Josef Mašín udělal v USA úctyhodnou kariéru, a podílel se dokonce na budování US Army, která zabránila ještě většímu rozšíření komunismu. Proto jsem se s Josefem v našich diskuzích nepřel, když říkal, že USA by měly vystoupit z NATO, protože pro Spojené státy přestala být západní Evropa rovnocenným partnerem. Jen jsem namítl, že žiju v Evropě, takže to vidím logicky jinak než on.“

Zatímco ve Spojených státech Josef Mašín udělal jako „prostý uprchlík z komunistického Československa úctyhodnou kariéru“, v rodné zemi ho po čtyřicetileté masáži komunistické propagandy a lavírování většiny polistopadových politiků dodnes nemalá část veřejnosti jako hrdinu nevidí.

Názor, že Mašínové překročili meze, když v boji proti komunistům při útěku na Západ zabili strážmistra SNB Jaroslava Honzátka a účetního Josef Rošického, má v Česku silnou pozici i po více než pětatřiceti letech od pádu komunismu.

Když Josef Mašín dostal od autora tohoto textu v březnu otázku: ‚Udělal byste něco ve svém životě jinak?‘, neotálel s odpovědí ani vteřinu.

„Vím, kam míříte,“ vypálil obratem. „Ale nelituji ničeho. A stejně to měl i brácha Radek. Rozhodovali bychom se - s vědomostmi a schopnostmi, které jsme tehdy měli - i dnes stejně. Já navíc nikdy nepřemýšlím nad tím, co vše by se stalo, pokud bych udělal něco jinak. Jdu zkrátka za svým cílem. Krok po kroku.“

Po druhé světové válce vyznamenal Josefa a Ctirada Mašínovy prezident Edvard Beneš medailí Za chrabrost. Jejich otec padl jako jeden ze špičkových představitelů odboje, do něhož se synové také navzdory dětskému věku zapojili.

Ocenění boje Mašínů s komunistickým terorem však nikdy - až na výjimky - oficiálně nepřišlo. Ani po listopadu 1989 se nikdo z prezidentů navzdory opakovaným návrhům ze Sněmovny a ze Senátu neodvážil je vyznamenat.

Jenom premiér Mirek Topolánek v roce 2008 udělil bratrům Plaketu předsedy české vlády. A o tři roky později pak i Alexandr Vondra jako ministr obrany ocenil přímo ve Spojených státech Mašíny resortním vyznamenáním Zlaté lípy. Ctirada Mašína přitom už posmrtně.

„Jednoznačně mě v tom tehdy podpořili i armádní velitelé. Vždyť kdo jiný by měl rozumět riskantním a lidsky vyhroceným situacím, v nichž se Mašínové v boji s komunistickým terorem ocitali,“ vzpomíná nynější europoslanec Vondra.

Sám Josef Mašín považoval diskuzi o uznání z rukou hlavy českého státu za zbytečnou.

„Mně ani bratrovi nešlo nikdy v boji proti totalitě o nějaké pocty. Z Československa jsme odešli proto, abychom se vrátili a vybojovali zpět svobodu a samostatnost. No a názory, s nimiž se u mnohých Čechů setkávám, nejsou názory lidí, kteří bojovali za tyto pro mě tak cenné hodnoty,“ uvedl v už zmíněném březnovém rozhovoru.

Přátelé však potvrzují, že odsudek prezidenta Petra Pavla se ho dotkl. Že mu až do konce života vadilo, jak Pavel při hodnocení jejich činů použil slovo „vražda“.

„Můj názor na bratry Mašíny je poznamenán vraždou policejního strážmistra během jejich útěku,“ řekl Petr Pavel v rozhovoru, který publikoval server idnes.cz v září 2022. Šlo tedy o hodnocení pronesená v prezidentské volební kampani, jež Petru Pavlovi přinesla úspěch.

„Záměrně to nazývám vraždou, protože nešlo o žádné úmrtí v boji. Bylo to zabití člověka, který pro ně nepředstavoval žádné riziko. Navíc nebyl zabit způsobem, který by byl v boji ospravedlnitelný,“ sdělil Pavel veřejnosti.

Když se na Pavlova slova autor textu Josefa Mašína přímo zeptal, s odpovědí přece jen chvíli váhal.

„Každý z nás byl nějak vychován. Já s bratrem a sestrou k lásce k vlasti a demokracii. Tedy i k odporu proti zlu a totalitě. Prezident Pavel byl už v jiné době rovněž nějak vychován. Takže jsme dlouho stáli na zcela protichůdných pólech. Každý jsme tudíž z jiného těsta. Ať o tom tedy lidé přemýšlejí, než nás začnou s bratrem za náš boj proti totalitě soudit,“ řekl nakonec.

Josef Mašín ve velké fotogalerii:

Připomněl také, že v době, kdy se s bratrem Ctiradem, s Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou rozhodli k odboji, měl už komunistický režim na svědomí osmdesát politických vražd svých odpůrců a kritiků.

„A snad ani nemusím zmiňovat zinscenovanou justiční vraždu Milady Horákové anebo generála Heliodora Píky, když uvedu alespoň jména, která možná Čechům stále něco říkají. Je tedy snad jasné, že s vražedným teroristickým režimem se nedá vyjednávat či diskutovat, ale jen bojovat,“ říká Josef Mašín.

Třebaže procestoval téměř celý svět, do České republiky od svého útěku nikdy nezavítal. A to přitom navštívil i Bratislavu.

Pro svůj nekompromisní postoj měl pro něj typické vysvětlení. „Komunistický režim nám ukradl rozsáhlý majetek, zničil celou naši rodinu. A ani Česká republika se po jeho pádu s naší rodinou nikdy majetkově nevypořádala. Sestra Zdena tak musela dokonce rodinný statek od státu vykoupit. Nevím ani, kde leží naši rodiče. Vzali nám české občanství. A prý si mám o mé občanství, kterého jsem se nikdy nevzdal, ale i o ten majetek, zažádat. A aby toho nebylo dost, tak na mne a bratra byl až do roku 2003 veden v České republice trestní spis… a státní zástupce přitom prohlašoval, že pokud do Česka přijedeme, tak nás nechá zavřít, až zčernáme. Absurdnost na absurdnost. Navíc nás nemalé množství Čechů označuje za vrahy. Proč a k čemu bych se tedy měl do Česka vracet?“

Že byl třeba až příliš nekompromisní a pro někoho tvrdý člověk? „Záleží vždy na okolnostech,“ vysvětloval v březnovém rozhovoru. „A když ty okolnosti byly, jaké byly: nemilosrdný teror, každodenní popravy na Pankráci, včetně našich rodinných přátel, justiční vraždy či mnohaleté věznění předních osobností Československa, ale i letitá do nebe volající nespravedlnost, tak se těm okolnostem jednoduše postavím.“

Josef Mašín prožil podle historika Petra Blažka mimořádný život zaplněný spoustou skvělých přátel.

„Jeho dvě krásné a velmi schopné dcery přebraly Josefovu firmu, s jejím vedením jim až dokonce vypomáhal. A to, že se zapojil do druhoválečného i protikomunistického odboje a stal se poté v USA úspěšným podnikatelem… to z něj dělá zcela výjimečného člověka. Navíc je tu stále živý odbojový příběh, který se nám vrací v různých podobách: v článcích, rozhovorech, knihách anebo i dokumentárních či hraných filmech.“