Recenze: J. D. Vance konvertoval. Bohužel to má vliv na dění v USA i ve světě

V neděli ráno 28. června imigrační úředníci v jižním Texasu zadrželi řeholní sestru Leticii Ugboaju původem z Nigérie, když byla na cestě do kostela. Řeholnici spoutali a odvezli do nedalekého detenčního centra k výslechu. Ženu, která v USA pracuje jako pečovatelka, úřady propustily večer poté, co se na její obranu ozvala farnost, místní biskup, a dokonce i kongresmanka za texaskou Republikánskou stranu.

Tentýž měsíc, zatím jen v angličtině, vyšly memoáry nazvané Communion. Autor, právník a spisovatel J. D. Vance, viceprezident v současné vládě Donalda Trumpa, v nich staví na odiv svoji nově nalezenou katolickou víru. Muž spoluzodpovědný za často násilné tažení proti migrantům v současných USA se hlásí ke stejné víře jako řeholnice, kterou toto tažení postihlo.

Nedávný konvertita Vance, jenž v knize sám sebe nazývá „nejvýše postaveným americkým katolíkem“, už stihl vzkázat současnému papeži Lvu XIV., že by měl být opatrný, když se vyjadřuje k teologii.

Paradoxy, jež autorovi autobiografie unikají, ani pocit všemocnosti, který se zjevně dostavuje při výkonu jeho politické funkce, ale nejsou jedinými důvody, proč se textem zabývat. Na samém začátku politické dráhy na sebe J. D. Vance upozornil poutavě napsanou knihou Americká elegie, v českém překladu Miloše Caldy vydanou nakladatelstvím Argo.

Nyní zbývají dva roky do příštích prezidentských voleb v USA a právě J. D. Vance je jedním z „korunních princů“, kteří by v nich mohli osmdesátníka Trumpa nahradit. Četbou novinky nazvané Communion, tedy slovem, které se v angličtině používá jak pro ústřední katolickou svátost, tak pro církev coby společenství, lze nahlédnout do světa, v němž se náboženská víra projevuje u Vance coby státníka.

Pro příklad, jak se osobní přesvědčení promítají do současné americké politiky, si připomeňme výrok, kterým J. D. Vance opakovaně uvedl zahraniční politiku Trumpova druhého období – prohlásil, že USA chtějí skončit s tím, jak je ostatní využívají. Možná není náhoda, že se tentýž motiv prakticky doslova objevuje ve Vanceově prvotině z roku 2016.

V Americké elegii popsal budoucí politik chudinskou Ameriku zdeptanou odlivem průmyslu, společenským rozkladem a přehlížením ze strany liberálních elit, stejně jako vlastní rodinné peripetie. Vance vyrůstal s prarodiči, matka byla drogově závislá a otec jej jako malého nabídl k adopci.

Rodiče, uvažuje Vance v prvotině, jsou silnější, a tak je slabší dítě může využít ve svůj prospěch. Není těžké z toho dovodit, že tentýž člověk už jako viceprezident USA ponese nelibě, když bohatá a vyspělá Evropa využívá jeho zemi ke své obraně na způsob dítěte, které se odmítá postavit na vlastní nohy.

Nová kniha Communion je sice výrazně slabší a rozvleklejší než prvotina, přesto na ni v jistém smyslu navazuje. Není těžké pochopit, čím Vance fascinuje katolické křesťanství a jeho dlouhá tradice či četné rituály. Pro člověka, který musel sebekázní a úsilím utvořit sám sebe, prošel armádou a studiem práv na prestižní univerzitě, představuje víra příležitost, jak v tomto sebeutváření pokračovat.

Katolické křesťanství – víc než jeho protestantské odnože – zdůrazňuje, co je v člověku dobré a co lze postupně k dobrému rozvíjet. Vance vysvětluje, co všechno světu kolem chybí – v tom je ostatně podobný svým mentorům, k nimž patří myslitel a ultrakonzervativní přívrženec maďarského expremiéra Viktora Orbána Rod Dreher nebo zavražděný křesťanský influencer Charlie Kirk.

Potíž tkví v tom, že jeden z nejvlivnějších lidí na světě Vance není „sám sobě podezřelý“, jak nedůvěru k moci, včetně své vlastní, kdysi vystihl Václav Havel. Chybí odstup. Z pozice člověka, který nejprve svým sociálním vzestupem a nyní i ponorem do světa víry může svět poučit, americký viceprezident předkládá pastiš dění z osobního života, úvah o americké domácí a zahraniční politice, přičemž to vše prokládá biblickými verši a nezáživnými teologickými spekulacemi.

Většinou jde o „vyčteniny“ inspirované myšlením současných katolických integralistů, podle nichž se společnost jako celek buďto vrátí ke své křesťanské – často idealizované nebo rovnou vymyšlené – minulosti, nebo zahyne.

Když například Vance popisuje Evropany a Američany bojující ve druhé světové válce, razí představu, že „tito muži nehájili liberalismus, svobodu, dokonce ani demokracii, hájili západní křesťanskou civilizaci s jejími hodnotami přirozených práv, včetně svobody projevu, smyslu pro povinnost, víry ve svobodnou vůli a individuálního svědomí“.

Tady politik nabízí směs morální intuice a ideologických zkratek, když tvrdí, že minulost naší euroamerické civilizace vybudovali „křesťanští lídři křesťanských národů“. Tímto triumfalistickým pohledem na minulost se také liší od oficiálního učení římskokatolické církve, která je v pohledu na dějiny daleko realističtější a zcela odmítá křesťanský nacionalismus jako protimluv.

Vanceův Ježíš je postavou, jež přišla obnovit „přirozený řád“, přičemž tento termín se v knize objevuje daleko častěji než pojmy jako blahoslavenství, evangelium nebo sounáležitost. Tedy slova, která bychom nejspíš dokázali odečíst ze života zadržené nigerijské řeholnice sloužící chudým nebo tichého Američana s peruánským občanstvím, který je současným papežem.

Na budoucí přestřelky mezi Bílým domem a papežským stolcem je bezpochyby zaděláno. V jistém ohledu jsou tyto náboženské světy soudobého katolicismu nekompatibilní, zvlášť když J. D. Vance přistupuje k tomuto dialogu z pozice novodobého křižáctví.

Nejzajímavější jsou v nové knize nakonec postřehy, z nichž lze vyčíst například posun v americké zahraniční politice. Když se například Vance prvně ještě jako senátor objeví na Mnichovské bezpečnostní konferenci, připadají mu politické elity Evropy jako nostalgičtí boomeři, kterým se pod rukama rozpadá svět vybudovaný poválečnou generací jejich otců. Jako analogii spisovatel nabízí příběh ze svého okolí, případ rozpadlého manželství, kde nikdo neudělal nic špatně, jen se svazek přežil a vyčerpal, nemá životaschopný náboj ani program.

Každá náboženská konverze je „work in progress“, práce Ducha ve svatyni lidského svědomí. Potíž spočívá v tom, že Vanceova konverze má bezprostřední vliv na dění v USA i ve světě. Když v knize Communion tvrdí, že chce, aby z jeho syna vyrostl charakterní člověk, a že je to pro něj důležitější než prestižní školy nebo špičková kariéra a majetek, můžeme mu věřit. Zároveň těžko odhlédnout od toho, že pracuje pro prezidenta, jehož jednání se vymyká snad všem myslitelným kritériím morálky a charakteru, ať už jde o korupci, nebo úctu k lidské důstojnosti, pravdě, stabilitě či předvídatelnosti. Jestli tohle dilema dříve vyřeší samotný J. D. Vance, nebo američtí voliči, se teprve uvidí.