Národní galerie bude pět let restaurovat jedno z nejvýznamnějších světových děl

Dílo s velkým D. Tak by se dala nazvat Růžencová slavnost od malíře Albrechta Dürera. Jde totiž o jeden z nejcennějších kousků v české Národní galerii. Sám Dürer to považoval za jedno z jeho nejpovedenějších děl a pro Johanna Grusse staršího, který jej v 19. století restauroval, šlo, s nadsázkou řečeno, o životní dílo. Teď tento obraz vysoký 162 cm a široký 192 cm čeká restaurování, které je plánované na pět let.

Ještě do konce srpna ale máte možnost si Růžencovou slavnost ve Schwarzenberském paláci ve sbírce Starých mistrů prohlédnout. Nenechte si to ujít, protože za obrazem z roku 1506 je velký příběh. Vlastně hned několik příběhů.

O možnostech restaurování obrazu se mluví v různých etapách v podstatě od chvíle, kdy se v roce 1934 dostal do státní sbírky. Úprav se v minulosti dočkal hned několika, ovšem ne vždy to bylo pro dobro samotného obrazu. První byla vlastně už několik let po jeho namalování. Zjistil to v roce 2006 významný německý badatel Andrew John Martin při své studijní cestě v Benátkách.

„V archivech tam objevil prameny, ve kterých se píše, že obraz byl už v 80. letech (16. století, pozn. red.) oprýskaný, starý. Když ho pak v roce 1606 chtěl Rudolf II. získat, majitelé obraz narychlo a pokoutně restaurovali, aby vypadal co nejlépe,“ vypráví Olga Kotková, generální ředitelka Národní galerie Praha a ředitelka Sbírky starého umění NGP.

Právě v Benátkách německý umělec Albrecht Dürer obraz namaloval. „Dělaly to německé ruce, ale za italských, respektive benátských podmínek,“ popisuje ve zkratce Olga Kotková, v čem je obraz unikátní a zároveň co může být oříšek při samotném restaurování.

Obraz je namalovaný na dřevěných deskách z topolu, které jsou umístěny vertikálně. Kdyby to maloval ve svém rodném Norimberku, pravděpodobně by desky byly horizontálně a použil by lokální dřevo, na které byl zvyklý, například lípu.

Topolové dřevo je velice nepřizpůsobivé a nestabilní, což se brzy projevilo. Desky se začaly mírně kroutit a malba kolem spojů začala opadávat. Dalším bodem, který ovlivnil výdrž malby, je podklad. „Kdyby to maloval za Alpami, použil by pro izolaci směs s přírodním sádrovcem. V Itálii ale nebyl tento materiál k dispozici, používala se volná sádra. Když se všechny tyto drobnosti poskládaly, podklad se začal chovat jinak, než mohl Dürer předpokládat,“ vysvětluje Kotková. Své udělalo i benátské klima - vlhký a slaný vzduch od moře.

Navzdory všem těžkostem, anebo právě proto, byl Dürer se svým výsledkem nadmíru spokojen. Dokonce se na obraze i sám zvěčnil, najdete ho vpravo jako muže v extravagantním oblečení, v kabátu s pruhovanými rukávy a cedulkou v ruce, kde je napsáno „Exegit quinque mestri spatio Albertus Durer Germanus MDVI“, což lze přeložit jako „Albrech Durer, Němec, dokončil toto dílo za pět měsíců v roce 1506“.

„Byla to opravdu demonstrace jeho malířského umění. Musel používat materiály, na které nebyl zvyklý. A ještě jedna věc tu hrála roli - velikost. Kdyby to bylo jen malé dílo, dřevo by bylo podstatně stabilnější,“ upozorňuje Olga Kotková. To, jak byl malíř na své dílo opravdu hrdý, dokazuje i dopis, který napsal svému příteli Willibaldu Pirckheimerovi, který mu zakázku dohodil: „Lepší obraz než ten můj v celé zemi není.“

Olga Kotková upozorňuje na obraze ještě na další zajímavost. „Když se podíváte na tváře madony, Ježíška a papeže, všimnete si, že to jsou malby z 19. století, nikoli z 16. Poznáte to i podle toho, že Dürerovy Madonny měly takové širší tváře, zatímco tyto jsou jemnější,“ ukazuje Olga Kotková.

Přemalbu má na svědomí Johann Gruss starší, který Růžencovou slavnost v první polovině 19. století restauroval. Tehdy měli obraz ve vlastnictví premonstráti a opat jej chtěl nechat opravit, aby mohl být vystaven k otevření Obrazárny. Gruss k dílu přistupoval velmi zodpovědně, konzultoval jej například s malířem Františkem Tkadlíkem, což byl mimo jiné i první český ředitel Akademie výtvarného umění.

Svůj úkol vzal velice poctivě, vše potřebné k malbě si nastudoval. Nebo si to alespoň myslel. Jenže doba tehdy byla jiná a jeho nenapadlo podívat se třeba na grafické listy toho, jak Dürer maloval Pannu Marii. Paradoxem je, že velmi přesná kresebná kopie Růžencové slavnosti tehdy byla v Praze, dělal ji v roce 1823 Václav Mánes. Kdyby si tedy nastudoval Dürerovy grafiky nebo Mánesovu kopii, které byly dostupné, vyobrazil by madonu jinak.

Z obrazu také zmizela moucha, která seděla na koleni Panny Marie. „Byl to takový Dürerův žertík, měla vypadat jako živá. Ale my nevíme, kdy přesně z obrazu zmizela. Ve 30. letech 19. století byl obraz půjčený hraběti Šternberkovi a podle pramenů visel na vlhké zdi. My nevíme, jestli moucha odpadla spolu s malbou, která prý odpadávala v kusech, anebo jestli ji zamaloval Johann Gruss starší jakožto bigotní katolík, který mohl naznat, že je to zneuctění Panny Marie i Ježíše,“ vypráví Olga Kotková.

O Grussovi se říká, že byl velice průměrný malíř, což je podle ředitelky Sbírky starého umění NGP ještě milosrdné označení. „Prošla jsem si jeho malířskou práci a to, co na obrazu odvedl, je jeho životní dílo. Dal si na tom velmi záležet. Ale protože restauroval ve spěchu, na vlastní práci měl jenom pár týdnů, nemohl nechat ty spodní vrstvy řádně vyschnout. Kvůli tomu, když se podíváte zblízka, obraz tvoří nepříjemnou reliéfní strukturu. Právě to je základní problém, který by mělo restaurování vyřešit,“ říká Olga Kotková.

Odkládání rekonstrukce obrazu se ukazuje jako výhoda. Za tu dobu se velice změnily technologie, díky kterým mohou odborníci lépe nahlédnout, co se děje pod vrchní vrstvou malby. Náročný proces restaurování vede profesor Adam Pokorný, hlavní restaurátor Národní galerie Praha a profesor pražské Akademie výtvarných umění. Práce začnou během září, jako první proběhnou další restaurátorské průzkumy, prováděné pomocí nejnovějších technologií (např. snímání 3D nebo XRF mapping). Tyto průzkumy by mohly odpovědět i na řadu nezodpovězených otázek ohledně obrazu.

Samozřejmě nestačí pouhá technika, je třeba i odborníků. Proto vznikla komise dvanácti odborníků jak z Národní galerie, tak externích, a to včetně několika evropských odborníků světového renomé. „V komisi jsou restaurátorky z Vídně, restaurátor a restaurátorka z Florencie, kteří mají zkušenost právě s těmi italskými deskovými obrazy. A potom také historici umění, kteří se dokážou na obraz podívat v komplexnosti.“

Jednou z debat, která se vedla, bylo totiž i to, zda by se Grussovy přemalby neměly odstranit a zrestaurovat se ta původní z 16. století od samotného Dürera. Odborníci se však v tomto směru neshodnou. Růžencová slavnost je jedno z ikonických děl, které najdete ve všech přehledech dějin umění. A i restaurátorský zásah z 19. století je součástí života toho obrazu. „Chtěla byste odstrojit Karlštejn nebo katedrálu od Mockerových přístaveb?“ pokládá Olga Kotková otázku, kam až by měla sahat rekonstrukce Růžencové slavnosti.

Jak restaurování nakonec dopadne, je na odbornících a komisi, s jakými závěry při zkoumání přijdou. V současné době se počítá s pětiletým restaurováním, pak se obraz znovu vrátí mezi Staré mistry do Schwarzenberského paláce. Až do konce srpna ale máte možnost si ho jít prohlédnout.

Restaurátorský průzkum bude probíhat ve spolupráci s Akademií výtvarných umění (AVU), Kunsthistorisches Museum ve Vídni, Fakultou stavební a Fakultou jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze a Matematicko-fyzikální fakultou Univerzity Karlovy. Restaurování díla bylo podpořeno dotací Ministerstva kultury ČR a Německým velvyslanectvím v Praze.