Článek
Otázka, kterou nedávno dostal v americkém Kongresu Jay Clayton od demokratického senátora Jona Ossoffa, není složitá a existuje na ni jediná nezpochybnitelná odpověď.
„Kdo vyhrál prezidentské volby v roce 2020?“
Jay Clayton, šéf státních zástupců okrsku New York – jih a kandidát prezidenta Donalda Trumpa na post šéfa amerických tajných služeb, na ni ale před výborem pro tajné služby odmítl přímo odpovědět. Ani po opakovaných otázkách. „Joe Biden byl potvrzen jako prezident,“ vytlačil ze sebe nakonec neochotně.
Clayton samozřejmě správnou odpověď zná, stejně jako to ví sám Donald Trump. Volby v listopadu 2020 vyhrál jednoznačně demokrat Joe Biden. Porazil Donalda Trumpa poměrem 306 ku 232 ve sboru volitelů, na hlasy pak 81 283 501 ku 74 223 975. Konec příběhu.
Jenže Clayton také ví, že kdyby v Senátu při svém kandidátském grilování odpověděl pravdivě, nikdy by se šéfem tajných služeb nestal, protože by Donald Trump živící i po letech kompletně vylhanou legendu o „ukradených volbách 2020“ jeho nominaci stáhl.
Je pochmurné, že tuto pozici bude pravděpodobně po schválení Senátem, které se vzhledem k převaze republikánů dá i přes Claytonovo trapné představení očekávat, zastávat zrovna chlapík s takhle narušenou integritou. Jenže i lidé, kteří dnes Claytona kritizují nebo se mu smějí, ve chvílích upřímnosti přiznají, že je vlastně lepší, aby tento úřad zastával on – jistě oddaný Trumpův loajalista, který se bojí říct očividnou pravdu, ovšem aspoň relativně příčetný profesionál s životní zkušeností.
Je to totiž přece jen významný rozdíl proti prozatímnímu řediteli Billu Pultemu, což je – pardon – regulérní MAGA pošuk a konspirační teoretik, který jen podporuje Trumpovy lži o „volebním podvodu“ a snaží se diskreditovat jeho kritiky kvůli údajným – a jen slabě podloženým – podvodům s hypotékami.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Příběh „lepší Clayton než Pulte“ pěkně rozebírají v jednom z posledních dílů svého podcastu The Rest Is Politics US Katty Key a Anthony Scaramucci – mimochodem, někdejší šéf komunikace Bílého domu, který ve službách Donalda Trumpa v roce 2017 vydržel celých 11 dní. A při poslechu si člověk nemůže nevybavit historickou zkušenost vlastní země.
Věta „také by to mohl být někdo horší“ se kdysi stala jedním z hesel československé normalizace a obvykle se jí sami před sebou a svým svědomím hájili lidé, kteří dobře věděli, že nejednají zrovna čestně, ale víte co, kdyby tu funkci nevzali oni, také by mohl přijít někdo mnohem horší.
Jistě, doba byla jiná a normalizační Československo je obtížné srovnávat s dnešními Spojenými státy. Některé vzorce chování ale přežívají. Obtížné kompromisy patří k dospělému životu a o to víc k politice. „Někdy je třeba spolknout ropuchu,“ slýcháte tady vcelku pravidelně. A tahle doba musí být pro spoustu lidí hodně náročná.
Chcete být třeba ministrem školství či zdravotnictví, abyste prosadili správné věci, ve které věříte a které mohou posunout zemi správným směrem. Co všechno jste ochotni spolknout? Hlasovat – dokonce i tajně – pro Tomia Okamuru jako předsedu Sněmovny, přestože jeho politikou nenávisti musíte hluboce pohrdat? Jenže kdybyste nehlasovali, pravděpodobně by místo vás přišel někdo mnohem horší.
Stejně tak Okamurovi a svému vlastnímu předsedovi zajistíte na čtyři roky imunitu, přestože jste nejspíš ještě vstupovali do hnutí, které chtělo celou imunitu zrušit. Ale to už je skoro všechno, protože se chcete soustředit především na svou agendu a udělat zemi lepší, což by ten někdo jiný, horší, určitě nezvládl.
Vlastně se ještě smíříte s tím, že do čela vyšetřovací komise pro kauzu Dozimetr necháte usednout Jindřicha Rajchla, protože kdyby to nebyl on, mohl by to být ještě někdo horší. Tedy nemohl, protože nikdo odpudivější není momentálně v české politice k dispozici, ale místo vás by se určitě někdo horší, ale ochotnější našel.
Dilemata, která musí denně řešit lidé jako Robert Plaga, Adam Vojtěch a asi i mnozí další v hnutí ANO, nejsou záviděníhodná. Je vám necelých 50, respektive 40, těšíte se v odborných kruzích velmi slušné pověsti, máte dost času i schopností pro další solidní kariéru. Jenže si také stále píšete svůj životopis a denně do něj přibývají milníky, které si jednou budete pročítat a říkat si: „To si snad ani nepamatuju. Radši.“
Vždy se samozřejmě můžete uklidnit: „Kdybych to nebyl já, je určitě připraven někdo ještě mnohem horší.“ Vtip spočívá v tom, že se to v jednu chvíli může klidně stát. Přes všechnu vaši snahu se ten „někdo horší“ jednoho dne objeví a nahradí vás. Politika je nemilosrdná. A víte, co bude úplně nejhorší? Že si té změny skoro nikdo ani nevšimne.
