Recenze: O klukovi z New Yorku. Nový Spider-Man je akční, oslnivý a intimní

Spider-Man sedí na traverze vysoko nad New Yorkem a při pohledu na něj není těžké si vzpomenout na slavnou fotografii Oběd na vrcholu mrakodrapu ze 30. let minulého století. Jenže po chvíli je jasné, že tu něco nehraje. Ještě než začne kamera rotovat kolem své osy, dojde nám, že hrdina na té traverze sedí zespodu.

Režisér Destin Daniel Cretton v novince Spider-Man: Zbrusu nový den, kterou od čtvrtka promítají česká kina, přenáší na diváky nejen pocity závratě. Střechy a byty této americké metropole mapoval už ve svých raných, komornějších snímcích jako Dočasný domov. A nyní pozoruhodně ukazuje, jakým „domovem“ je New York pro přátelského souseda Spider-Mana.

Původní trilogie Jona Wattse s Tomem Hollandem v titulní roli tematizovala otázku domova už podtituly Homecoming, Daleko od domova a Bez domova. Právě tam přeneseně nachází hrdinu čtvrtá část.

Spider-Man se musel vzdát identity, aby ochránil své nejbližší, včetně milované MJ hrané Zendayou. Nechal se vymazat z jejích vzpomínek a nyní je uzavřený v jakémsi provizorním obydlí, obklopený jen monitory počítačů a samotou.

Zbrusu nový den není nijak převratný komiksový film. Má však odvahu se dosti dlouhou dobu věnovat zvláštnímu paradoxu. Spider-Mana miluje celý New York. Ale Peter Parker je nešťastný mladík, který proplouvá ulicemi jako neviditelný stín, bez přátel, vztahů, bez budoucnosti. A navíc ho trápí fakt, že jeho pavoučí geny začínají – nejspíš následkem traumatu – převládat nad těmi lidskými.

Pochopitelně se nedočkáme hororu o rozkladu osobnosti i těla v duchu Mouchy od Davida Cronenberga, režisér Cretton nicméně umí zachytit zvláštní tíseň z toho, jak protagonista bloumá městem, bojuje spíše s obyčejnými zloději než se superpadouchy a při každém jeho letu na pavoučím vlákně se na diváky přenáší neklid z toho, zda tentokrát nespadne.

Nový Spider-Man otevírá staré známé otázky, díky kterým začal být superhrdinský žánr v Hollywoodu uznávaný nejen jako laciná zábava pro dospívající chlapce. Tvůrci řeší podobná témata jako třeba snímek X-Men 2 od Bryana Singera, tedy nenávist či strach z jinakosti.

Když se na plátně objeví záhadný neviditelný padouch, má Spider-Man spoustu důvodů, proč vyrazit do boje. Nebezpečí hrozí jeho bývalým přátelům včetně životní lásky MJ, která ovšem o existenci Petera Parkera nemá sebemenší tušení. Což druhé půli filmu dodává dostatečně tragický rozměr.

Navíc se pohled na to, kdo je padouch a kdo hrdina, později dosti zkomplikuje. To představuje asi největší klad snímku.

Navzdory mnoha pečlivě vystavěným akčním scénám a relativně velkému množství známých postav z tohoto univerza nejde o velkolepé dobrodružství s cílem zachránit svět, ale o docela intimní příběh zachycující samotu a povahu přátelství či lásky.

I proto do něj nečekaně dobře zapadá Frank Castle neboli Punisher. Na jedné straně pravý opak vtipálka Spider-Mana, neboť jeho hnacím motorem nejsou superschopnosti, ale palební převaha a hněv pramenící z vědomí, že přišel o celou rodinu. Jenže právě traumata týkající se nejbližšího okolí nakonec mohou být dobrým pojítkem mezi touto nepravděpodobnou dvojicí.

Před kamerou se pohybuje poměrně velké množství postav, ale autoři jim umí věnovat patřičný prostor. Vědí, kdy ztišit a uklidnit dění. Třeba když Spider-Man zachraňuje MJ a učí se přitom ovládat přirozená pavoučí vlákna vystřelující přímo ze svého těla, slyšíme tiché počítání, jak se snaží nové instinkty držet na uzdě. Je v tom zvláštní křehkost, po dlouhé době sledujeme superhrdinu, jehož těžkostem můžeme věřit, stejně jako můžeme věřit tísnivým momentům, kdy na něj celé město doslova padá.

Spider-Man se dotýká otázky, jaký je rozdíl mezi padouchem a hrdinou. Sám protagonista se ocitá na hraně a stejně jako většinu dalších postav nadaných zvláštními schopnostmi ho motivují obyčejná lidská nutkání, nikoli velikášská touha zachránit svět.

Stále je namístě se ptát, jestli nám to stačí. Aktuální série celou dobu budí přízeň tím, jak umí promlouvat k mladším divákům, kteří s ní dorůstají od náctiletých let. Filmy vlastně mimoděk zpracovávají jejich běžné problémy, přátelství, první velké lásky, odchod na vysokou školu.

Nyní už jsou hrdinové za prahem dospělosti. A přistupují ke světu o něco pragmatičtěji. Nejlépe to postihuje Zendaya v roli lehce výstřední, ale zároveň rozhodné MJ, která chce nakládat se životem podle vlastního uvážení.

Spider-Man: Zbrusu nový den sympaticky mísí drobné, intimní momenty s netuctovou akcí, ale po více než dvou dekádách nadvlády superhrdinských filmů je to stále jen jeden snímek z mnoha. Ten lepší. Nikoli ten zásadní.

Oproti relativně radikálním stylovým a vypravěčským kejklím v animovaných snímcích Spider-Man: Paralelní světy a Spider-Man: Napříč paralelními světy jde pouze o poslední, solidně natočený mezikrok ve světě společnosti Marvel před novými Avengers.

I tak novinka obstojí sama o sobě. Právě proto, že více energie věnuje protagonistům, a ne tomu, jak dění zapadá do nekonečného univerza. Postavy jako Punisher nebo Hulk se tu neobjevují z povinnosti, ale přirozeně zapadají do děje.

V posledku ten film vypráví o New Yorku a jeho – občas trochu zvláštních – obyvatelích. Samotné město je tu svým způsobem jednou z postav. A diváky umí svou architekturou rozhodně uhranout více než digitální efekty, kterými ostatně na rozdíl od mnoha jiných „marvelovek“ relativně šetří.

Spider-Man patří k těm mála marvelovským postavám, jejichž osudy máme chuť sledovat dál. Spasitelem celé franšízy se tento kluk z Manhattanu jistě nestane. Ale jeho přítomnost v ní bude vždy vítaná.