„Marie, vypni ten fejsbůk.“ Linhart zpívá o polních cestách a území bez lidí

Doma má přes třicet plyšových medvědů. Miluje podzim. Po krásných opuštěných místech české krajiny chodí pěšky. Vlastní řidičský průkaz, ale za volant si sednout netroufá, protože podle vlastních slov při řízení reaguje pomalu a často se zasní. A tak absolvent ekonomiky dopravy, někdejší výpravčí a konstruktér jízdních řádů Petr Linhart cestuje na koncerty především vlakem. Jsou to ideální předpoklady pro vyprávění zádumčivých příběhů v písních.

„Všichni jste se vyvinuli z opice, jen já z medvěda,“ říká čtyřiašedesátiletý hudebník v nedávno vydaném knižním rozhovoru Autobus do Sudet, který s ním vedl novinář Tomáš S. Polívka. Vydalo ho nakladatelství Galén.

Tou větou Linhart zdůvodňuje svou starou přezdívku Medwa, ale zároveň je to informace o spíš niterné povaze jeho únikových písní. Ty patří víc lesním stezkám, polním cestám, dávným událostem a lidmi téměř opuštěným oblastem než modernímu životu v hlučných centrech a městském prostředí, ačkoliv z něho písničkář pochází a formovalo ho. A pokud se ve svých textech náhodou dotkne něčeho dnešního, pak třeba slovy „Marie, vypni ten fejsbůk“.

„Když byl v noci v martinských pecích odpich, ozářila červená záře žhavého železa oblohu tak mocně, že na chvíli pohasly hvězdy. V nočním klidu hutě promlouvaly do ticha tajemnými hlasy, od hlubokého hučení až po vysoké industriální výkřiky,“ vzpomíná s obrazností svých písňových textů Linhart na rané dětství poblíž Poldovky v rodném Kladně začátkem 60. let minulého století.

Tehdy si myslel, že píseň Karla Gotta Tam, kde šumí proud – jedna z prvních, kterou zaznamenal – pojednává o šumícím elektroměru v jejich rodinném domě. A tak si k tomu přístroji chodil zpívat.

Když o desítky let později psal vlastní hudbu, šumící elektroměr nahradil laptopem a samply. A ta až mystická záře nad Kladnem, jež jako velký třesk zháší hvězdy, se musela propsat do textů jeho písní. Především ve vrcholném období skupiny Majerovy brzdové tabulky v nich během 90. let putoval po místech častých zjevení a s bájnou Gabrétou se vracel na začátek světa.

Tehdy svůj styl nazýval „ohlasy písní keltských“, případně „old age“ v reakci na tenkrát módní new age music. Následně přešel na „landscape folk“.

Majerovy brzdové tabulky založené v polovině 80. let hrají dodnes, ale už více než dvacet let bez nového repertoáru. Linhart se od alba Sudéta z roku 2007 soustředí na sólovou tvorbu a vlastní písně začal sám zpívat, nebo spíš „vyprávět“ – má řečovou vadu a nadání ho obdarovalo pro skládání hudby či psaní textů výrazně víc než jako vokalistu.

Omezení ale obrátil v přednost ztišeného kazatele a na nahrávkách jej doprovází špičkoví instrumentalisté – nejen na nejaktuálnější desce nazvané „po sudetsku“ Šénau, což je fonetický přepis německé verze teplického Šanova, jsou to jazzový kontrabasista Jaromír Honzák, kytarista Josef Štěpánek či klavírista Jan Steinsdörfer.

„Se svým roztomile amatérským hlasem jsem se smířil až na Sudétě, kdy ve mně zvítězil pocit, že už ty texty nemůžu dát nikomu jinému,“ vysvětluje Linhart v knize rozhovorů. Jen občas něco napsal jiným interpretům: již zesnulému Františku Segradovi, Lence Nové či Janu Spálenému, zhudebnil také verše Michala Horáčka pro jeho album Český kalendář.

První významné hudební angažmá Petra Linharta psalo zásadní kapitolu v historii českého folku. Do roku 1985 hrál na kytaru ve skupině Čp. 8. Vyhodili ho z ní krátce před smrtí hlavního protagonisty, autora a nebývale charismatického zpěváka Jaroslava J. Ježka, který zemřel na plicní chorobu ve 28 letech.

„Poslední léto Jára překopal nejen kapelu, ale také svůj osobní život, což pro něj muselo být hodně náročné. Já jeho kroky úplně chápu. Jinak se rozhodujete, když můžete doufat v horizont desítek let života před sebou, a jinak, když bojujete pomalu o každý týden,“ komentuje v knize Linhart svůj odchod ze skupiny. Už nějakou dobu vnímal, že přestává stačit Ježkovým představám. A navíc kvůli povinnostem na Vysoké škole ekonomické neměl na Čp. 8 dost času.

„Jara byl jediný mluvčí své generace. Velké osobnosti folku, které to také uměly, jako třeba Vlaďa Merta, už byly nejméně o deset, o patnáct let starší a promlouvaly logicky k jiné generační vrstvě. A naši současníci, jako Nerez, Ebeni, Plíhal, to neměli jako své téma. Byli – ve vší úctě – z tohoto pohledu jaksi bezproblémoví,“ míní Linhart. Společné ale s Čp. 8 měli to, že díky úspěchům na plzeňské Portě, kde je slyšely až tři desítky tisíc lidí, pak vyprodávali koncerty v celé zemi.

Petr Linhart se po více než třech dekádách ke kapele obrazně vrátil, když vytvořil album Milostné vzpomínky na Čp. 8 složené z Ježkových skladeb. „Bylo pro mě docela náročné vybrat písně, které bych ve svém věku mohl ještě důvěryhodně podat a nebyl přitom legračním staříkem, který si hraje na to, že je mu dvacet. Takže generační protestsongy, byť byly pro Čp. 8 docela typické, na albu nejsou. To bych protestoval sám proti sobě,“ vysvětluje.

Zatímco na repertoáru Čp. 8 se Linhart autorsky nepodílel, písně skupiny Majerovy brzdové tabulky jsou už jeho dílem. Kapela pojmenovaná po drážní příručce z první republiky se zpočátku hlásila k tehdejší nové vlně. Po čase ale Tabulky změnily složení i směr a vydaly se ke zprvu minimalistickému folku, který vytvářením svérázných hudebních „bájí“ inspirovaných keltskými oppidy či památnými místy neměl v Česku obdoby a jemuž dominoval krásný hlas Andrey Landovské. Tehdy se v hudbě projevila Linhartova další inspirace – písničkářem Oldřichem Janotou.

Linhart vyměnil kytaru za mandolínu či mandolu. Nástroj však z nevědomosti špatně naladil a na tomto omylu nakonec postavil nový zvuk Tabulek. „Ta chyba mě posunula dál,“ říká. „Trochu mě zaskočilo, že struny plandají. Ale umanutě jsem na špatném ladění trval, protože se mi výsledný zvuk líbil. Tak vzniklo ladění, které jsem pak po celou dobu v Majerovkách používal a používám,“ vysvětluje.

Po listopadu 1989 našel Linhart nové téma díky literatuře o českém pravěku. „Najednou se ukázalo, že tady předtím bylo jakési keltské Boiohaemum a před ním ještě řada jiných kulturních vrstev. Nadchlo mě, že moje oblíbená irská, tedy z nemalé části keltská kultura má kořeny a souvislosti i v kontinentální Evropě, ba dokonce i u nás. A že v krajině na ony doby upomíná řada artefaktů,“ vzpomíná, jak tou dobou cesty na koncerty rád spojoval s vlastivědnými výpravami.

Později dokonce Linhart složil přijímací zkoušky ke studiu archeologie na Západočeské univerzitě. Když ale po nástupu zjistil, že na dálkovou formu výuky nebyla připravena, „šlo spíš jen o líbivou tezi v nabídce“, školu opustil. Téma si ovšem ponechal.

Pět řadových „archeologických“ alb, která Tabulky vydaly do roku 2004, má takový kredit, že si kapela může dovolit jejich repertoár dodnes přehrávat na koncertech, aniž by musela přijít s něčím novým. Asi jako když hudci z Horňácka po generace hrají stejné, časem prověřené lidové písně.

Přišlo to roku 2006 a Petr Linhart onu situaci v knize pojmenovává jako „náhlé osvícení“. Byl pátek večer a jeho najednou posedla myšlenka, že se hned ráno musí vypravit do Skoků na Karlovarsku, kam nevede silnice a kde stojí zanedbaný monumentální barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie. To místo ho před mnoha lety díky poznámce „zaniklá vesnice“ zaujalo na mapě.

„Byla to pouť se vším všudy. A spojená s řadou snad až mystických zážitků,“ vypráví. „Od poslední výspy civilizace mě až do cíle doprovázel místní pes. Cesta do Skoků byla poslední dva kilometry vyznačena kousky všelijakého pečiva. Obrázek skoro biblický – jasně, oni tam myslivci zaváželi pro zvěř a měli děravý valník. Pak se z mlhy vynořil kostel, někde v hloubce pod ním bylo slyšet, jak lovci střílejí a hulákají na sebe.“

Linhart chodil okolo a přemýšlel, jak by zanedbanému místu mohl pomoci. „Něco mi říkalo, že mám, že od toho tu jsem.“ Když se pak vrátil domů, začal psát první píseň pro album Sudéta – nazval ji Maria Stock, jak se Skoky jmenovaly do konce druhé světové války. Po ní ves museli opustit němečtí obyvatelé.

„Tehdy jsem asi opravdu začínal tušit, že jsem našel téma. Najednou jsem se rozpomněl na všechny možné souvislosti, které mě se Sudetami pojily,“ říká k počátku své sólové písničkářské dráhy Linhart, jehož babička byla „čistokrevnou Böhmisch“ z Dolních Křečan u Rumburku.

Téma mu více méně vydrželo na příštích dvacet let a čtyři řadová alba. Ve Skokách také začal organizovat koncerty různých interpretů a stal se místopředsedou spolku Pod střechou, který o místo pečuje.

Ani na letošním pátém albu Šénau hudebník své Sudety zcela neopustil. Linhart ho ale považuje za mnohem osobnější, než u něho bylo zvykem. „Ono se to vlastně hodí k tomu našemu životopisnému povídání,“ říká autorovi rozhovorů Tomáši S. Polívkovi. „Co není v knížce, je na albu.“

Publikaci, jejíž titul prolnul názvy dvou Linhartových alb, Sudéta a Autobus do Podbořan, lze číst jako bedekr. A to dvojím způsobem. Jednak coby podrobný průvodce po vzniku, obsahu či interpretaci hudebníkových alb a písní. Pak ale také s otevřenou stránkou Mapy.com jako speciální příručku na cesty po Česku, protože prostředí a příběhy v Linhartových písních často souvisejí s konkrétními místy na mapě. Kniha má dokonce samostatný místopisný rejstřík, zhusta i velmi okrajových míst.

V pravověrné turistické povaze to probudí až pudovou touhu načrtnout si plán cest na dlouho dopředu a při nejbližší příležitosti ho začít plnit. Klub českých turistů by knihu Autobus do Sudet mohl klidně uvádět jako doporučenou četbu.