Článek
V pátek 1. června 1951 panovala v teplickém divadle slavnostní atmosféra. Na programu byl sovětský kus oslavující V. I. Lenina a do čestné lóže usedl samotný komunistický premiér Antonín Zápotocký v doprovodu krajské stranické elity. Zatímco z jeviště zněly patetické repliky, v zázemí – v šatně číslo 503 proměněné v improvizovanou přípravnu občerstvení – se schylovalo k absurdnímu dramatu.
V malé místnosti plné lahví vína a šálků kávy obsluhovala herečka Vratislava Majerová. K ruce měla číšníka v nepadnoucím saku – ve skutečnosti příslušníka tajné Státní bezpečnosti Karla Krče. Právě on si těsně před přestávkou všiml v cukřence dvou kostek s podezřelými narůžovělými skvrnami. Schoval je do kapesníku a spěchal se pochlubit kolegům. „To by byl pěkný malér, kdyby se to dostalo na stůl předsedovi vlády,“ utrousil dramaticky.
Nadřízení okamžitě vycítili životní příležitost: „Jestli je ten cukr otrávený, budou za to vyznamenání a velké metály.“
Místo profesionálního zajištění místa činu však zavládl chaos poháněný vidinou kariérního postupu. Příslušníci StB neuzavřeli šatnu, nezajistili zbývající cukr a kávu či lihoviny nechali bezstarostně roznášet hostům dál. Když se ředitel divadla Bohumil Kristejn ve snaze rozptýlit paniku nabídl, že podezřelou kostku sám sní, stal se v očích vyšetřovatelů okamžitě hlavním podezřelým.
Doličný materiál putoval k expertize až po čtyřech dnech. V laboratoři sice roztok usmrtil pokusnou myš, chemická analýza však odhalila zcela neškodnou realitu. „Chemickým rozborem bylo zjištěno, že látka, kterou byly kostky pokapány, obsahuje v sobě rtuť a olovo. Dle zjištění odborníků se jedná o jed chlorid rtuťnatý, který byl v tomto případě použit v tisícině procenta roztoku. Použití této dávky může způsobit u člověka maximálně průjem,“ cituje zprávu dokument StB uchovaný v Archivu bezpečnostních složek.
Přesto se soukolí komunistické represe roztočilo naplno. Ředitel Kristejn byl tři týdny brutálně bit a byl mu odpírán spánek. Zlomený muž se nakonec pod nátlakem přiznal nejen k atentátu na předsedu vlády, ale i ke špionáži pro gestapo, napojení na popraveného prominentního komunistu Rudolfa Slánského a navíc i k rozkrádání divadelní pokladny.
Obdobně krutým výslechům čelili i další zaměstnanci divadla, vynucené výpovědi si však protiřečily a celá vykonstruovaná struktura zločinu se začala rozpadat. Detailnější popis případu publikoval autor tohoto textu v knize Podivné zločiny.
Když pražská centrála zjistila, že severočeští vyšetřovatelé falšují protokoly, kradou zabavené předměty, obsah doličné keramické cukřenky snědli a nádobu dokonce rozbili či tělo uhynulé myši nechali diletantsky zetlít dříve, než proběhla její pitva, která by přinesla podrobnější výsledky, obrátilo se podezření proti samotným estébákům.
„Někdo si chtěl pomoct k nějakému vyznamenání. Existuje podezření na nějakého orgána, který na sebe chtěl upozornit a stát se důležitým,“ stojí ve vyšetřovacích spisech. „Zabavené věci byly uskladněny tak, že nakonec byly promíchány a nikdo nevěděl, co komu patří,“ popisuje další záznam.
Sám nálezce kostek strážmistr Krč se pod surovým tlakem svých kolegů z StB zhroutil. „Lhal jsem, jen abych tím oklamal své nadřízené a abych se svojí výpovědí stavěl do takového světla, ze kterého by byly patrny pouze moje klady, nikoliv nedostatky,“ uvedl.
Během ostrých výslechů navíc „přiznal“, že na místním oddělení docházelo k divokým pitkám, výtržnostem, zneužívání pravomocí, krádežím z eráru i pletkám se ženami, včetně příslušnic SNB.
Skutečný motiv zločinu vyšel najevo až na jaře 1952 po výpovědi osvětlovače Vladislava Pinera. Za celým „atentátem“ stál malicherný mocenský boj uvnitř divadelní buňky KSČ. Herec a stranický funkcionář Vladimír Sedlák spolu s herečkou Majerovou – která připravovala v šatně nápoje – chtěli zinscenovanou hrozbou zlikvidovat nenáviděného ředitele Kristejna.
„Doznávám, že jsem provedl pokus o atentát na předsedu vlády. Pokapal jsem jedem dvě kostky cukru, které jsem přimíchal do ostatního cukru, připraveného ku slazení kávy pro předsedu vlády a ostatní hosty. Cílem této akce nebylo skutečné provedení atentátu na předsedu vlády. Šlo pouze o to, aby tímto předstíraným pokusem byl z divadla odstraněn Kristejn,“ zapsali vyšetřovatelé Sedlákovo přiznání do protokolu.
Případ byl i kvůli opakovaným lžím, násilím vynuceným nesmyslným doznáním či diletantskému a hrubě manipulovanému vyšetřování mimořádně zamotaný a plný neobvyklých a zoufalých činů jeho aktérů. Například osvětlovač Piner ještě před zatčením, aby odvrátil podezření od své osoby, nahrál vlastní přepadení: Vruty si přivrtal nohy k lávce nad jevištěm a sám se spoutal. Než ho však po čtyřech hodinách objevili kulisáci, ztratil vědomí a při pádu si poranil hlavu o lešení.
V červenci 1953 padly za zavřenými dveřmi pražského soudu rozsudky. Sedlák dostal sedm let, Majerová pět a Piner tři roky odnětí svobody. Nikoli však za pokus o vraždu, nýbrž za křivé obvinění a spolčení – režim totiž potřeboval utajit totální selhání a zvůli vlastních bezpečnostních orgánů.
Absurdní podstatu celé kauzy vystihl u soudu sám strážmistr Krč: „Nevím, jak už to bylo, jsem z toho magor!“
