Recenze: V dnešním Hollywoodu nevídané. Odyssea je velkofilm ze starých časů

Oscarový režisér Christopher Nolan se pokusil oživit něco, co je dávno mrtvé. Žánr historického eposu byl široce oblíbený na přelomu 50. a 60. let minulého století díky snímkům jako Ben Hur či Kleopatra. V novém tisíciletí se ho pokusil resuscitovat Ridley Scott svým Gladiátorem. Ale skutečný návrat jakési starosvětské velkoleposti, jež přitom nepůsobí zastarale, se podařil až nyní s Nolanovou Odysseou.

Tříhodinový opus, který ve čtvrtek začnou promítat kina, je jedním z nejpřímočařejších děl režiséra batmanovské trilogie, Interstellaru či naposledy životopisného Oppenheimera. A divák může rovnou zapomenout na složité vypravěčské labyrinty autorových snímků jako Dokonalý trik či Počátek.

Ne že by Nolan zpracoval příběh mnohaletého návratu krále Odyssea domů na řecký ostrov Ithaka chronologicky. Daří se mu však aktualizovat rozměr dávné báje bez zbytečných formálních kudrlinek a hollywoodského patosu. Byť slzy tu jistě mají své místo.

Jak adaptovat epickou báseň napsanou před zhruba 28 stoletími v daktylském hexametru? Nolan má velikášské projekty rád. Novinku natočil na 70mm materiál speciálními IMAX kamerami tak velikými, že herci museli mít speciální obrazovky, protože na sebe přes ty monstrózní stroje neviděli.

Před premiérou snímku, který bezesporu patří k nejočekávanějším titulům roku, se občas nešlo ubránit pochybnostem či úsměvu. Nepřehání už to náhodou Nolan, když se pouští na jedné straně do velkolepého dobrodružství jak před kamerou, tak za ní, a zároveň hledá některé lehce křečovitě působící paralely s dneškem? Třeba skutečnost, že do role barda obsadil slavného rappera Travise Scotta, protože Homér podle něj představoval jakýsi dobový ekvivalent rapu - není to poněkud na sílu?

Na druhé straně se kolem snímku vyrojily až nenávistné reakce, neboť si tvůrce dovolil angažovat herce a herečky tmavé barvy pleti do dalších rolí, třeba do role trójské Heleny. Tuto diskusi pojďme ignorovat, protože už je únavné se přít o to, kdo může hrát ve fantaskní bájné vyprávěnce, v níž se objevují kyklopové a čarodějnice, aby bylo možné film považovat za „realistický“. Lupita Nyong'o se role Heleny zhostila zcela se ctí.

I ostatní pochyby při sledování rychle mizí stranou. Travis Scott má zcela epizodní roli a je v ní výtečný, stejně jako většina ostatních. Casting byl vždy Nolanovou silnou disciplínou a hvězdně obsazená Odyssea není výjimkou.

Matt Damon by jistě dovedl zahrát i kus dřeva, v roli Odyssea ale umí o dost víc. Zejména být přirozeným, nenápadným, přitom tragickým protagonistou, aniž by zmizel onen mytický hrdina, o němž se po dvě dekády vyprávějí všelijaké zkazky.

Odyssea je Nolanův vysněný projekt. Po kasovních úspěších s batmanovskou trilogií či životopisným dramatem Oppenheimer se mohl pustit do adaptace jedné z nejslavnějších a nejpůvodnějších látek, která přitom nikdy v celé své šíři nebyla zpracována. A daří se mu spojit velikášství s až intimním vyprávěním o tématech, která rezonují dnes se stejnou intenzitou jako v antice.

Režisér vypráví o traumatizovaném válečném veteránovi, o krizi středního věku, o rozpadlé rodině, která touží po opětovném setkání, jež už ale není možné. Ne snad proto, že by byl Odysseus mrtvý, nebo se mu nepodařilo se navrátit domů. Ale proto, že – i jeho přičiněním – už svět není tím, co býval. A tím pádem ani domov už není tím stejným místem.

Manželka Pénelopé se synem Télemachem čekají v majestátním sídle na návrat hrdiny trójské války. Dům je plný vyžírků, kteří si nárokují Odysseův trůn a zneužívají takzvaného Diova zákona, zaručujícího návštěvníkům, že se setkají s pohostinností. Neboť by to přeci mohli být sami bohové v přestrojení.

Anne Hathaway ztělesňuje ženu, která má jasně daná pravidla, jak se chovat k hostům, přesto není jen pasivní hrdinkou. Tom Holland zvládl až nečekaně dobře roli Télemacha, křehkého, v lecčem zmateného syna svého nedostižného otce.

Odyssea přitom není žádný archetypální, sošný mýtus. Jde naopak o film plný drobných nápadů a střetů minulosti s dneškem. Když Nolan stěhuje slavného Trójského koně dovnitř města, některé záběry odkazují na závěrečnou scénu z Planety opic, v níž na pobřeží moře trčí z písku torzo Sochy svobody. Zároveň jde o intenzivní, klaustrofobní scénu. A do třetice jde o začátek činu, který je stejnou měrou pověstný jako smutný, brutální a strašný.

Přímočaré, ale chytře vystavěné vyprávění pracuje s tím, že některé klíčové scény nasvítí vícekrát, pokaždé z trochu jiného úhlu pohledu. Tím dostávají na vrstevnatosti a zároveň Nolan nachází další způsoby, jak spojit staré s novým do pozoruhodně životné podoby.

Slavné scény jako uvěznění v kyklopově jeskyni či setkání s čarodějnicí Kirké v sobě mají rukodělnou poetiku starých hollywoodských snímků, které spoléhaly na mechanické triky. Zároveň ale obsahují také moderní, fyzickou, tělesnou intenzitu. Tu podporuje precizní sound design, proměňující každé zaskřípání lodi ve vlnách v malé drama.

V mnoha scénách je zároveň cítit jistá poťouchlost. Když se Odysseovi muži mění v prasata, je to chvíle jako z nějakého moderního potměšilého hororu o tělesných mutacích. Čarodějnictví snad nikdy nemělo takovouto podobu divné transmutační řezničiny, která nutí diváky stejnou měrou k úšklebkům i ježení kůže. Staré triky jako z dob klasika tohoto řemesla Raye Harryhausena ožívají, aniž by byla Odyssea jen nějakou poctou dávným filmům a dávným časům.

Naopak jde o dílo popisující bezvýchodný svět, který se naším přičiněním bortí. A není cesty zpět. Což je ryze současný zeitgeist, přičemž Nolan ho aktualizuje s nebývalou razancí.

Odysseův dům je plný falešných příživníků. Čekají na Pénelopé jako na kořist – nejslizštější je bezesporu Antinoos v podání Roberta Pattinsona. Nakonec ale toho nejkomplikovanějšího antihrdinu představuje Odysseus. Vrací se do světa, který se už nedá napravit. Nese na zádech břímě svých zdánlivě heroických, přitom ošemetných činů.

Christopher Nolan byl vždy spíše konstruktérem a architektem než vypravěčem. A mohl to být pro jedny doklad jeho scenáristického mistrovství, pro jiné důkaz jakési netečnosti a odtažitosti jeho tvorby.

Nyní natočil snímek, který je přímočařejší, ale neztrácí na rafinovanosti. Mísí hluk a ticho, ale není jen pouhým konstruktem, umně pracujícím s protiklady. Především umí spojit epičnost dávné báje a dávných časů klasického Hollywoodu s osobní – místy také velice špinavě realistickou – výpovědí o době, v níž právě žijeme.

Odyssea asi nebude dalším oživením žánru historické epiky. Přinejmenším ne v této podobě. Je to autorský projekt tvůrce, na který zřejmě Hollywood nebude umět ani chtít navázat.

Christopher Nolan natočil velkofilm ze starých časů, které už se nevrátí. Bezprecedentní odbočku v dějinách Hollywoodu, možná podobnou, jakou naposledy učinil James Cameron s Titanikem. Vytáhl z dávných dob – ať už těch starých něco přes půl století, nebo víc než dva a půl tisíciletí – estetiku a motivy, které nás dovedou bezmezně uhranout i dnes. A dokázal, že mýty nad námi stále mají moc.