Článek
Donald Trump nastoupil před pár týdny v Ankaře na palubu Air Force One a jako vždy vyzařoval sebevědomí, pocit moci a nedotknutelnosti. Právě opustil summit NATO, kde se ostatní účastníci obávali jeho možného výbuchu hněvu či degradujícího poučování.
Ostatně Trump už delší dobu dává najevo, že by USA mohly z Aliance klidně i vystoupit. Nakonec byl výsledek tohoto červencového jednání více méně pozitivní, Evropa Trumpa znovu dokázala uchlácholit a vážnější rozkol nenastal.
I proto pohled na amerického prezidenta stoupajícího po schodech do Air Force One emočně vyvolával onen pocit: Kamery sledovaly impozantního politika, před kterým se světu - včetně politiků Západu - tak trochu klepou kolena.
Mohou se Trumpovi, který nejde daleko pro vulgární výraz, když mluví o svých politických rivalech či dokonce spojencích, za zády vysmívat, nebo být prezidentovým chováním ohromeni - a to není míněno jako kompliment - přesto s ním chtějí být zadobře a moc ho nedráždit. Stále má za sebou ekonomickou a vojenskou velmoc známou jako Spojené státy americké.
Velmoc symbolizovanou Air Force One. Výjimečným strojem, který má mít díky svým technologiím schopnost odolat elektromagnetickému impulzu po jaderném výbuchu či odhalit případné rakety, jež k němu letí.
Air Force One na letišti v Ankaře.
V Ankaře ale Trump do Air Force One nastoupil, aby ho tajní agenti opět nechali „zadními vrátky vystoupit“. Tedy nechali ho přemístit do přistaveného cateringového vozu, který letadla zásobuje jídlem a nápoji. V této „krabici“ chvíli seděl, než ho převezli k jinému letadlu, jež ho nakonec dopravilo zpět do USA.
Materiál pro státní propagandu
Americké tajné služby totiž údajně měly věrohodnou informaci o tom, že by na Air Force One mohl zaútočit Teherán. Proto bylo lepší amerického prezidenta „uklidit do bezpečí“.
Trumpův „úkryt“ v prostoru, kde se převážejí těstoviny či kuřecí maso, mohou Íránci interpretovat jako svůj triumf a dá se předpokládat, že to v následujících týdnech, měsících a možná i letech budou s oblibou dělat. Jinými slovy, zakomponují tuto „epizodu“ do své propagandy o tom, jak íránská islámská revoluce odolala „americkému satanovi“ a navíc ho dokázala zesměšnit.
Na palubě Air Force One přitom zůstala celá řada Trumpových poradců, agentů a také novinářů. Stala se z nich vlastně taková vějička. Trump se nad faktem, že byli vystaveni smrtelnému nebezpečí, nepozastavil. Nekomentoval ani příliš své vlastní ohrožení. Na jeho obranu je nutné říci, že nemůže ukázat slabost. Jak ho ale známe, později bude s největší pravděpodobností tvrdit, že se ničeho nebojí a nikdy nebál.
Íránská propaganda tvrdí, že země ve válce USA porazila.
V očích celého světa je ale tato image rozprášena. Proč se tedy schovával v přenosném, kovovém vozíku sloužícím pro zmražené pokrmy, když tvrdí, jak neohroženým vůdcem je?
Trump se tam nemusel klepat strachy, třeba to bral stoicky. Jenže vize je tu silnější než realita.
Pro íránský režim je to totální propagandistické vítězství. A to s daleko větším dopadem, než kdyby Air Force One skutečně kdesi ve vzduchu explodoval. V takovém případě by se dala očekávat brutální odveta USA a Trump by tentokrát zřejmě poslal na Írán všechno, co má k dispozici, od raket, dronů až po své vojáky. Musel by prostě tento režim zničit.
I proto je tak představa Trumpa v cateringovém voze pro režim v Teheránu daleko, daleko lepším výsledkem jejich „úderu“. Ze řvoucího lva udělali vystrašeného zajíce.
A pokud by i teď Trump přistoupil k vojenskému „vyhlazovacímu“ úderu, nebyl by vůdcem, který jedná v pochopitelné odplatě za ohrožení života svých spolupracovníků a novinářů, i když na osudu žurnalistů mu podle jeho vlastních slov nesejde.
Ne, Trump by byl vůdcem, který nemilosrdně zabíjí kvůli svému zraněnému egu a pýše.
