„Naprosto neúnosné.“ Za dětmi jezdila stovky kilometrů, soud se matky zastal

Matka nyní tří dětí se před šesti lety odstěhovala od jejich otce. Po soudních rozhodnutích, která děti svěřila do jeho péče, kvůli nim začala tři víkendy v měsíci jezdit přes 300 kilometrů do místa bydliště, kde je vyzvedla a vrátila se s nimi k sobě domů. V neděli ji čekala stejná cesta znovu.

Za měsíc to pro matku znamenalo přibližně 3600 kilometrů za volantem, přičemž děti v autě strávily polovinu. Podle Ústavního soudu takové uspořádání zásadně zasahovalo do kvality společného času, který měla rodina k dispozici.

„Podstatná část toho víkendového styku se vlastně odehrála v autě na cestě tam nebo zpět. A to je naprosto neúnosné, protože tím samozřejmě utrpěla kvalita styku jak během té cesty, tak i potom, kdy je logicky každý unavený,“ řekl po vyhlášení nálezu soudce zpravodaj Josef Baxa.

Ústavní soud proto částečně vyhověl stížnosti matky a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze. Ten musí znovu rozhodnout, jaký rozsah péče nejlépe odpovídá zájmům všech tří dětí.

Bývalí partneři mají osmiletou dceru a šestiletá dvojčata. Jejich společné soužití skončilo na jaře roku 2020, kdy se tehdy těhotná matka s dvouletou dcerou odstěhovala ze Zlínského do Středočeského kraje ke svým rodičům. Obě bydliště od sebe dělí více než 300 kilometrů.

Děti byly nejprve na základě dohody rodičů ve výlučné péči matky. Otec se tehdy přestěhoval blíže k nim, později se ale z pracovních a finančních důvodů vrátil do Zlínského kraje.

Soudy následně několikrát měnily uspořádání péče. Děti byly nejprve ve střídavé péči s týdenním intervalem, rodiče si je později předávali přibližně v polovině cesty na čerpací stanici ve Velkém Meziříčí. Po nástupu nejstarší dcery do školy okresní soud stanovil asymetrickou střídavou péči. U matky děti zůstávaly jednou za dva týdny od středy do neděle, jinak o ně pečoval otec.

Krajský soud v Praze však v říjnu minulého roku rozhodnutí změnil. Děti svěřil do výlučné péče otce a matce umožnil trávit s nimi tři víkendy v měsíci. Zároveň stanovil, že je musí sama vyzvedávat ve škole nebo v otcově bydlišti a poté je tam také vracet.

Takovou změnu ale podle Ústavního soudu krajský soud dostatečně nevysvětlil. Z dokazování, včetně přímého rozhovoru s dětmi, přitom vyplynulo, že si přejí vyrovnanější rozsah péče obou rodičů.

„Děti nechtějí být soudcem nad rodiči a říkat, kdo vlastně co zavinil a jak má být potrestán,“ uvedl Baxa. Krajský soud se podle něj na případ díval spíše z pozice rodičů než z pohledu zájmu nezletilých dětí.

Krajský soud změnu péče opíral především o tři důvody. Poukazoval na vzdělávání dětí, obtížnou realizovatelnost péče na vzdálenost přes 300 kilometrů a na skutečnost, že původní odloučení obou bydlišť způsobila matka svým odstěhováním.

Ani jeden z těchto argumentů však podle ústavních soudců přesvědčivě nevysvětloval, proč je právě výlučná péče otce s víkendovým kontaktem matky pro děti nejlepší.

V případě školní docházky krajský soud podle nálezu dostatečně neposoudil možnost, aby nejstarší dcera nadále navštěvovala školu v místě otcova bydliště a během pobytu u matky využívala individuální výuku v druhé škole. Takový systém přitom před rozhodnutím krajského soudu fungoval.

Soud podle ústavních soudců zároveň nepoměřil možné obtíže při vzdělávání s dopadem, který by mělo praktické vyloučení matky z běžného školního života dětí.

Za nepřesvědčivé Ústavní soud označil také tvrzení, že výlučná péče otce bude v běžném životě lépe uskutečnitelná. Tři náročné cesty za měsíc podle něj představují větší zátěž než dřívější uspořádání, při kterém se děti mezi rodiči přesouvaly méně často a rodiče si dopravu rozdělovali.

„Stráví-li matka podstatnou část doby určené ke styku řízením automobilu, společný čas s dětmi nutně utrpí na kvalitě,“ stojí v nálezu. Část kontaktu rodina stráví v autě a zbytek ovlivní únava z cestování.

Ústavní soud kritizoval také způsob, jakým krajský soud pracoval s dřívějším odstěhováním matky. Přestěhování dítěte bez souhlasu druhého rodiče je podle něj důležitou okolností, nemůže se ale ani po více než pěti letech stát hlavním důvodem pro zásadní omezení péče.

Podle odbornice na rodinné právo Renáty Šínové je právě časový odstup jedním z nejdůležitějších prvků nálezu. Soudy podle ní mohou přihlížet k tomu, že rodič dítě v minulosti přestěhoval bez souhlasu druhého rodiče, nemohou z toho ale vycházet neomezeně dlouho.

„Poměry dětí se posuzují tady a teď. Nelze rozhodnutí odůvodňovat donekonečna, třeba až do osmnácti let dítěte, tím, že se před několika lety matka odstěhovala,“ uvedla Šínová.

Soudy by podle ní neměly rodinu posuzovat pouze podle jednoho minulého pochybení, ale podle její současné situace a konkrétních potřeb dítěte.

Matka navíc podle soudu odcházela v době vícečetného těhotenství a hledala pomoc u svých rodičů. Po jejím odstěhování následovalo několik let, během kterých oba rodiče vykonávali soudy schválenou střídavou péči navzdory velké vzdálenosti.

„Rozhodnutí krajského soudu nemá být jakýmsi dodatečným rozsudkem nad tím, jak se rodiče v minulosti chovali,“ řekl Baxa.

Podle Ústavního soudu je možné při rozdělení cest přihlédnout k tomu, kdo se původně odstěhoval. Nelze ale jednomu rodiči uložit takovou zátěž, která ho vyčerpá a nakonec zhorší i čas, který tráví s dětmi.

V takové chvíli už následky rozhodnutí nedopadají pouze na rodiče, ale především na samotné děti.

Ústavní soud nerozhodl, jak přesně má být péče mezi rodiče rozdělena. Zrušil pouze rozsudek krajského soudu a vrátil mu případ k novému projednání.

Krajský soud musí při dalším rozhodování zohlednit nejen závěry nálezu, ale také skutečnosti, které se od posledního rozsudku mohly změnit. Patří mezi ně například nástup mladších dvojčat do základní školy.

Rozhodovat už bude podle právní úpravy účinné od ledna letošního roku. Ta opustila dosavadní pevné rozlišování mezi výlučnou, střídavou a společnou péčí. Jestliže se rodiče nedohodnou na společné péči, soud má určit konkrétní rozsah péče každého z nich podle individuálního zájmu dítěte.

Podle Šínové nález zároveň upřesňuje časté nedorozumění spojené s novými pravidly. Rovnocenné postavení rodičů podle ní neznamená, že dítě musí automaticky trávit u každého přesně polovinu času.

„Rovnocenný není totéž co rovnoměrný. Znamená to, že před zákonem není lepší maminka ani tatínek a oba rodiče jsou si rovni. Z právní úpravy ale nevyplývá, že péče musí být rozdělena padesát na padesát,“ vysvětlila.

Rozhodující tak není přesný počet dnů u každého rodiče, ale kvalita péče a potřeby konkrétního dítěte.