Článek
Jsou místa, která v sobě nesou tíživá svědectví, přestože po nich v krajině nezůstalo zhola nic - ani cihla, ani střep či pamětní deska, jen nenápadný název autobusové zastávky, který pro nezasvěcené postrádá smysl. U Holostřev na Tachovsku v západních Čechách se na okraji lesa dělí silnice č. 605 na dvě větve: jedna míří k Boru a dál ke státní hranici u Rozvadova, druhá na sever k Plané a Mariánským Lázním.
Bor, Holostřevy, rest. Kadrnožka. Nápis na bílé cedulce označníku autobusové zastávky, která se naklání u paty mohutného dubu. Jeho proschlá koruna shlíží na prázdnotu pod sebou, avšak ještě před pár desítkami let tu stával motorest U Kadrnožky. Nízký, nenápadný dům s prosklenou verandou, klidné místo, kde řidiči na chvíli vypínali motory, aby si dali kávu nebo rychlý oběd a pokračovali v cestě.
Jenže v neděli 1. června 1980 se toto všední místo tragicky zapsalo do historie regionu. Událost, která se tu odehrála, překročila hranice běžné kriminalistiky a stala se traumatem, které v paměti místních přežívá dodnes.
Toho rána bylo zataženo, chvílemi lehce mrholilo. Krátce po deváté hodině dorazil k motorestu jeho vedoucí Pavel Punčochář. Personál měl být uvnitř a chystat se na provoz. Ostatně obě auta jeho zaměstnankyň stála na parkovišti za budovou. Červená Škoda 105 L a hráškově zelená Škoda 110 R.
Jenže dveře byly zamčené a klíč zastrčený v zámku zevnitř. Zvonění nepomohlo, bušení také ne. Nikdo neotevřel. Provozní příslušníkům Veřejné bezpečnosti později popsal, co spatřil přes sklo okna: „Na podlaze před vchodem z verandy do kuchyně leželo něco bílého a viděl jsem ruku. Domníval jsem se, že se personál večer opil. Pak jsem si všimnul, že nad prodejním okénkem z bufetu jsou ve skle díry. O sklo byla opřena vývěska s nápisem ‚Dnes uzavírací den‘, ale ta neměla v bufetu vůbec býti. A klíče od něj mám jenom já. Řekl jsem si, že se něco děje.“
Vyděšený muž kvapně odjel pro posily na místní služebnu Veřejné bezpečnosti do nedalekého Boru. Za čtvrt hodiny byli zpět. Mezitím z plácku za motorestem zmizela zelená škodovka.
To, co policejní hlídka nalezla uvnitř, předčilo vše, s čím se do té doby setkala. U výčepního stupínku ležela mrtvá servírka zahalená do světlé látky. V kuchyni kuchařka. Kousek od ní postarší žena, která v kuchyni vypomáhala. A o poschodí výš ležel na zemi mladý brigádník, student hotelové školy z Mariánských Lázní, střelený zezadu několika ranami. Po celém podniku byla krev, nábojnice ze samopalu, stopy výstřelů.
Popis případu publikoval v roce 2025 portál Aktuálně.cz v knize Podivné zločiny.
Motorest U Kadrnožky na policejním snímku
V restauraci nalezli příslušníci bezpečnosti na jednom ze stolů vojenský stejnokroj - blůzu s hodností svobodníka, opasek s útočným nožem, vázanku khaki barvy a lodičkovou čepici se státním znakem. Jako by si tam někdo oblečení odložil při příchodu z práce.
Záhy se ukázalo, komu uniforma patří. V noci zmizel z nedalekého vojenského útvaru v Boru Lubomír Bugár, třiadvacetiletý voják ze Slovenska. Jako dozorčí jednotky vypáčil stojan ve zbrojnici a ukradl samopal se čtyřiadevadesáti náboji. Z kasáren se vytratil po čtvrté hodině ranní.
Za svítání ho zahlédl svědek kráčet po silnici z Boru směrem k Holostřevům. Někdy po páté se vloupal do Kadrnožky. Tam ho zastihly zaměstnankyně restaurace připravující se na ranní směnu - a Bugár začal bez váhání pálit ze samopalu. Po odjezdu Punčocháře uprchl.
Veřejná bezpečnost spolu s armádou spustila rozsáhlou pátrací akci s kódovým názvem Uzávěra. Desítky hlídek vyrazily do terénu, na výjezdech z obcí a klíčových křižovatkách zastavovaly vozidla. Hledali zelenou sportovní Škodu 110 R, poznávací značky TCA-21-10. Ukradené auto zavražděné servírky.
Krátce před čtrnáctou hodinou spatřil hlídkující policista v Toužimi hledané vozidlo. Bugár na jeho znamení nezareagoval a zrychlil směrem na Plzeň. Pronásledování začalo. Příslušník Veřejné bezpečnosti popsal: „Ve 13.50 hodin jsem při kontrole vozidel jedoucích od Bečova stavěl terčem osobní vozidlo zn. Škoda 110 R, světle zelené barvy, shodné státní poznávací značky, které však mého znamení neuposlechlo a pokračovalo v jízdě směr na Plzeň. Ihned jsem vysílačkou podal zprávu na operační středisko v Karlových Varech a počal jsem vozidlo pronásledovat.“
Zhruba o pětadvacet kilometrů dál v Úněšově projel Bugár velkou rychlostí kolem další hlídky, za dalších deset kilometrů u odbočky na Touškov míjel policisty se samopaly. Ani střelba ho nezastavila. Zelené erko, pronásledované několika policejními vozy, projelo i kolem kontrolního stanoviště u Chotíkova na plzeňském předměstí.
Policisté věděli, jak obrovským rizikem je odhodlaný čtyřnásobný vrah za volantem v ulicích krajského města. V táhlé levotočivé zatáčce na okraji plzeňské čtvrti Košutka se ho proto rozhodli zastavit za každou cenu.
Žena, která u zatáčky bydlela, pozorovala honičku na vlastní oči: „Viděla jsem, že kolem silnice je spousta příslušníků Sboru národní bezpečnosti, někteří z nich byli zalehlí v příkopu. Bylo kolem 14.30 hodin, když od Karlových Varů přijížděl automobil Š 110 R a kus za ním jela služební auta SNB. Příslušníci proti autu začali střílet. Viděla jsem, že vyrazili přední sklo auta, další příslušník mu prostřelil pneumatiky.“
Vůz dostal smyk a na levé straně silnice sjel do příkopu, kde se převrátil na bok. Policisté vystříleli 133 nábojů. Jen třináct z nich však zasáhlo cíl.
Příslušníci vůz obklíčili a vyzvali řidiče, aby se vzdal. Lubomír Bugár v tu chvíli stále seděl v troskách auta. V krkolomné pozici si opřel pažbu samopalu o stehna, přiložil hlaveň k čelu a zmáčkl spoušť. Štěkly čtyři rány. Střely proletěly lebkou i střechou auta. Bugár se sesul mrtvý na stranu.
Co se předešlou noc odehrálo v jeho hlavě, nikdo s jistotou neví. Kolegové z útvaru ho popisovali jako bezproblémového, klidného, vyrovnaného mladíka. Bugárův přímý nadřízený shrnul: „Bugár byl dost ctižádostivý, byl také vyhodnocen jako nejlepší vojín v přijímači v četě i na rotě. Nikdy si na nic nestěžoval. Podle mého hodnocení to byl vzorný voják, choval se výborně. Byl kamarádský a choval se naprosto normálně.“
Jeho kamarád z jednotky doplnil: „Byl normální povahy, nikdy si na nic nestěžoval, nebyl nijak zatrpklý a bral život tak, jak byl. Jeho chování se divím, protože neměl žádný důvod, aby z vojny utekl.“
Přibližně dvě desetiletí po činu přišel badatel Slavomír Kozák s hypotézou, která jako jediná aspoň naznačuje odpověď. Bugár si prý chtěl na Slovensku vyřídit účty se svým nenáviděným otčímem a proto z vojny zběhl. Motorest Kadrnožka se mu jednoduše připletl do cesty. Proč začal běsnit právě tady a proč tak brutálním způsobem - na to však odpověď neexistuje.
