Jak v Česku roste hokejový klenot. Pomohl Patera i hvězdy v kabině

Vymyká se. V 17 letech může být jednou z hlavních tváří reprezentační dvacítky. Petr Tomek má za sebou už sezonu snů, kdy mezi dospělými dokázal v extralize nastřílet za Karlovy Vary 13 gólů. Za rok ho čeká draft NHL, kde by mohl mířit klidně do první patnáctky. „Nechci, aby se celé Vary točily kolem Tomka, že ho čeká draft,“ říká s nadhledem ve velkém rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Co vás jeden rok v českém profi hokeji naučil?

Posunul mě v osobním i hokejovém životě. Rozvoj na ledě byl vyloženě raketový, když jsem přišel mezi chlapy. Hodně mi pomohlo, jak mě kluci mezi sebe vzali, takže tenhle velký krok nebyl díky nim zase tak těžký. Věřili mi, věřil mi pan trenér Patera. Snažil jsem se jim všechno vracet.

A ten posun v osobním životě?

Když přijde nějaký úspěch, pořád to nic neznamená. Je potřeba stát na zemi.

Čekal jsem, že se šestnáctiletý Petr Tomek na chvíli objeví v extralize a po pár zápasech zapluje mezi juniory. Vy jste měl jiné představy?

Vlastně ne, spíš stejné jako vy. Draftovali mě do kanadské juniorky, ale o odchodu jsem nepřemýšlel, spíš to byla pojistka, kdyby se tady něco stalo. Objevila se možnost, že bych mohl dostat pár zápasů v A-týmu. Ale jinak jsem od začátku fungoval v juniorce, udělal s ní letní přípravu. V extralize se ale někdo zranil, mně se celkem povedl start.

Hodně se povedl, po čtyřech zápasech jste měl tři góly.

A už jsem nahoře zůstal. (usměje se)

Zato konec extraligy byl šílený. Z obrázků, jak jste měl v semifinále po sekeře Patrika Hrehorčáka rozseklé prsty, mrazilo. Už je ruka v pohodě?

Je, všechno srostlo.

Byl to děsivý pohled, když jste sundal rukavici?

Upřímně, ani jsem to hned neviděl. Nekoukal jsem se na ruku, byla to strašná bolest. Ale i tohle k hokeji patří. Stává se to jednou z milionu případů, doufám, že už mám aspoň vybráno.

Na stupnici od jedné do deseti, jak silná byla bolest?

Dvanáct!

Proboha.

Fakt strašné, měl jsem smůlu. Já teda nikdy neměl žádné zlomeniny, ale už párkrát se mi stalo, že jsem byl různě otevřený a museli mě šít.

Počkejte, jak otevřený?

Před dvěma roky to byla taková kuriozita v dorostu. Kamarád mi při rozcvičce hodil válec na protahování. Ale hodil mi ho na hlavu, tak mám tady (ukazuje) jizvu. V zápase jsem měl přeříznutou šlachu na ruce. Tohle byla první zlomenina.

Přeříznutá šlacha může znamenat také pořádný malér.

Také proto od té doby nosím na zápěstí chránič. Pár věcí jsem si už užil. (usměje se)

Dokážu si představit, že se dost lidí těší, co po třináctigólové sezoně předvedete dál. Těšíte se i vy?

Je jasné, že ta nová sezona bude jiná. Najednou tam vyskočí nějaká očekávání, ale nenechám se tím svázat. Je to pořád jen hokej, kde se může stát úplně cokoliv. Myslím tím v dobrém i ve špatném. Je to kolektivní sport, takže i když se jednotlivci daří, pořád záleží na tom, jak všechno funguje dohromady. Spolu pak i líp překonáte období, kdy něco třeba nejde. K úspěchu se vždycky dostanete jen tvrdou prací na tréninku, která vidět není.

Přijde mi, že jste minulou sezonu končil jako úplně jiný hráč, než který ji začínal. Byl jste na ledě víc drzý, uměl jste předvídat dění na ledě, řešit situace jeden na jednoho. Využil jste čas, abyste se zlepšil. Jak vnímáte velký rok vy?

Postupně jsem se začal cítit docela dobře, to je fakt. V tu chvíli jsem si říkal, že můžu rozvíjet svou hru. Na začátku jsem to měl asi jako každý mladý kluk, hlavně jsem nechtěl udělat chybu a splnit věci, které vyžadují trenéři. Postupně jsem ale na led dostával prvky, které dokážu. Doufám, že zkušenostmi porostu ještě dál.

Chtělo velkou odvahu udělat kličku, přejít jeden na jednoho a risknout, že to třeba nevyjde, dostanete ránu a větší soupeř si na vás smlsne?

Tohle mám nastavené odmalička celkem dobře. Rána třeba někdy přijde, ale zase co člověk nezkusí, nezjistí. (usměje se)

Takže co s tím, když vás obránce nachytá a složí?

Vstát a hrát dál, neválet se nikde.

To zní jednoduše. Ale jak to vypadá v praxi, když se vás chystá trefit o 25 kilo těžší hráč?

S mojí postavou asi nikoho na zadek tělem neposadím. Ale umím souboj dohrát. Nebo ho přijmout, abych navázal tělo protihráče a v rohu ho tak vlastně zastavil. Tady nemá smysl se něčemu vyhýbat, souboje musí podstupovat první centr i třináctý útočník. Bez toho žádný tým neuspěje.

Je pak právě důležité, aby mladý hráč ukázal dovednosti, aby si i kreativitou získal prostor?

Je, mně hodně pomohlo, že jsem dal na začátku nějaké góly a dařilo se týmu. Měli jsme tedy nějaké pády a nástupy nahoru, což je normální. Ale kolektivně všechno šlapalo, což každému mladému klukovi pomůže. Navíc mi starší kluci říkali, ať se nebojím hrát.

Můžete být konkrétní?

Třeba Jirka Černoch mi řekl, ať si dovolím věci dopředu, že oni to za mě případně ubrání, kdyby to nevyšlo.

Asi si ani nedokážu představit, jak bych v šestnácti reagoval na takovou větu od kapitána týmu.

Vážil jsem si toho. Uklidní vás, když je kolem vás zdravý kolektiv. Víte, že když někdo něco pokazí, pomůžeme si.

Pavel Patera je kouč, který se nerad prodává, nerad mluví o sobě. Ale jakou roli v přechodu mezi dospělé hrál bývalý geniální útočník?

Neřeknu křivé slovo. Je podle mě i dobře, že nikdy neříká veřejně, že jsme hráli nějak dobře. Má v sobě zdravou pokoru, což je strašně důležité. Tým pak za takovým trenérem vždycky stojí. Slyšíme od něj pozitivní věci i negativní, víte, že vždycky říká, co vidí. V šatně má ohromný respekt, všechno s námi ohromně prožívá.

Narodil jste se až deset let po Naganu. Uvědomujete si vlastně, jak skvělým hráčem Patera byl, nebo je to pro vaši generaci pravěk?

Když jsem v áčku začínal, táta mi posílal nějaké fotky a články. Vím, jak byl dobrý, kde všude hrál a co všechno s reprezentací vyhrál. Zkušenosti má ohromné. My z toho jen čerpáme.

Váš otec neměl takovou kariéru, ale koluje o něm, že to byl v Třebíči také velmi chytrý hokejista.

Něco takového mi také říkal. (usměje se) Byl jen menší jako já, ale naštěstí jsem ho už přerostl. Když hrál v Třebíči za juniorku s kluky, kteří měli kila a centimetry, říká, že musel prosadit svoji inteligenci. Fyzické parametry neměl a jsem rád, že k hokeji přivedl mě. Já se budu snažit kariéru dotáhnout nejdál, jak to půjde. Snad i táta pak bude jednou pyšný.

Dokázal byste popsat proces, kdy se čtrnáctiletý hokejista z Třebíče s rodiči rozhodne, že odejde do Karlových Varů?

Nejdříve jsem šel ve třinácti do hokejové devítky v Brně, abych mohl zůstat rok doma a dělat školu v Třebíči. Tehdy jsem byl v osmičce, umožnili mi jezdit i čtyřikrát týdně do Brna trénovat. Pak jsem ale musel udělat další krok, jít do světa.

Podle čeho se rozhodujete?

Když jsem byl menší, jezdil jsem s kluky po různých výběrech. Potkával jsem hráče, kteří tady působili, a sbírali jsme od nich reference. Asi nejlepší jsme měli na pana Andryse a Karlovy Vary. Neříkám, že by se tam neřešily v mládeži výsledky, chtěli jsme vyhrát každý zápas. Ale hlavně přístup, tréninky… Dalo mi to hodně.

Ale vidět tohle ve 14 letech? Umím si představit, že rodina bude mít tisíc „ale“, proč by měl dospívající mladý hokejista dodělat základní školu doma.

To je asi pravda. Jen zase v dnešní době není problém poslat dítě na druhý konec republiky, když víte, jak se chová. Navíc ve všech špičkových českých akademiích je skvěle zařízený internát pro mladé hráče.

A škola?

Když budu mluvit za Vary, které jsem poznal, tak špička. Na škole učí třeba pět trenérů z klubu. Nebyl problém přestoupit na základku do jiného města. Navíc to tam nechodí tak, že přijde do školy nějaký Tomek nebo jiný hokejista a dostává úlevy nebo něco zadarmo. Výhodou byl ale dohled trenérů přímo ve škole, což je užitečné pro rodiče. Funguje to i tak, že kdybyste flákali školu, nehrajete, nechodíte na zimák. A co se týká středních škol? Ve Varech je také z čeho vybírat, internát je spojený s klubem, takže všechno do sebe dobře zapadá.

Vážně to není jen hrozba, ale realita, že hokejista dostane červenou pro hokej, když vypustí školu?

Je to propojené. Nějaké maléry ve škole a na intru byly, jsou a vždycky budou. To k tomu dospívání patří. Nakonec se všechno odrazí také v tréninku, když něco vyvedete.

Jak?

Jeden udělá malér, ostatní za něj na tréninku jezdí. Příjemné to není, ale zase na druhou stranu takhle jsme to měli s panem Andrysem a Gombárem v dorostu nastavené. Ve výsledku tím také ukazujete, že jste tým, problém jednoho je problémem všech.

Na začátku jste říkal, že kanadská juniorka pro vás byla spíš pojistkou. Pokud slyšíte, že byste mohl být hvězdou týmu, hrát nejlepší mládežnickou soutěž světa, proč vyhraje česká cesta?

Na rovinu, kdybych měl před rokem draft a nevěděl, že budu hrát v áčku? Byla by velká šance, že odejdu. Ale draft se mě ještě netýkal, zůstal jsem v Česku. Šance jít hrát do Kanady se může naskytnout jednou za život. Takže když vám třeba nevyjde sezona, může vzadu v hlavě kousat, že jste šanci odmítli. Já se rozhodl hrát tady a jsem rád. Pořád se samozřejmě může stát cokoliv, ale teď je plán, že minimálně celý rok zůstanu ve Varech. Pak bych mohl být draftovaný, tak se uvidí, co dál.

Stavíte draft hodně vysoko?

Jak se to vezme. Záleží, jak budu pracovat, od toho se všechno odvíjí a pak také potřebuju zůstat zdravý. Ale nechci, aby se celé Vary točily kolem Tomka, že ho čeká draft. Pro mě je zásadní týmový úspěch. Máme tam skvělou partu, poslední sezona byla skvělá, nakonec jsme brali bronz, což byl sen. Všichni nás podceňovali, že nepostoupíme do čtvrtfinále, pak do semifinále.

Před sezonou jsem v téhle skupině byl také. Přišlo mi, že se tým na přestupovém trhu moc neposílil.

A my ukázali, že pokud máte zdravé jádro, můžete hrát úplně s každým. Další sezona bude znovu o celém týmu, jak fungujeme jako kolektiv.

Jasně, ale máte v něm i tři extraligové hvězdy. Brankář Dominik Frodl a útočníci Ondřej Baránek s Jiřím Černochem jsou hráči, kteří by mohli fungovat v každém českém klubu. V čem se promítá jejich přínos?

Na tyhle tři jsem byl strašně zvědavý. Měl jsem velký respekt ke všem hráčům v áčku, ale tahle trojice… Frodo to říká před každým zápasem, ale na začátku s tím chodil přímo za mnou. Nevím jen, jestli ta věta nebude moc.

Zkuste to, uvidíme, co editor.

Vždycky říká, ať dáme koule na stůl. (usměje se) Chce, ať se nebojíme, a nejdříve to zdůrazňoval i mně, ať nemám strach ukázat, co umím. Když za vámi přijde Frodo, Bery (Beránek) nebo Čeče (Černoch), ať si věříte, podpoří vás to.

Někdy se stává, že starší hráči ty mladší mezi sebe nepustí, aby jim nebrali pozice, čas, body a někdy tím pádem i peníze. Ukazuje tohle jejich velikost, že mladému hráči dokážou pomoci?

Jednoznačně. Plus tohle je i cesta Karlových Varů. Klub nemá takové možnosti jako Pardubice se Spartou. Musí jít cestou mladých hráčů, kabinou už prošla spousta lidí z akademie. Takže kluci vědí, jak to vypadalo, když přišli Jirka Kulich a Vojta Čihař, oba nastoupili velmi mladí a dokázali být platní i pro tým. Což je podle mě klíč. Pokud dokáže mladý hráč pomoci mužstvu, kabina ho přijme. Patříte tam.