Za tajemstvím Bezdězu: Černá madona, strašidelné bouřky i zázrak s dřevořezbami

Mimo jiné má Bezděz něco, čím se zřejmě nemůže chlubit žádný jiný český hrad. Na kopec s nadmořskou výškou přes 600 metrů stoupá nákladní lanovka dlouhá 150 metrů. K hradu totiž nevede žádná silnice využitelná k zásobování.

Příkrá přístupová cesta plná kamenů je oříškem i pro dnešní nalehko oděné výletníky, natož pro středověké válečníky v plné zbroji. Za husitských válek proto kališnické hejtmany ani nenapadlo, že by se pokusili katolický Bezděz dobýt. Tak vysoko by ani nedostřelily jejich katapulty. Žádný div, že bezpečný hrad posloužil po roce 1420 jako úkryt zemských desek a dalších mimořádně cenných věcí.

O několik staletí později se tam vydávám kvůli novince, jež se váže k jednomu symbolu Bezdězu – 120 centimetrů vysoké Černé madoně montserratské. Na hrad se dostala v roce 1666, kdy tam žili mniši benediktini. Roku 1786 se však přestěhovala na barokní oltář kostela svatého Bartoloměje a Nanebevzetí Panny Marie v Doksech.

Po 240 letech je socha opět na Bezdězu. Nikoli však v dřevěném originále. Akademický sochař Milan Vácha vytvořil pro zdejší kapli 80 centimetrů vysokou kopii z pískovce.

Kolem nezní varhany, koncertují nad ní hejna much. Návštěvníky však neobtěžují a nejsou ani vidět. Lidé si tak mohou repliku legendární sochy nerušeně prohlédnout.

Není to však zdaleka jediné lákadlo přemyslovského hradu nad Máchovým jezerem, kvůli němuž má smysl zdolat prudký kopec. Madona tu rozšířila již tak neuvěřitelnou sbírku pozoruhodných věcí a výjimečných příběhů.

Kilometr a půl dlouhý výstup na Bezděz začínám na obecním parkovišti ve stejnojmenné vesničce. Za celodenní stání se platí 100 korun. Od auta jdu jenom do kopce. Minu tři otevřené hospody, kde se většina turistů zastaví až při návratu dolů. Asi v polovině výšlapu narazím na první bránu do kdysi obrovského opevnění.

Mou pozornost upoutá kovový čert v životní velikosti. Pro leckoho se může stát symbolem příštích několika desítek minut. Protože v parném létě se škrábání na Bezděz mění tak trochu v peklo a končí se tam nejednou s vyplazeným jazykem.

Při cestě vzhůru potkávám hodně rodičů s dětmi. O některé se bojím. Jeden tatínek nese po kluzkých skalnatých blocích asi tříletou holčičku na ramenou. Puberťák opodál zase sestupuje opatrně po kamenech dolů. Mám o něj strach.

Problémy tu ale mají i mnozí dospělí. Výstupy na hrad jsou vždy do kopce, Bezděz ale může příkrou cestou překvapit i zkušené turisty.

Památkáři také v minulosti obdrželi žádosti o úpravu cesty. Týkaly se vybudování pohodlných schodů nebo plošin pro dětské kočárky.

„Něco takového ale nelze udělat. Stará obtížná cesta je historicky spojená s hradem vystavěným Přemyslem Otakarem II. na ochranu království a chceme, aby zůstala v původní podobě,“ upozorňuje Lucie Bidlasová, mluvčí Národního památkového ústavu v severovýchodních Čechách. Podle ní má příkrá cesta i výhodu, člověk si po výletu na Bezděz může říci, že něco dokázal.

Loni v létě museli pod Bezdězem dokonce zasahovat záchranáři. Starší paní uklouzla na cestě, spadla na prudkou stráň a zastavila se až po čtyřiceti metrech. Zranila se a do bezpečí jí pomáhali hasiči ze speciální lezecké skupiny.

Kuriózní výstup se tu odehrál v roce 2007. Baronka Sofie Hartig, za svobodna Valdštejnová, projevila ve věku 86 let přání podívat se ještě jednou na Bezděz, který dříve patřil k panství jejího rodu. Tehdejší kastelán Jan Jurička získal pro její myšlenku několik vyznavačů bojového umění capoeira z Mladé Boleslavi. Hraběnku uložili do nosítek a spolu s dobrovolnými hasiči z obce Bezděz ji vynesli až na hrad.

Já se tam ve svých pětašedesáti vydrápu bez pomoci, ale potím se „jak dveře od chlíva“. Teploměr přitom ukazuje na letošní léto příjemných 27 stupňů. Když si přisednu do pokladny ke kastelánovi Kamilu Seidlovi, mým mokrým zádům se nediví. V horku lidé často na hrad ani nevyrazí. „Během tropických veder nám návštěvnost klesá z průměrných čtyř set lidí o polovinu a někdy ještě o víc,“ uvádí kastelán.

Bezděz se vypíná na skále složené ze znělce, který nasává horko. V hradě však mají přehřátí výletníci možnost se zchladit. „V neděli jsem si ho prošel a nejlépe jsem se cítil ve věži,“ prozrazuje kastelán. „Bylo v ní tak o deset stupňů méně než venku.“

Kromě horka je při cestě na hrad dobré sledovat i předpověď bouřek. Ty zde totiž odedávna naháněly děs.

Když Ota Braniborský uvěznil na hradě na začátku roku 1279 sedmiletého Václava II., syna Přemysla Otakara II. zabitého v bitvě na Moravském poli, vypěstoval v budoucím králi až panickou hrůzu z blesků a hromů. Václav II. zažil totiž na Bezdězu v létě 1279 řadu strašidelných bouřek, při kterých se jeho dětská dušička otřásala strachem.

„Bouřky nejsou na hradě ničím příjemným ani teď. Viděl jsem, jak blesk uhodil do Bezdězu a na mokrém znělci vyskákali jeho bratříčci, menší vedlejší blesky,“ popisuje Seidl. Vzápětí však uklidňuje: „Na všech hradních budovách máme hromosvody, a když se na obloze objeví blesky, okamžitě přemístíme všechny návštěvníky dovnitř.“

Na řadu přichází cíl mé výpravy, kopie Černé madony montserratské. „Sochař pískovec jemně nakoloroval. Originál madony vytvořil řezbář ze dřeva, ale na Bezdězu by nám dřevěná kopie dlouho nevydržela, ohrožovala by ji hlavně vlhkost spolu s dalšími nepříznivými vlivy počasí,“ vysvětluje kastelán.

Madona spočívá na železném, ručně kovaném barokním podstavci na kněžišti za původním oltářem. Když přijdu blíž, zaslechnu jemné bzučení. Hned si vzpomenu na kamaráda Petra Pokorného, který před více než 25 lety napsal úspěšný článek o problémech s mouchami na Bezdězu.

„Tenkrát mouchy obsadily hradní věž. Byla jich mračna a žádné malé mušky, ale spíš pořádné masařky,“ vzpomíná Pokorný. Bezděz se much evidentně nezbavil dodnes, i když za vyloženě obtížné je tu už označit nelze.

Bezděz nenabízí honosné exteriéry a třeba v Královském paláci se chodí po hliněných podlahách s jemnou spraší. Člověk však díky tomu dobře nasaje atmosféru středověku.

Na hradě nechybí poutavé expozice. V Manském paláci se nachází model středověkého Bezdězu, na kterém je vidět, že opevnění míval i pod hlavním hradem. Nezůstalo po něm skoro nic, kameny z nich se v 19. století hodily vesničanům jako bezplatný materiál pro stavbu obydlí. Ještěže až shora se s ním tahat nechtěli.

Po rekonstrukci, jež skončila v roce 2017, slouží Manský palác pro výstavy. Nyní tam visí obrazy dvou výtvarnic a nescházejí na nich motivy spojené se zmíněným žalářováním malého Václava II. na Bezdězu.

Šestkové výročí nepřipomíná jen kopie Černé madony montserratské, ale i rok 1836, kdy ve 26 letech zemřel Karel Hynek Mácha. Autorovi slavného Máje věnovali na Bezdězu výstavu, která poskytuje šanci podívat se na všech 90 vydání slavné básně. Včetně jednoho s ilustrací Jana Zrzavého na titulní straně.

Stálou expozici tu má nejslavnější literární postava, která se ke hradu váže – Oldřich z Chlumu, někdejší správce severních Čech a středověký Sherlock Holmes ve službách Přemysla Otakara II. Na hradě se dozvíte také něco o jeho duchovním otci, spisovateli Vlastimilu Vondruškovi.

Na hrady lidé často šplhají i kvůli rozhledu. Ten je tady nejlepší z vysoké hradní věže. Vidět je odsud třeba Máchovo jezero, které má letos rovněž výročí. Karel IV. ho založil v roce 1366 pod jménem Velký rybník. Obklopují ho husté zelené lesy, v nichž se kdysi usadili sovětští okupanti. Nepříliš daleko se rozkládala jejich střelnice, kam pálila i letadla. Někdy byly detonace tak silné, že se hrad chvěl.

Na nádvoří pod věží se nalézá kamenná cisterna zahloubená sedm metrů pod zem. Ve středověku nahrazovala studnu, poněvadž na Bezdězu chybí podzemní voda. Lidé tu používali dešťovku sváděnou dřevěnými okapy, cisterna se však kvůli puklině pod okrajem nikdy nenaplnila celá.

Bývalého kastelána Jana Juričku zajímalo, kam odsud voda mizí, a obarvil ji hypermanganem. Modrý pramínek vyvěral nad jednou z kapliček u cesty k hradu.

Z věže se dá dohlédnout na další královský hrad Houska. Proslul jako brána do pekel a nejeden člověk tam na sobě pociťuje vliv špatných sil. V kapli na Bezdězu se dle řady svědectví naopak šíří pozitivní energie.

„Vyprávějí o ní například lidé, kteří si lehnou v kapli přímo na zem. Ve starých průvodcích se psalo o léčivých účincích Černé madony montserratské,“ prohlašuje Seidl. Jeho předchůdce Jurička dokonce vyprávěl, že v kapli rozkvetla poupata tulipánů poté, co nad ně položila ruku senzibilka.

Pocity z pozitivní energie bývají subjektivní, Bezděz se však stal před více než deseti lety svědkem i objektivního „zázraku“. Bývalý kastelán Jurička tehdy objevil vzácnou, přes 300 let starou dřevořezbu, jež kdysi zdobila jednu ze 14 kapliček křížové cesty pod hradem. Považovala se za ztracenou, stejně jako další dvě.

Když o nálezu informovala média, ozvala se žena z Prahy, že má v obýváku další bezdězskou dřevořezbu získanou jako dědictví. Památkáři ji odkoupili. Zanedlouho je oslovila další paní a oznámila, že má poslední scházející dřevořezbu na chalupě.

Celkem 11 dřevořezeb z křížové cesty okrašluje kapli Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. Zbývající tři opatruje hrad a vystaveny bývají při jarním Mezinárodním dni památek. Jen kapličky podél cesty na hrad zejí prázdnotou. Pominu-li stupidní nápisy od vandalů, jichž si všímám při večerním sestupu.

K Bezdězu možná někdy vyšplhám i v jiném ročním období, i když bude hrad zavřený. Kastelán mě navnadil. „Bezděz je hezký i v zimě, kdy sem chodím na kontroly. Všechno kolem je omrzlé a zem pokrývá sněhový poprašek,“ svěřuje se Seidl. „Ale nejraději mám na Bezdězu podzim. Stromy se vybarví a když přes ně prosvítá sluníčko, vypadají úžasně.“

A pokud někoho potká výjimečné štěstí, uvidí, jak teče od Máchova jezera k hradu mlha, zastaví se v sedle mezi Velkým Bezdězem a Malým Bezdězem, pohladí tam špičky stromů a nechá hrad vyniknout v celé nádheře.