Zpívá o něm Taylor Swift, hrál s Ozzym. V Praze se představil velký talent

Jedna věta může udělat hodně. „Shodli jsme se, že Charlie Puth by měl být slavnější,“ zpívá Taylor Swift v titulní písni svého předloňského alba The Tortured Poets Department. Jednoznačné doporučení od momentálně největší osobnosti světové pop music je tak výjimečné, že tu větu lidé doteď píší pod každé video čtyřiatřicetiletého amerického zpěváka a skladatele. Někoho možná v úterý večer dovedla i na první český koncert Charlieho Putha v pražském Foru Karlín.

V mnoha ohledech už přitom slavný je. Mimořádně nadaný kluk s hudební průpravou z kostela a později absolvent prestižní školy Berklee College of Music začínal nahráváním coververzí cizích písní na YouTube. Prorazil v roce 2015, kdy pro soundtrack akčního filmu Rychle a zběsile 7 složil See You Again, poctu herci Paulu Walkerovi tragicky zesnulému při autonehodě. Klavírní balada, ve které rapuje Wiz Khalifa, na 12 týdnů ovládla hitparádu a dnes má jen na YouTube těžko uvěřitelných sedm miliard přehrání.

Další miliardy zaznamenal hned následující rok taneční duet We Don’t Talk Anymore s herečkou a zpěvačkou Selenou Gomez, vyprávějící o neschopnosti bývalého páru dál vzájemně komunikovat, stejně jako Puthův vlastní song s chytlavým groovem Attention o dívce toužící víc po pozornosti než opravdové lásce. Ani jedna píseň nechybí na úterním koncertu, který přesto nepřipomíná velkou popovou show.

Charlie Puth ostatně ani nevypadá jako hitmaker. Když si ve světlemodrých džínech s dírami na kolenou, bílé košili a pruhované červenomodré kravatě stoupá za bílé piano značky Yamaha, trochu připomíná suplujícího učitele. Dojem ještě zesílí, když mezi skladbami začne mluvit o akordech. „Nevím, jak mě ten text napadl. Vždycky začnu blbnout s nějakou harmonickou posloupností, třeba touhle, a pak si ji upravím,“ demonstruje krátce.

Je to narážka na jeho online personu zvanou profesor Puth, kdy v zábavných videích na sociální síti TikTok třeba vysvětluje vztah mezi rytmem písně a tepem lidského srdce, ilustruje průběžná zjednodušování v pop-music nebo nabízí zdůvodnění, proč saxofon a trumpeta znějí jako lidský hlas.

Možná i tato videa mohla někoho nasměrovat na pražský koncert. Pak jsou tu ale ještě Puthovy hudební úspěchy: Kromě hitových skladeb a ovšem také spousty tuctové, spotřební pop music natočil duety s respektovanými personami Jamesem Taylorem a Eltonem Johnem, hrál na klávesy na posledním albu rockera Ozzyho Osbourna z roku 2020, měl sérii koncertů v proslulém newyorském jazzklubu Blue Note a nejnověji začátkem roku zpíval hymnu ve finále ligy amerického fotbalu Super Bowl.

Krátce poté vydal své čtvrté studiové album Whatever’s Clever, kterým také rámuje úterní pražský koncert. Začíná příjemně funky optimistickým songem Beat Yourself Up s jasně retro zvukem 80. let minulého století.

Na úsporně pojatém pódiu Charlieho Putha doprovázejí kytarista, klávesista, bubeník, basista a tři vokalisté, zatímco frontman celý večer střídá klavír Yamaha s rovněž bílým elektrickým pianem Fender Rhodes. Kromě pár kouřových efektů nenabízí žádnou show, taneční choreografie ani jiný typ spektáklu. Velkoplošná obrazovka dokonce promítá jen jednoduché animace a nepřenáší zpěvákův obličej, takže si lidé nemohou zblízka prohlédnout jeho neobvyklé pravé obočí, důsledek úrazu z dětství, kdy ho poranil pes.

Veškerá pozornost se soustředí na hudbu a Puthův prokazatelný talent, zahrnující vše od absolutního sluchu přes nadprůměrný hlas a hráčskou dovednost až po produkční znalosti včetně schopnosti vymýšlet hity.

Hudebně předkládá Puth směs popu, rocku, R&B a funku, jeho nejlepší skladby se ale vyznačují až jazzovými harmoniemi, důkladným aranžmá a neotřelými pěveckými linkami. Zároveň má tendenci to občas překombinovat a zejména dříve si hodně přikrášloval hlas efektem autotune. „Hlavně na třetím albu jsem to s ním fakt přehnal. Myslím, že jsem se prostě strašně chtěl zalíbit,“ řekl v letošním rozhovoru pro časopis Rolling Stone.

Faktem je, že Puth má sice působivý, ale výrazem zase ne bezkonkurenčně charakteristický hlas. Také v Praze zaujme hlavně po technické stránce – ve starší skladbě Patient, stejně jako v gospelově laděném songu One Call Away, hravě dosahuje tenorových výšek a skvěle ovládá falzet.

Puthovy nahrávky znějí zábavně díky četnosti vokálních linek, které nahrává a vrství přes sebe. I proto je naživo nejdůležitější jeho interakce s trojicí vokalistů, jejichž hlasy pozvedají ten jeho – na obou stranách pódia se několikrát vystřídají sboristky Livv a Lorea Turner, zpěvák v červené kšiltovce Jaden Blakley Gray se pak blýskne ve skladbě Cheating on You.

Po většinu večera jsou ve Foru Karlín skvěle slyšet všechny nástroje, které snad jen s výjimkou dechů v Beat Yourself Up znějí naživo. Slušné výkony podává klávesista Darek Cobbs, jinak také absolvent Berklee hrající s Usherem nebo Pharrellem Williamsem, i kytarista Jan Ozveren, který vystupoval se Shakirou a Frankem Oceanem.

Výrazný je i baskytarista Brandon Brown, jednoho času člen kapely Stevieho Wondera, jenž v průběhu večera vícekrát takzvaně slapuje neboli hraje palcem – například v rozchodovém songu LA Girls nebo v hitu Attention, v jehož studiové nahrávce přitom basu ve skutečnosti napodobil sám Puth na klávesy.

Když frontman mluví, zbytečně se utápí ve frázích. „Dnešek je oslava hudby. Myslím, že hudba je ta nejúžasnější věc na světě,“ řekne v jednu chvíli Pražanům. „Máte opravdu krásné město. Na tomhle turné už jsme jich navštívili spoustu, ale málokde to je tak krásné jako u vás. Všechno má svou krásu, ale toto město je něčím zvláštní,“ pronáší jindy.

Mnohem zajímavější jsou jeho téměř jazzová sóla: V How Long na syntezátor, kdy pravou rukou běhá po klaviatuře a levou mění výšku tónu, nebo v hitu We Don’t Talk Anymore. Ten zpěvák naživo překvapivě zbavuje nejcharakterističtějšího staccato zvuku kláves. Není jediný – podobně jako jazzoví muzikanti Charlie Puth své skladby naživo hrává pokaždé v trochu jiném aranžmá, někdy s prostorem pro improvizaci.

Kromě hitů, které s ním zhruba ze tří čtvrtin zaplněné Forum Karlín ochotně zpívá, skvěle zní skladby z letošního alba. Příjemná, na poslech lehká deska zvukem jasně odkazuje k nahrávkám Petera Gabriela nebo skupiny Toto z 80. let minulého století. Včetně třeba komprimovaného zvuku bicích úplně jako od Phila Collinse ve skladbě Cry, jež vypráví o odvaze nebát se projevit emoce. Ve studiové verzi ji Puth nechal dotvořit typicky líbivým sólem saxofonisty Kennyho G. V Praze se místo něj předvádí kytarista.

V singlu Changes, kterým svůj první český koncert završuje, zase Charlie Puth na klavír improvizuje přesně v duchu Bruce Hornsbyho, jehož hit The Way It Is z roku 1986 před vystoupením pouštěl z reproduktorů a výslovně na něj odkazuje v textu.

„Někdy začne vítr foukat jiným směrem / Můžeme si z toho akorát vzít ponaučení / Ale tak to prostě je,“ zpívá tu Charlie Puth o velkých změnách ve svém životě. Na podzim 2024 se oženil s celoživotní rodinnou známou Brooke Sansone. Ve videoklipu s ním následně pózovala těhotná. Dnes už vychovávají dítě a Charlie Puth nejen v Changes radostně oznamuje, nakolik se v životě posunul.

Roli v tom prý sehrálo i to povzbuzení od Taylor Swift. „Vím úplně přesně, co měla na mysli. Aby to člověk dotáhl dál, musí si lidi víc pustit k tělu, ale to jsem nedělal. Pořád jsem se snažil být za každou cenu zajímavý a populární. A celý život jsem žil v domnění, že správný umělec musí být rozervaný. Vůbec to není pravda,“ řekl v Rolling Stonu. „Teď se cítím nejpohodlněji a nejšťastněji, co kdy pamatuji, a myslím, že i píšu lepší hudbu než dříve,“ dodává.

Ta hudba je místy pořád trochu odvozená a naživo ne vždy strhující. Puthův mimořádný talent, nadšení a ochota neustále se posouvat ale naznačují, že je na nejlepší cestě.