Spisovatelka: Za Polsko se stydím. Máme čisté dálnice, ale ne čisté svědomí

Držitelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuk její román nazvala torpédem. A není se čemu divit. Bosorky od Agnieszky Szpily, výbušná kombinace ženského vzteku, sexu a neurodiverzity, vyvolala v Polsku celospolečenskou debatu. Teď knihu v českém překladu Barbory Kolouchové publikovalo nakladatelství Odeon a vzápětí vyšla také anglicky.

Próza bohatá na vulgarismy, tělesnost i novotvary má dvě dějové linie. Jedna se odehrává ve středověku a nechybí jí česká stopa vedoucí k čarodějnickým procesům na Šumpersku. Té druhé, současné, vládne protagonistka Anna Šibnerová, ředitelka petrochemické společnosti.

„Mám s ní hodně společného,“ říká Agnieszka Szpila v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Antihrdinka vašeho románu Anna Šibnerová je oportunistka, která uspěla v mužském světě a odmítá vše ženské. Jak se zrodila?

Když se například cítím osamělá, místo abych někomu blízkému řekla „obejmi mě“, spíš řeknu: „Chci se ti vymočit na obličej.“ Proč? Protože jsem vyčerpaná všemi těmi narativy o romantické lásce, ekonomické transformaci, penetrativním sexu jakožto vrcholném naplnění a dalších formách dominance. Stejně jako Anna Šibnerová se cítím v pasti. Pobíhám s pytlem na hlavě, neschopná dýchat, vidět, slyšet či cokoli cítit, a tluču hlavou do zdi v naději, že mě někdo uslyší, zachytí a uklidní. Tahle část mé osobnosti bojuje s tou částí, která je unavená neustálými půtkami se „sestrami“ a raději uzavírá falešná spojenectví s mocnými muži, jen aby je později rozbila, jakmile dosáhne svého.

Už tuhle hru nechci hrát, a přesto je Anna Šibnerová stále ve mně. Její psychologii dobře znám, neboť má něco společného s mou vlastní temnotou. Anna Šibnerová v sobě nese určitou mánii, závan šílenství i druh běsnění, které mě někdy strhávají s sebou. Věřím, že pokud by se tato síla využila pro dobrou věc, má v sobě dostatečný náboj, aby podnítila systémovou změnu.

Zpočátku většina z nás chrání starý patriarchální řád, který nás utlačuje – a chováme se, jako by bylo nemožné si představit jiný svět. Přesto právě skrze šílenství, tedy narušením struktur, procitáme, bouříme se a rozebíráme tento systém.

Bosorky jsou plné nezvyklého sexu, například s mechem nebo stromy. Někdy bývají označované za takzvanou postpornografii. Co vás k tomu vedlo?

Nezajímá mě pornografie ani postpornografie. Zajímá mě svět po falu. Svět, v němž touha není organizována kolem toho, co je vztyčené, vertikální a dominantní, nýbrž kolem toho, co je rozptýlené, měkké, vlhké a vzájemně propojené. Patriarchát kolonizoval nejen naše těla, ale i naši erotickou představivost. Naučil nás myslet si, že touha se musí vždy ubírat stejnou trajektorií: od silnějšího ke slabšímu, od subjektu k objektu, od dobyvatele k dobývanému. I když se považujeme za svobodné, často jednáme v mezích právě tohoto způsobu uvažování.

Proto se v Bosorkách ženy odvracejí od mužů?

Odvracejí se od jejich modelu světa. Odmítají logiku, která prostupuje nejen sexualitu, ale i politiku, náboženství, ekonomiku a náš vztah k přírodě – logiku růstu, dominance či dobývání. Mech je pravým opakem tohoto principu. Nešplhá vzhůru. Nesoupeří o postavení. Nevytváří žádné centrum. Šíří se horizontálně, proplétá se a koexistuje. Sex s mechem pro mě tedy není provokací ani surrealistickým žertem. Je to pokus představit si erotiku, která nereprodukuje mocenské dynamiky. V tomto smyslu se Bosorky snaží osvobodit touhu od scénářů napsaných patriarchátem. Ptají se, zda jsme schopni toužit jinak.

Zdá se, že čarodějnictví, které je také důležitým motivem Bosorek, v posledních letech zažívá v umění, literatuře i hudbě boom. Čím je tak atraktivní?

Možná se čarodějnice vracejí proto, že svět vybudovaný na nekonečném drancování – ženských těl, lidské práce, zvířat, lesů i samotné planety – se viditelně hroutí. Čarodějnice pamatuje na jiný způsob, jak obývat Zemi. Ne proto, že by byla morálně nadřazená, ale neboť nikdy nevěřila, že lidé stojí nad vším ostatním.

V Česku je v poslední dubnový den stále živá tradice pálení čarodějnic. Jak se na ni díváte jako vystudovaná kulturoložka?

Tradice nejsou nikdy nevinné. Uchovávají paměť, ale zároveň i trpí amnézií. Z rituálu pálení čarodějnic se stala veselá jarní slavnost, a přitom se jen málokdo ptá, proč musela být čarodějnice upálena. Tato tradice mě znepokojuje, protože proměňuje historické násilí v zábavu. Z čarodějnice se stává komická slaměná figurína a nikoli žena, o jejíž tělo se vedly mocenské boje – politické, náboženské i ekonomické. Nejde mi o to tento zvyk odsuzovat. Spíš se ptám, jaký druh paměti vytváří. Připomíná nám ženy, které byly umlčeny, mučeny a zavražděny? Nebo nám pomáhá na ně zapomenout? Bosorky jsou pokusem obnovit právě tuto paměť. Nikoli proto, abychom z čarodějnic dělali svaté, ale abychom odhalili mechanismy, které dodnes rozhodují o tom, čí vědění je legitimní, čí tělo postradatelné a čí hlas nebezpečný.

Jednu z postav vaší knihy lze vystopovat až do Česka. Jindřich František Boblig z Edelstadtu má na svědomí stovku upálených v inkvizičních procesech na Šumpersku. Proč jste se rozhodla použít zrovna jeho příběh?

Boblig je jen jednou tváří mnohem rozsáhlejšího stroje. Fascinovalo mě, jak byl obyčejný. Historie si monstra často představuje jako výjimečné jedince, avšak systémy násilí málokdy potřebují někoho takového. Stojí na byrokracii, právu, náboženství, ekonomice a tisících všedních projevů poslušnosti. Boblig chápal, že se strachem lze nakládat jako s nástrojem. Obvinění proměnil v technologii moci. Nemyslím si, že tato technologie zmizela; pouze našla nové jazykové podoby. V knize jsem chtěla odvést pozornost od inkvizitora a vrátit ji k těm, jejichž životy byly vymazány. Literatura nedokáže mrtvé vzkřísit. Může však odmítnout, aby historie patřila výhradně těm, kdo vynášeli rozsudky.

Z Bosorek se zdá, že společnost je plná nenávisti, vzteku i neporozumění a konec je blízko. Bojíte se budoucnosti?

Když jsem psala Bosorky, vypukla pandemie covidu-19. Na začátku se zdálo, že se blíží konec světa, na jaký jsme byli zvyklí, konec éry, kdy měl člověk navrch. Hluboce jsem cítila, že vyčerpaná a vykořisťovaná příroda říká „dost“. Že se bouří a očišťuje. Neradovala jsem se z úmrtí lidí, ale z toho, že všichni ti šílenci, hnaní chamtivostí k neustálému cestování ve snaze utéct sami sobě, najednou uvízli na místě.

Ukázalo se, že všechny ty hodiny strávené vysedáváním v úřadech či korporacích postrádaly ekonomické opodstatnění, že lze pracovat méně, a přesto odvést potřebnou práci. Samozřejmě jsem si plně uvědomovala, že mnozí lidé včetně mě – mám dvě děti s těžkým postižením a třetí dcera byla tehdy maličká – se stanou obětí tohoto „uvěznění“. Když se zavřely školy, zůstali jsme v pasti domova, neschopni vyrazit třeba jen do parku či do lesa, přesto jsem zároveň chápala význam tohoto vynuceného zastavení. Byl to šach mat, který uštědřila lidstvu Matka Země, nebo v kontextu mého románu Země-Milenka. Knihu Bosorky jsem psala z místa ve své představivosti.

V té době v Polsku také vrcholily protesty Strajk kobiet, hnutí za práva žen a proti dalšímu zpřísnění potratového zákona. Vláda se sice v roce 2023 změnila, ale přísná legislativa zůstala. Jak to vnímáte?

Je to hrozné. Současná vládnoucí koalice by bez žen – a zejména těch mladých – volby prohrála, což potvrdily i průzkumy. Tehdy před volbami odstartovala společenská kampaň mladých žen Cicho już byłyśmy (Zticha už jsme byly, pozn. red.). Díky ní se podařilo mobilizovat mladé ženy, které původně prohlašovaly, že volit nepůjdou. Nakonec k urnám dorazily a hlasovaly pro Občanskou koalici Donalda Tuska. Klíčovým argumentem byl právě příslib změny přístupu k potratům. Dnes většina polských aktivistek trpí depresemi; jsme vyčerpané a rozdělené, chybí nám síla i motivace k boji, protože víme, že patriarchát číhá na každém kroku. Mnohé ženy jej udržují při životě, aby si zajistily vlastní postavení. To vyvolává hluboké společenské zklamání.

Jak se ve své vlasti jako žena cítíte?

Už se s Polskem neztotožňuji. Stydím se, že odtud pocházím. Vím, že turisté mou zemi milují, vím, že Polsko je „in“, protože je čisté, hezké a bezpečné. Ale co to vlastně znamená? Že máme na dálnicích čistá odpočívadla zdarma? Nemáme ale čisté svědomí. Většina zákonů, které už Češi přijali, u nás nemá šanci projít.

Jaké zákony kromě potratové legislativy máte na mysli?

Situace lidí se zdravotním postižením je katastrofální. S výjimkou Gdaňsku u nás téměř neexistuje podporované bydlení, stále nám chybí legislativa ohledně osobní asistence, sexuální asistence pro lidi se zdravotním postižením je naprosté tabu – zatímco vy to všechno máte. A máte i přístup k potratům.

Co tedy vlastně znamená, že se tu všichni cítí bezpečně? Znamená to, že je tu jen nepatrné procento muslimů a že nemáme příliš problémů s multikulturalismem – prostě proto, že ho tu nechceme. Pokud jste běloch a na ulici vidíte jen bělochy, přirozeně se cítíte bezpečně.

Celé to má rasistický podtón. K tomu připočtěte systémový ableismus. Jde o hluboce zakořeněné myšlení, které nelze změnit, protože nám ho do hlav vtloukla církev. Polsko je feudální společnost a na tom se nic nezmění. Svou zemi nemám ráda. Máme skvělé jídlo, to musím uznat. A skvělé lidi. Systém je však utlačovatelský, patriarchální a udržují ho při životě i takzvané elity. A nedělejme si iluze: v Polsku neexistuje žádná levice. Je tu jen levicová bublina, lidé, kteří si na levici hrají.